7 Tdo 220/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 21 odst. 1
  • TrZ - § 140 odst. 1, 3 písm. j)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. dubna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 93/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 T 5/2015, byl obviněný uznán vinným (ad 1 výroku o vině) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, a (ad 2 výroku o vině) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a byl podle ustanovení § 140 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti uvedenému rozsudku podal proti výroku o vině i trestu obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 7 To 93/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které směřuje proti výroku o vině ad 1) rozsudku soudu I. stupně. Obviněný namítá, že daným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku. Nebyl podle obviněného nade vši pochybnost prokázán především eventuální úmysl, který soud dovodil z povahy použitého nástroje, síly a intenzity útoku a místa na lidském těle, proti kterým byl útok veden. Pouze z použití zbraně objektivně způsobilé vyvolat smrt, a ze zranění na krku a v hrudní dutině s životně důležitými orgány, takový úmysl ale dovodit nelze, když v hlavním líčení výslovně popřel, že by cíleně útočil na konkrétní části těla poškozené, není si vědom, kolik úderů vedl a na jaká místa. Ani ze skutečnosti, že po útoku se snažil vybrat peníze z platební karty, podle obviněného nevylučuje, že jednal v šoku a nebyl si vědom svého jednání, které nebyl schopen ani popsat. Základním předpokladem pokusu vraždy a eventuálního úmyslu je ale aktivně vedený útok proti životu poškozené osoby, nikoliv jen proti jejímu zdraví. Nebylo ale nade vši pochybnost prokázáno, že by záměrně, a s úmyslem ji usmrtit, útočil proti krku či břišní dutině poškozené, o čemž podle obviněného svědčí to, že nebyl schopen popsat, jakým způsobem útok vedl.

Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů, že motivem jeho jednání byla snaha zakrýt spáchání trestného činu loupeže, a namítá, že tento závěr z provedeného dokazování nevyplynul. Setrvává na svém tvrzení, že jednal zkratkovitě v afektu, což nemohou vyloučit ani znalkyně z oboru klinické psychologie a psychiatrie, a pokud tyto uvedly, že o vzplanutí afektu a zkratkovitém jednání pochybují, nesouhlasí s tímto jejich názorem.

Obviněný proto považuje za neprokázané naplnění všech znaků pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že tzv. skutková věta obsahuje veškeré znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, a je z ní patrné, že úmyslné jednání obviněného bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozené, a to ve snaze zakrýt jiný trestný čin loupeže. Fakt, že svým jednáním poškozenou mohl usmrtit, vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, obviněný nepočítal s žádnou okolností, která by mohla smrtelný následek vyloučit, bodné rány směřovaly proti hrudníku a krku, jedna rána vedena velkou silou nožem s dlouhou čepelí pronikla až do pohrudniční dutiny, a obviněný tak jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, když si musel být vědom, že tím může poškozené způsobit smrt. Státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.

V replice k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání obviněný uvedl, že s argumentací státního zástupce zásadně nesouhlasí s tím, že setrvává na svém stanovisku, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno naplnění všech znaků pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, nebyl mu prokázán ani eventuální úmysl a ani motiv, že by jednal ve snaze zakrýt předchozí zločin loupeže.

III.


Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Z obsahu dovolání pak vyplývá, že bylo podáno pouze proti právní kvalifikaci jednání obviněného uvedeného v bodě ad 1 výroku o vině, jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku.

Za relevantní Nejvyšší soud považoval námitky obviněného o nenaplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, a spáchání tohoto činu ve snaze zakrýt jiný trestný čin, v tomto případě zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Uvedeného zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu (zkráceně uveden výrok ad 1 rozsudku soudu I. stupně), se obviněný dopustil tím, že dne 13. 1. 2015 okolo 14:30 hodin v P., v bytě na ul. B. …, navštívil poškozenou R. P., od které se dozvěděl, že obdržela příspěvek na bydlení 12 000 Kč, kolem 18:00 hodin z bytu odešel, asi po 5 minutách se vrátil s tím že v bytě poškozené ztratil řetízek, po neúspěšném hledání šperku opět odešel a pod stejnou záminkou se zase do bytu vrátil asi po 10 minutách, následně při odchodu v chodbě bytu náhle přiložil poškozené na krk blíže nezjištěný vroubkovaný nůž, zakryl jí ústa rukou, zatlačil jí do kuchyně a vyhrožoval jí, aby byla zticha, jinak ji podřízne, poté jí přinesenou lepící páskou přelepil ústa a spoutal ruce, přikázal jí, aby mu napsala správný PIN ke své platební kartě s tím, že jí zabije, pokud uvede špatný PIN, poškozená záměrně uvedla nesprávný PIN, poté jí přikázal, aby šla do svého pokoje, tlačil jí tam a držel pod krkem, povalil ji na postel, sedl si na ní a dusil ji polštářem, poškozené se podařilo strhnout pásku z úst, přičemž následně obviněný v úmyslu, aby poškozená neoznámila jeho předchozí jednání, jí opakovaně bodl nožem do oblasti hrudníku, ramen a krku a poté z místa utekl, přičemž jí odcizil peněženku s doklady, s hotovostí asi 220 Kč a s platební kartou České spořitelny, pomocí které se z bankomatu v P. pokusil vybrat peníze, a svým útokem způsobil poškozené tři povrchové bodné rány v krajině pravého prsu a jednu povrchovou bodnou ránu vpravo pod prsem, jednu bodnou ránu v pravém horním kvadrantu prsní krajiny s bodným kanálem pronikající hrudní stěnou až do pravé pohrudniční dutiny s pneumotoraxem a částečným smrštěním plicní tkáně, rozsáhlým proniknutím vzduchu do podkoží pravé poloviny hrudníku a krku a prokrvácením předního mezihrudí, dále tři povrchové bodné rány zad, povrchní bodnou ránu vpravo na šíji a vpravo na přechodu boční plochy krku a šíje, kdy bodná rána v dolní části levého předloktí přeťala šlachu ohýbače zápěstí a kompletně loketní nerv, přičemž se poškozená musela podrobit urgentní operaci.

Na subjektivní stránku pachatele v případech, kdy obviněný jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, lze usuzovat z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, a případně také z toho, zda mohl pachatel počítat s nějakou konkrétní okolností, která mohla smrtelnému následku zabránit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2012, s. 1464).

Obdobným případem pokusu vraždy se Nejvyšší soud zabýval ve věci pachatelky, která nožem čepelí délky 74 mm poškozeného sedícího na posteli opakovaně bodla a způsobila mu bodnořeznou ránu v oblasti levého ramene, bodnou ránu v oblasti krku a bodnou ránu v oblasti zad pod lopatkou, přičemž následně svého jednání zanechala, čímž poškozenému mimo jiné způsobila pronikající bodnou ránu zadních partií hrudníku s vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny (pneumotorax) a kolaps levé plíce. Nejvyšší soud v této jiné trestní věci konstatoval, že jednání obviněné, která na poškozeného zaútočila tak, že jej opakovaně bodla nožem zásahy vedenými na krk, hrudník a rameno, lze posoudit jako pokus zločinu vraždy ve smyslu § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, protože útok provedený za popsaných okolností znamená bezprostřední ohrožení života poškozeného, což bylo i ze subjektivního hlediska obviněné snadno předvídatelné a lze tedy učinit závěr o jejím úmyslném zavinění (viz usnesení ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 778/2014).

Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí. K závěru o tom nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo jiné osobě smrt. Zásadně je třeba, aby úmysl pachatele (přímý či nepřímý) směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (smrti jiného). Představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.

Se zřetelem k povaze projednávaného případu, kdy obviněný poškozenou povalil na postel, sedl si na ni a dusil ji polštářem, a když se jí povedlo strhnout pásku z úst, jí následně začal bodat do oblasti hrudníku, ramen a krku, tedy do míst kde se nachází životně důležité orgány, je dále nutno zaměřit se na vztah lhostejnosti ke způsobení následku. Lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Protože uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku, lze tento volní vztah spolehlivě dovodit nejen ze způsobu jednání obviněného J. B., ale jasně vyplývá také z jeho vyjádření, že věděl, že jí může bodáním zabít. O existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu proto není pochyb, když obviněný věděl, že svým jednáním může poškozenou usmrtit, a byl s tímto následkem srozuměn.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že nejednal ve snaze zakrýt jiný trestný čin podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Soud I. stupně citoval výpověď obviněného, že začal do poškozené bodat, protože začala křičet, měl strach, co udělal a co se bude dít. Uvedený motiv jednání přitom dovodil nejen z uvedené výpovědi obviněného, ale také z okolností případu, když obviněný již získal PIN k platební kartě, měl přístup k její peněžence, dalšího násilí za účelem získání jejich věcí nebylo potřeba a trestný čin loupeže tak byl již dokonán. Odvolací soud k tomu uvedl, že poškozená na posteli začala křičet, obviněný dostal strach, že jí někdo uslyší, dusil ji proto polštářem a následně pobodal, z čehož jednoznačně dovodil obavu obviněného z prozrazení a jeho snahu zakrýt jiný trestný čin. S tímto odůvodněním motivu jednání obviněného, které odpovídá provedeným důkazům, se Nejvyšší soud ztotožnil.

Obviněný také namítá, že jednal zkratkovitě v afektu (v šoku). Nejedná se o námitku nepříčetnosti, nebo zmenšené příčetnosti. Navíc z psychiatrického posudku jasně vyplynulo, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného byly zachovány, byl tedy v době činu příčetný a plně trestně odpovědný za své jednání, a tento závěr znaleckého posudku není zpochybňován. Naopak je napadán znalecký závěr o nepravděpodobnosti jednání v afektu. Afekt může mít závažný dopad na schopnost pachatele racionálně jednat, a touto námitkou se obviněný v podstatě domáhá, že jednal z omluvitelného hnutí mysli, a nejednalo se o trestný čin vraždy, ale o zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

K otázce omluvitelného hnutí mysli Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 279/2013, že omluvitelné hnutí mysli ve smyslu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, se může navenek projevit jako obranné jednání pachatele vůči poškozenému, které vyplynulo ze zjevně sociálně a psychicky vypjaté situace ohrožující osobu obviněného, přičemž tato situace byla vyvolána podnětem mimořádné intenzity a závažnosti. V rámci posouzení omluvitelného hnutí mysli je třeba mimo jiné hodnotit předmět sporu mezi poškozeným a obviněným a reakce obviněného.

V usnesení ze dne 18. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1178/2014, Nejvyšší soud uvedl, že silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či jiné psychické predispozice pachatele, anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o vlastní život nebo o život blízkých osob, popř. o obavu z jiné vážné újmy na zdraví). Přitom se nejedná o jakékoliv silnější emoce, ale musí jít o výrazné emotivní prožitky, silně vystupňované, které sice přímo neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má vyvolaný afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami.

V tomto případě se ale nejednalo o žádnou zjevně sociálně a psychicky vypjatou situaci, a vůbec již ne ohrožující osobu obviněného, přičemž neexistoval ani žádný podnět mimořádné intenzity a závažnosti, který by afekt a jednání obviněného v afektu mohl vyvolat. Naopak zjištěné okolnosti případu odpovídají závěru znalkyně (psychiatrie), že obviněný jednal poměrně organizovaně, emočně chladným způsobem, a tedy i jejímu závěru o nepravděpodobném jednání v afektu. Závěr o tom, že obviněný usmrtil jiného v afektu, je třeba založit na posouzení všech rozhodných okolností, zejména pak na tom, jak si pachatel počínal na místě činu, jaký byl časový průběh jeho útoku, jak postupoval po dokonání činu apod. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s argumentací vrchního soudu, že obviněný nejednal v šoku (afektu), když po činu, kdy si i podle svého doznání myslel, že poškozená je mrtvá, cíleně odešel vybrat peníze z platební karty poškozené.

Námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto není dán ani na jeho existenci závislý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 13. dubna 2016




JUDr. Michal Mikláš















předseda senátu



















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 220/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.220.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies