32 Cdo 5149/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) Z. K., zastoupené Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102a, 2) S. P., 3) K. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13 a 4) J. K., zastoupenému opatrovníkem Městským úřadem v Holešově, se sídlem v Holešově, Masarykova 628, o zaplacení částky 33 315,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 2/2007, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 27 Co 166/2014-431, takto:





I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaná 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 6 C 2/2007-354, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2014, č. j. 6 C 2/2007-358, zastavil řízení o zaplacení tam specifikovaného příslušenství (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 32 492,36 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl návrh, aby žalovaní 1), 2), 3) a 4) zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 6 765,50 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VII.).Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalovaným 1), 2), 3) a 4) uložil zaplatit žalobkyni částku 32 492,36 Kč s příslušenstvím s tím, že každý ze žalovaných 2), 3) a 4) je povinen plnit pouze do výše 6 765,50 Kč (první výrok), rozhodl, že ve vztahu žalované 1) a žalované 2), žalované 1) a žalované 3), žalované 1) a žalovaného 4) plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného (druhý až čtvrtý výrok), a rozhodl o nákladech řízení (pátý a šestý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná 3) dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., majíc za to, že „vyřešenou právní otázku posoudí dovolací soud jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a ztotožňuje se s argumentací uvedenou v dovolání.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „vyřešenou právní otázku posoudí dovolací soud jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž polemizuje s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu a třetímu výroku napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.

Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o vztahu plnění žalovaných 1) a 2) a žalovaných 1) a 4), není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované 3) způsobena žádná újma na jejích právech, neboť o jejích právech nebylo těmito výroky rozhodováno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.

Směřuje-li dovolání proti pátému výroku, postrádá v tomto směru dovolání jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka v tomto bodě spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Dovolání proti šestému výroku není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byli žalovaní zavázáni za odvolací řízení (1 620 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 30. 3. 2016


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5149/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5149.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies