4 Tdo 270/2016

29. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2016 o dovolání obviněného JUDr. M. Č., stíhaného jako uprchlého, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 3 To 294/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 339/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. M. Č. odmítá.









Odůvodnění:








Nejprve je nutno konstatovat, že prvním ve věci vydaným rozhodnutím je odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2014 sp. zn. 89 T 339/2013, který byl k odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 3 To 252/2014 podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, který pak rozhodl následujícím způsobem.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 89 T 339/2013 uznal obviněného JUDr. M. Č. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.; ad skutek popsaný pod bodem 1) a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad skutek popsaný pod bodem 2), jichž se dopustil tím, že:

1. dne 14. října 2008 v B. uzavřel s O. Ž., smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které na něj O. Ž. postoupil pohledávku za V. N., ve výši 1.024.475 Kč za úplatu ve výši 724.457 Kč, která měla být uhrazena dle sjednaného splátkového kalendáře do 30. 12. 2011, téhož dne pak uzavřel s O. Ž. smlouvu o půjčce peněžní částky ve výši 1.000.000 Kč, která měla být splacena dle sjednaného splátkového kalendáře do 30. 12. 2011, dne 18. listopadu 2008 uzavřel s O. Ž. smlouvu o půjčce peněžní částky ve výši 450.000 Kč, která měla být splacena dle sjednaného splátkového kalendáře do 30. 12. 2011, a to přesto, že již v době uzavírání daných smluv čelil vážným finančním problémům, když na jeho majetek byly nařízeny exekuce, dlužil dalším fyzickým osobám a byl si vědom toho, že finanční závazky z výše popsaných smluv nebude schopen zcela hradit, přičemž dne 30. 9. 2009 ukončil splácení těchto svých závazků, čímž způsobil O. Ž., škodu ve výši 1.868.141 Kč.

2. dne 3. listopadu 2010 uzavřel smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na převod vlastnictví k nemovitosti s J. C., podle které byla dohodnuta kupní cena ve výši 150.000 Kč za převod vlastnictví tam uvedených nemovitostí, ve skutečnosti však se jednalo pouze o zastírací právní akt, když skutečným důvodem uzavření smlouvy byla úhrada závazků váznoucích na nemovitostech uvedených v této smlouvě, obviněný převzal téhož dne v B. od Z. C. částku 150.000 Kč, která byla určena výhradně na úhradu závazků váznoucích na nemovitostech, které měly být následně po uvolnění převedeny na Z. C. jako úhrada předchozího dluhu obviněného vůči ní ve výši 350.000 Kč, převzaté peněžní prostředky použil jiným neznámým způsobem, čímž způsobil Z. C., škodu ve výši 150.000 Kč.

Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011 sp. zn. 5 T 114/2011, mu byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1.000 Kč, kdy celková výše peněžitého trestu činí 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011 sp. zn. 5 T 114/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným: O. Ž., ve výši 1.868.141 Kč, a Z. C., ve výši 150.000 Kč.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 1 ZT 92/2013, pro skutek tam popsaný v bodě 3, neboť tento skutek není trestným činem.

Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 3 To 294/2015.

Za obviněného jako uprchlého podal jeho obhájce dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel namítá absenci subjektivní stránky u obou skutků. Nejprve s odkazem na komentářovou literaturu vymezil podmínky naplnění úmyslu u trestného činu podvodu a konstatoval, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s O. Ž., za níž se mu zavázal uhradit částku 724.457, jakož i smluv o půjčce na částky 1.000.000 Kč a 450.000 Kč, neexistovaly žádné podstatné skutečnosti, které by poškozenému zamlčel, ani ho svým jednáním neuvedl v omyl, čímž by se obohatil a způsobil tak na jeho majetku škodu ve výši 1.868.141 Kč. Obviněný sice měl jisté finanční potíže, ty ho však v podobě existence dluhů a exekucí nesužovaly v době, kdy uzavíral předmětné smlouvy. Naopak v té době realizoval výstavbu bytů na ul. K. v B., z jejichž prodeje očekával zisk, což potvrdil i svědek P. K. Nebylo prokázáno, že by v inkriminované době věděl, že nebude schopen plnit své závazky z předmětných smluv. Do 30. 9. 2009 dodržoval sjednané splátkové kalendáře. Považuje za nepřijatelný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na existenci předchozích splněných dluhů a na ty, které vznikly později po uzavření předmětných smluv s O. Ž., byl obviněný ve vážných finančních potížích. Úmyslné zavinění obviněného nezaplatit částku ve výši 724.457 Kč a peníze nevrátit, popřípadě nevrátit je ve sjednané době, nelze dovodit ani ze skutečnosti, že obviněný uzavřel s O. Ž. smlouvu o zajišťovacím převodu práva na byt, který nebyl v jeho vlastnictví. V jednání obsaženém ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva lze maximálně spatřovat jeho snahu získat peníze na dostavbu bytů a nikoliv vylákání peněz od O. Ž. s úmyslem mu je nevrátit. Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku dovolatel uvedl, že ani v roce 2010 neměl větší finanční potíže ani nařízené exekuce, vyjma nevymazané poznámky v katastru nemovitostí, takže nepotřeboval peníze na vyplacení v exekučním řízení. V průběhu soudního řízení bylo prokázáno, že pod poznámkou vedená exekuce byla ukončena v roce 2007 rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007 č. j. 96 Nc 5296/2005-50. Poznámka v katastru nemovitostí pak nebyla v důsledku postupu exekučního úřadu řádně vymazána. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že v době uzavření smlouvy s J. C. de iure ani de facto neexistoval žádný exekuovaný závazek obviněného ve vztahu k předmětu smlouvy. Nemohlo se tak jednat o svěření, respektive přisvojení si cizí věci, tedy o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, ani jiný trestný čin. Na straně obviněného se tak může jednat pouze o prodlení s protiplněním, popřípadě o bezdůvodné obohacení v občanskoprávním smyslu.

Oba soudy nižších stupňů dále opominuly argumentaci obviněného, že se v dané věci u obou skutků nejedná o trestný čin, ale o soukromoprávní závazkové vztahy, na nějž neměly být aplikovány normy trestního práva, nýbrž se na ně vztahuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a jeho příslušná ustanovení o postoupení pohledávky, smlouvě o půjčce, smlouvě o smlouvě budoucí kupní (budoucí smlouvě na převod vlastnictví k nemovitostem), prodlení dlužníka a případně ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dovolatel s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 uvedl, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť O. Ž. i Z. C. mohli vymáhat své nároky v civilním řízení, což však neučinili a oba zvolili trestní řízení jako prostředek nátlaku na obviněného. Ani v jednom z obou skutků nelze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jelikož u nich chybí znak protiprávnosti. Skutková zjištění oba soudy nesprávně právně posoudily a nerespektovaly tak zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 3 To 294/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 89 T 339/2013 v celém rozsahu zrušil (vyjma zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně), a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejdříve zabývala obecným vymezením zavinění u trestného činu podvodu a uvedla, že u jeho spáchání lákáním půjček je třeba zjišťovat objektivní okolnosti spočívající v tom, co pachatel uváděl věřiteli při uzavírání půjčky, kolik půjček v rozhodné době uzavřel, jaké stanovil lhůty pro splatnost dluhů, v jaké finanční situaci byl v rozhodné době, zda měl reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh zaplatit, zda projevil úsilí dluh uhradit, jak reagoval na upomínky věřitelů po splatnosti dluhu apod. V posuzované trestní věci se veškeré okolnosti související s řešením subjektivní stránky trestného činu podvodu podařilo objasnit, a to zvláště po vrácení věci soudu prvého stupně odvolacím soudem po vydání prvního odsuzujícího rozsudku. Okolnosti týkající se vzniku půjček byly zjištěny z výpovědi poškozeného O. Ž. i svědka R. T., z nichž je zřejmé, že obviněný se navenek demonstroval jako v zásadě solventní osoba, která pouze potřebuje překlenout určité období s momentální absencí finančních prostředků, které však nemá proto, že je investovala do výnosného obchodu – v tomto případě výstavby bytů. V rámci legendy o solventnosti obviněný dokonce uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva na jeden z bytů z jím deklarované výstavby, k němuž však neměl žádná vlastnická práva. Pokud jde o samotnou finanční situaci obviněného, z důkazů je podle státní zástupkyně zřejmé, že nebyla dobrá, neboť obviněný měl více půjček, které se mu nedařilo splácet. V uvedené době přišel i o nemovitý majetek – penzion v J., který nezvládl udržovat. Je tedy nepochybné, že měl jisté trvalé finanční problémy, které nebyl schopen řešit. Musel tedy počítat s tím, že nemá reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh z půjčky uhradit. To se konečně projevilo v jeho následném jednání, kdy nejprve přestal splácet a posléze se stal již pro věřitele nekontaktním. Veškeré uvedené okolnosti ve svém souhrnu podporují závěr o tom, že se dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Úmyslné zavinění u trestného činu zpronevěry vzniká podle státní zástupkyně později, nikoliv ihned při svěření věci. Může však být dáno již při svěření věci, ovšem pouze v případě, pokud svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu, kdy by byla namístě právní kvalifikace trestným činem podvodu. Podle skutkových zjištění obviněný převzal koncem roku 2010 od poškozené Z. C. částku 150.000 Kč za účelem vyvázání pozemku ve vlastnictví obviněného z exekuce, aby na ni mohl být nezatížený pozemek převeden jako úhrada předchozího dluhu obžalovaného vůči ní ve výši 350.000 Kč. Obviněný tedy měl s předmětnou částkou naložit způsobem, na kterém se dohodl s poškozenou, a pokud tak neučinil, předmětnou částku zpronevěřil.

Státní zástupkyně ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného ohledně neexistence závazků, které by mu bránily v dispozici s předmětnými nemovitostmi, vlivem pozůstatku neprovedení výmazu poznámky o ukončení exekuce exekučním úřadem uvedla, že z popisu skutku vyplývají jiná skutková zjištění, něž jak uvádí dovolatel, tedy že v době uzavření smlouvy s J. C. neexistoval žádný jeho exekuovaný závazek vážící se k předmětu smlouvy. I v takovém případě by bylo však možno uvažovat nikoli o beztrestnosti jednání obviněného, ale o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, neboť v takovém případě by na Z. C. vylákal podvodně částku 150.000 Kč, a to pod falešnou záminkou, že těchto peněz je potřeba k vyvázání pozemku z exekuce, aby jimi mohl uspokojit svůj dluh vůči poškozené Z. C.

K dovolací námitce o porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně shrnula, že oba stíhané skutky z hlediska své povahy, závažnosti, i způsobu provedení překročily rámec řádných obchodních vztahů a vykazují známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana vlastnických práv. Podstatou obou případů bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na ně v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Vzhledem ke způsobu jednání obviněného byla dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestně právní represe bylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného, které obviněný musel sám očekávat.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 3 To 294/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Dovolatel v této trestní věci namítl nedostatek subjektivní stránky trestných činů u obou skutků i v odvolání. Jedná se ale o námitky zjevně neopodstatněné, neboť se s nimi soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly a dovolatel je opakuje i v mimořádném opravném prostředku pouze z důvodu své nespokojenosti s výsledkem trestního řízení.

Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 4. 2015 jasně vyplývá, jaké úvahy vedly soud prvního stupně k závěru o naplnění přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nalézací soud v něm konstatoval, že obviněný zjevně učinil vše pro to, aby vzbudil u poškozeného O. Ž. důvěru. Zatajil mu svou skutečnou nepříznivou finanční situaci, kdy již v době poskytnutí jednotlivých půjček věděl, že své závazky vůči poškozenému nebude schopen s ohledem na kratší dobu splatnosti v plné výši ve stanovené době uhradit. Odvolací soud pak na straně 6 odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že obviněný svým jednáním a vystupováním u poškozeného vzbudil dojem, že je osobou solventní, která má jenom jistý momentální nedostatek finančních prostředků souvisejících s výstavbou bytů, kdy peníze z půjček měly být podle jeho tvrzení investovány do výstavby bytů, tedy vytvořil před poškozeným zdání, že je nepochybně schopen své závazky uhradit ve stanoveném termínu a poškozený mu věřil, neboť obviněný byl osobou s právnickým vzděláním a v předmětné době vykonával činnost advokáta. Obviněný jej nadto, když poškozený vyžadoval další zajištění své pohledávky vůči obviněnému, uvedl v omyl, že vlastní půdní byt ve výstavbě na ul. K. v B., a může s ním disponovat, a posléze s poškozeným uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce v předmětném domě, ačkoli žádný z bytů nevlastnil, neboť skutečnou vlastnicí byla společnost GASPE, spol. s r. o., tudíž obviněný nebyl s ní oprávněn jakkoli disponovat. Obviněný tak narůstající dluhy a úhradu již exekučně vymáhaných dlužných částek zjevně řešil uzavíráním dalších nových půjček, o čemž svědčí i další vývoj a následně vedená exekuční řízení. O tom svědčí i odsouzení dovolatele Městským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 114/2011 pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku, k jehož spáchání se obviněný plně doznal, tedy že si přisvojil peníze Bytového družstva O. ve výši 1.500.000 K jako cizí věc jemu svěřenou, s nimiž disponoval od 23. 7. 2010, a rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 15. 8. 2011 mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit tomuto bytovému družstvu škodu ve výši 1.500.000 Kč. Nalézací soud podrobně popsal další jednotlivé závazky obviněného v inkriminovaném období, zejména že již několik let dlužil částku ve výši 350.000 Kč Z. C. a dále nesplácel dluh vůči společnosti GMAC, a. s. V řízení bylo prokázáno, že nedisponoval hotovostí ani hodnotnějším majetkem, nemovitosti v jeho vlastnictví byly k dlužné částce pouze menší hodnoty a vozidlo mu bylo z důvodu neplacení leasingových splátek odebráno. Výstavba půdních bytů byla problematická, obviněný sice sepisoval pro společnost GASPE, spol. s r. o. související právní dokumentaci, avšak jak vyplynulo z výpovědi svědka K., jednatele této společnosti, obviněný částečně financoval výstavbu, peníze z hypotečních úvěrů zájemců o byty byly hrazeny přes účet obviněného a rovněž měl být sjednán jeho určitý podíl na zisku z prodeje bytů v budoucnu, ačkoli nebyla specifikována jeho výše. Obviněný tak zjevně podstupoval nemalé riziko a nemohl se spoléhat na to, že z projektu bude mít nějaký zisk, i když do něj investoval své vlastní, popřípadě vypůjčené finanční prostředky. Nebylo tak postaveno najisto, v jakém postavení obviněný byl ve vztahu ke společnosti GASPE, spol. s r. o. při výstavbě předmětných bytů, takže nebylo ani zřejmé, na základě jakého titulu by měl z ní inkasovat zisk.

U skutku ad bod 2 soudy spolehlivě zjistily, že částka 150.000 Kč poskytnutá obviněnému Z. C. na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy na převod vlastnictví k nemovitostem uzavřené synem poškozené za účelem vypořádání exekuce váznoucí na nemovitostech tak, aby mohly být na poškozenou převedeny nezatížené jako alespoň částečná úhrada půjčky poskytnuté obviněnému před několika lety ve výši 350.000 Kč, kterou si pro obviněného vypůjčila u svědka L. N., a byla posléze po ní exekučně vymáhána, neboť obviněný ji ničeho neuhradil. Obviněný jemu svěřenou částku ke sjednanému účelu nepoužil, ponechal si ji pro svou potřebu, tedy přisvojil si cizí věci, která mu byla svěřena, a peníze poškozené nevrátil ani v pozdější době, a učinil tak v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nalézací soud přihlédl i k následnému jednání obviněného, kdy na upomínky poškozené reagoval dlouhodobými výmluvami a průtahy a s poškozenou posléze přestal komunikovat úplně.

Další související námitkou dovolatele bylo jeho tvrzení, že se mezi ním a poškozenými jednalo ryze o soukromoprávní vztahy, jež měly být ze stran poškozených řešeny v civilním řízení a nemělo dojít k trestnímu postihu obviněného jako prostředku nátlaku poškozených na jeho osobu v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.

Uvedená zásada jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.

Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, tedy skutkové podstaty trestných činů podvodu a zpronevěry, kdy dochází v obou případech k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio. V nyní posuzovaném případě byla trestněprávní represe užita jako proporcionální zásah do základních práv obviněného.

Vzhledem k výše uvedenému jen z těchto stručných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. M. Č. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 3. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 270/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.270.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies