32 Cdo 5133/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. J. V., proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 166 885 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 181/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2014, č. j. 7 Co 1623/2014-310, takto:





I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 12 C 181/2010-285 (v pořadí třetím ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 150 285 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16 600 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a přiznal soudem ustanovenému zástupci žalovaného odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok IV.).Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 16 600 Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok), odmítl odvolání žalobce proti výroku IV. (třetí výrok), určil odměnu zástupce žalovaného (čtvrtý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti prvnímu, druhému a pátému výroku) podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v prvním, druhém a pátém výroku, jakož i rozsudek okresního soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu zamítl.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání odkázal pouze na ustanovení § 237 o. s. ř., nevymezil tak předpoklady přípustnosti dovolání způsobem vyžadovaným ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1861/2010 (jde o rozsudek ze dne 29. 11. 2011, který je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) a sp. zn. 25 Cdo 520/2009 (jde o rozsudek ze dne 23. 8. 2011, uveřejněný pod číslem 7/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v řešení otázky, podle kterého zákona je třeba posoudit vztah mezi účastníky, a tím i promlčení. Argumentuje, že „rozhodující je nikoliv skutečnost existence živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž strany vystupují“. V prvně citovaném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že mimo jiné musí jít o vztah mezi podnikateli, aby jejich smluvní vztah byl posouzen jako obchodněprávní. Ve druhém rozhodnutí uvedl, že jedním z předpokladů pro to, aby se otázka promlčení řídila zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je skutečnost, že smlouva o poskytování právních služeb je uzavřena mezi podnikatelem a advokátem. Odvolací soud se při posouzení vztahu mezi účastníky jako občanskoprávního, a tím i promlčecí doby podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), od závěrů těchto rozhodnutí neodchýlil. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný v době převzetí jeho zastoupení žalobcem již nebyl držitelem oprávnění k podnikatelské činnosti. Nebyla proto u něho splněna jedna ze dvou podmínek vyplývajících z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném k 13. 11.1997, kdy k převzetí jeho právního zastoupení žalobcem došlo. Správně proto uzavřel, že promlčení se řídí ustanoveními § 100 a násl. obč. zák. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.

Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při posouzení vztahu mezi účastníky jako vztahu občanskoprávního, není argumentace dovolatele korektní, neboť z právní věty rozhodnutí použil jen tu část, která odpovídá jeho názoru, vytrženou ze souvislosti. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vyložil, že podnikatelem je každá fyzická či právnická osoba, která oprávněně podniká, tedy vykonává soustavně a samostatně podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Obchodním zákoníkem se pak řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním. Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané se řídí jinými právními předpisy, a to podle charakteru konkrétních společenských vztahů. Je tak nutno mít za rozhodující nikoli skutečnost, že navrhovatel (rozuměj v řízení o ústavní stížnosti) je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž vystupoval.

Šlo tedy o situaci zcela odlišnou, než v projednávané věci, v níž bylo zjištěno, že žalovaný v době převzetí jeho zastoupení žalobcem podnikatelem nebyl a jako podnikatel nevstoupil do vztahu se žalobcem.

Správnost právního posouzení věci dovolatel dále zpochybňuje tvrzením, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 (jde o rozsudek ze dne 15. 6. 2011) a sp. zn. 32 Cdo 248/2010 (jde o usnesení ze dne 22. 11. 2011) jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není správný, protože v prvním uvedeném rozhodnutí se dovolací soud otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nezabýval, a odvolací soud se od tohoto rozhodnutí tedy ani nemohl odchýlit. Ve druhém ze zmíněných rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl okolnosti, jež musí být naplněny pro uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, s tím, že musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, neboť přezkoumal okolnosti daného případu a uzavřel, že uplatněná námitka není v rozporu s dobrými mravy. Tento svůj závěr řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, na nějž dovolatel odkazuje, poněvadž odvolací soud žádné skutečnosti, pro které by mohla být námitka promlčení považována za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy nezjistil.

Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, neshledal-li důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodnutí o nákladech řízení, aniž by uvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání určených ustanovením § 237 o. s. ř. uplatňuje. Omezil se pouze na obecný odkaz platný pro celé dovolání, že „přípustnost dovozuje z ust. § 237 o. s. ř.“ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, poněvadž v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Z obsahu spisu vyplývá, že advokát Mgr. Pavel Šimák byl žalovanému ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2013, č. j. 12 C 181/2010-285, „k ochraně zájmů žalovaného v dovolacím řízení v této věci“ v situaci, kdy žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 7 Co 670/2013-222, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 32 Cdo 3305/2013-261, tak, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutím o dovolání žalovaného dovolací řízení, pro něž byl žalovanému ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce, skončilo a na nynější dovolací řízení zahájené dovoláním podaným žalobcem se nevztahuje.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 30. 3. 2016



JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5133/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5133.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies