8 Tdo 86/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 329 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného JUDr. I. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 To 350/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 134/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. I. D. odmítá.


Odůvodnění:


1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavize dne 28. 8. 2014, č. j. 21 T 134/2008-1660, byli obvinění JUDr. I. D. a A. P. (bytem U S., Z.-P.) uznáni vinnými, že

JUDr. I. D., jako soudní exekutor se sídlem Exekutorského úřadu ve Z., L., Z., pověřený provedením exekuce na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi, ze dne 20. března 2007, vedeným pod č. j. 53 Nc 2354/2007, vykonal v rozporu s ustanovením § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na ustanovení § 326 odstavec 1 a § 327 odstavec 3 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s ustanovením § 2 odstavec 1, odstavec 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, exekuci č. j. Ex 012/223/07 proti povinnému M. R., bytem M., ul. V., ve prospěch oprávněného CK MLÝN, s. r. o., se sídlem ul. Dvořákova č. 595, Uherské Hradiště, IČ: 26305542, zastoupeného jediným jednatelem a společníkem P. K., bytem U. H., D., a to tím způsobem, že

bez provedení fyzické prohlídky movitých věcí, která se měla uskutečnit dne 28. 3. 2007, na adrese povinného M., ul. V. a bez řádného označení a zajištění předmětů exekuce, tak aby nemohly být zaměněny s jinými a současně, aby mohly být řádně pojaty do soupisu movitých věcí,

- pověřil A. P., svého zaměstnance, aby za součinnosti povinného M. R., sepsal protokol o exekuci, který tak učinil, a to včetně neurčitého soupisu movitého majetku,

- dne 19. 4. 2007 ve Z. provedl dražbu movitých věcí uvedených v soupisu movitého majetku, a to bez fyzické prohlídky dražených věcí, kdy jediným dražitelem byla společnost CK MLÝN, s. r. o., která vydražila předměty dražby za částku 188 700 Kč, a to přesto, že movitý majetek uvedený na soupisu majetku byl majetkem společnosti MEGA Production, a. s., se sídlem Brno, ul. Nejedlého č. 5, přičemž tato společnost byla současně třetí osobou, která mohla být a fakticky byla dotčena exekucí, a s ohledem na absenci řádného zajištění a označení movitých věcí nebyla a nemohla být řádně uvědoměna o možnosti domáhat se vyloučení věcí z exekuce, přičemž sepsané a dražené movité věci byly ve skutečnosti skladovány v nebytových prostorech na adrese M., ul. V..,které měla společnost MEGA Production, a. s., řádně v pronájmu od majitele objektu M. R., na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 2004, s platností od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2025, a do které povinný M. R. neměl bez přítomnosti zástupců společnosti přístup,



- pověřil A. P., svého zaměstnance, vydáním vydražených věcí, který za součinnosti povinného M. R. dne 21. 4. 2007 v M. na adrese ul. V. bez vědomí a vyrozumění nájemce předmětných prostor společnosti MEGA Production, a. s., po odstranění zámků a násilném vniknutí do objektu, vydal movité věci v rámci předmětné exekuce oprávněnému, přičemž z uvedeného objektu bylo odvezeno zde nalezené zboží a zařízení v rozsahu daleko převyšujícím soupis věcí, a to v celkové hodnotě 4 802 744 Kč, které bylo majetkem společnosti MEGA Production, a. s., IČ: 25580230, se sídlem Brno, ul. Nejedlého č. 5,

a to část v rozsahu uvedeném v příloze č. 1 rozsudku a v hodnotě 921 835 Kč do objektu na adrese M., ul. V., který obýval a jehož byl majitelem M. R.,

a část v rozsahu uvedeném v příloze č. 2 rozsudku a v hodnotě 3 880 909 Kč do objektu na adrese B., ul. O., okres U. H., který užívala společnost CK PRODUKT, s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem je P. K. (generálie viz výše),

čímž způsobili společnosti MEGA Production, a. s., celkovou škodu 4 802 744 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného JUDr. I. D. jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a v případě obviněného A. P. též jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a to jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému JUDr. I. D. uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 2 let. Obviněnému A. P. uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozenou společnost MEGA Production, a. s., IČ: 25580230, se sídlem Nejedlého 5, Brno (dále též „poškozená“) soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



3. Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaný rozsudek byl v pořadí již pátým rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi, neboť jeho původní rozsudek ze dne 23. 3. 2010, č. j. 21 T 134/2008-1007, jímž byli oba zmínění obvinění spolu s třetím obviněným M. R. (nar. ve V., bytem V., M.) zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 4 To 296/2010, v bodě I. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu ohledně všech tří obviněných a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zatímco v bodě II. odvolání poškozené společnosti MEGA Production, a. s., podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.



4. Okresní soud v Břeclavi následně vyhlásil v pořadí druhý rozsudek ze dne 6. 5. 2011, č. j. 21 T 134/2008-1240, jímž uznal vinným obviněného JUDr. I. D. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d), f) tr. zákoníku, obviněného A. P. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), f) tr. zákoníku jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obviněného M. R. zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to soud uložil obviněnému JUDr. I. D. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu pěti let, obviněnému A. P. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a obviněnému M. R. za shora uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 10. 2007, č. j. 3 T 246/2006-239, a sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2009, č. j. 1 T 65/2008-283, podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, když současně zrušil výroky o trestu z citovaných rozsudků Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou MEGA Production, a. s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Také tento rozsudek Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 4 To 256/2011, v bodě I. z podnětu odvolání všech obviněných a okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, zatímco v bodě II. odvolání poškozené společnosti MEGA Production, a. s., podle § 256 tr. ř. zamítl.



5. Dne 9. 12. 2011 vynesl Okresní soud v Břeclavi v této kauze třetí rozsudek č. j. 21 T 134/2008-1382, jehož výrok byl téměř shodný jako v druhém rozsudku, pouze s tím rozdílem, že obviněnému M. R. snížil délku uloženého souhrnného trestu odnětí svobody ze tří let na dva roky. Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podali odvolání všichni obvinění, okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněných JUDr. I. D. a A. P.) a poškozená MEGA Production, a. s. Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, odvolání obviněných JUDr. I. D. a A. P., okresního státního zástupce a poškozené společnosti (ohledné těchto dvou obviněných) podle § 256 tr. ř. zamítl. Poté rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 To 173/2012, z podnětu odvolání obviněného M. R. zrušil výrok o trestu, jenž se tohoto obviněného týkal, a nově mu uložil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného uložení dohledu nad ním. Současně zrušil i výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 1 T 65/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením z téhož dne stejné spisové značky pak podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené společnosti MEGA Production, a. s.



6. Obviněný JUDr. I. D. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 4 To 94/2012, dovolání. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1432/2012, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného A. P. napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 T 134/2008. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výroky odsuzujícího rozsudku vztahující se k obviněnému M. R. zůstaly rozhodnutím dovolacího soudu nedotčeny.



7. V reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhlásil Okresní soud v Břeclavi dne 22. 8. 2013, č. j. 21 T 134/2008-1555, v dané věci již čtvrtý rozsudek, jímž obviněného JUDr. I. D. uznal vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a obviněného A. P. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, spáchaným účastenstvím ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému JUDr. I. D. uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 3 let. Obviněnému A. P. pak podle § 329 odst. 2 za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Poškozenou společnost MEGA Production, a. s., soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



8. Ovšem i tento rozsudek Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 4 To 358/2014, z podnětu odvolání obou obviněných i jmenované poškozené společnosti podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc opět vrátil soudu prvního stupně.



9. Okresní soud v Břeclavi proto vyhlásil dne 28. 8. 2014, č. j. 21 T 134/2008-1660, pátý rozsudek, citovaný v odstavci 1. tohoto usnesení. Proti němu podali oba obvinění i poškozená společnost odvolání. Všechna tato podání Krajský soud v Brně usnesením zedne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 To 350/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.



10. Obviněný JUDr. I. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s posledním rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Celnara proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.



11. Hlavní námitka dovolatele se týkala způsobené škody. Uvedl že, vznik škody musí být prokázán a zjištěná škoda kvantifikována, zejména pokud se jedná o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde škoda jako taková podmiňuje užití přísnější právní kvalifikace než skutková podstata základní. V rozsudku soudu prvního stupně však chybí jakákoliv zmínka o tom, jak dospěl k závěru o naplnění znaku škody u příslušné právní kvalifikace, a rovněž o naplnění znaku značné škody. Soud nalézací sice za značnou škodu považoval celkovou hodnotu zboží a zařízení ve výši 4 802 744 Kč, ovšem ve svém rozsudku nijak nevysvětlil, jak k této částce došel, jakými úvahami se přitom řídil, a z jakých důkazů měl tento zákonný znak skutkové podstaty za prokázaný.



12. Dovolatel namítl, že tuto vadu ani soud odvolací nenapravil, když pouze uvedl, že poškozená společnost uváděla druh vína a jeho cenu ve svých prodejních cenách. Specifikace skutkových zjištění naplnění znaků skutkových podstat je ovšem povinností soudu prvního stupně, a proto tento nedostatek nelze napravit názorem soudu odvolacího. Tímto postupem došlo ke zjevnému porušení jeho práva na obhajobu, neboť soud druhého stupně se nemohl vypořádat se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a hodnocením důkazů, o které se opíral; proti úvahám názorům a závěrům soudu odvolacího totiž nelze podat řádný opravný prostředek.



13. Obviněný následně shrnul, že rozsudkem soudu prvního stupně nebyl zjištěn skutkový stav odůvodňující použití právní kvalifikace podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a to především proto, že nebyly provedeny chybějící důkazy v rámci prokazování škody a její výše. Z tohoto důvodu nebyl soud oprávněn použít uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu, naopak jej měl buď zprostit obžaloby, anebo uznat vinným pouze podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval nejen v tom, že se soud v rámci nalézacího řízení vůbec nezabýval určením a odůvodněním zjištěné škody, ale také proto, že fakticky ani řádný skutkový stav nezjistil.



14. Dovolatel rovněž namítl, že soupis údajně odcizeného zboží v cenách stanovených poškozenou organizací neodpovídá ceně skutečné, a že též nebylo zkoumáno, co se mělo v odcizených lahvích doopravdy nacházet. Neexistuje tedy jediný důkaz, který by potvrzoval, že v daných lahvích (zejména u těch, které nebyly označeny) se nacházelo opravdu víno, jehož jakost a odrůdu uvedla poškozená firma. Ta navíc, podle jeho názoru, hodnotu některých lahví s vínem nadcenila (např. položka č. 57 v příloze č. 1 nebo položka č. 31 v příloze č. 2). Zopakoval proto, že pokud soud prvního stupně nezdůvodnil, jak dospěl ke zjištěné škodě, neměl použít kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí je proto zatíženo vadou tzv. neprovedeného důkazu.



15. Obviněný rovněž vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavní právo na rovnost účastníků řízení, jež je zakotveno v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zejména nerespektováním zásady „in dubio pro reo“.



16. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 To 350/2014, i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 8. 2014, č. j. 21 T 134/2008-1660, zrušil, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.





17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovoláníkonstatoval, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Připustil sice, že znak škody je v daném případě složkou přisouzené skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, sama tato skutečnost však nečiní z výhrad dovolatele námitky hmotněprávní povahy. Z jeho podání je totiž patrné, že zpochybňuje výši škody nikoli z hlediska naplnění právních předpokladů existence škody, ale pouze z toho hlediska, že tato škoda a její výše mu nebyla soudy prokázána. Uplatněné námitky jsou tedy charakteru skutkového a zvolenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, jelikož v jeho rámci není možné polemizovat s postupem při provádění důkazů a jejich následným hodnocením, a tudíž ani se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.



18. Státní zástupce ve věci ani neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to ani ve vztahu k výši zjištěné škody. Vyslovil naopak názor, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).



19. Jakkoliv státní zástupce připustil, že závěr o způsobené škodě by mohl být odůvodněn podrobněji, přesto se dalo dovodit, že výše škody byla zjištěna správně a má náležitý důkazní podklad a i stručnější odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího v tomto směru splnilo zákonné požadavky. Zároveň zdůraznil, že soudy co do výše zjištěné škody vycházely v souladu se zásadou in dubio pro reo pouze z hodnoty těch věcí, jež byly v trestním řízení zajištěny poté, co byly neoprávněně zabaveny poškozené společnosti, třebaže skutečný rozsah škody byl větší (odkázal tu na strany 14 a 15 rozsudku soudu prvého stupně). Za pochybení nepovažoval, pokud při stanovení hodnoty vín náležejících poškozené společnosti soudy vycházely z prodejních cen těchto vín. Takový postup je zcela v souladu s ustanovením § 137 věty první tr. zákoníku, podle něhož „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává“. Za takovou obvyklou cenu lze přitom považovat právě cenu, za niž ji poškozená právnická osoba zabývající se obchodem s vínem nabízí na trhu.



20. Státní zástupce se rozhodně neztotožnil s názorem obviněného, že poškozenou společností deklarovaná cena neoprávněně sepsaných a zabavených vín by byla jakkoli nadsazená, resp. že pro takové tvrzení obviněný ani nepředložil relevantní argumenty. Státní zástupce pak podrobněji rozvedl, že část vín byla zařazena do jakostní kategorie vín s přívlastkem „výběr z cibéb“, tedy do jedné ze tří nejvyšších kvalitativních kategorií vín ve smyslu zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (odkázal tu na § 19 odst. 2 a 9 tohoto zákona). Upozornil, že minimální zákonem požadovaná cukernatost moštu pro výrobu takových vín, jakožto jeden z významných kvalitativních ukazatelů, dokonce převyšuje minimální cukernatost moštu určeného pro výrobu vín slámových a ledových, s nimiž obviněný předmětná zabavená vína porovnal (tady odkázal na § 19 odst. 9, 10 a 11 citovaného zákona). Za dostatečně obecně známý fakt pak považoval i to, že vína této výjimečné kvalitativní kategorie dosahují relativně běžně cenové úrovně, kterou poškozená společnost uplatnila a již obviněný zpochybnil. Tato skutečnost, ač se jí pokusil obviněný rozporovat, tak naopak potvrzuje správnost postupu soudů, pokud při určení výše škody vyšly z podkladů dodaných poškozenou společností. Státní zástupce neměl pochybnosti ani o ceně zabavených vín stočených do lahví o objemu 0,7 litru, kdy zjištěnou cenu 79 Kč rozhodně nepovažoval za jakkoli neadekvátní. I zde odmítl argument obviněného, že by taková vína měla být oceněna jako vína sudová, neboť právě skutečnost, že tato vína byla plněna do lahví o objemu 0,7 litru, nasvědčuje tomu, že se rozhodně nejednalo o vína nejnižší cenové úrovně, čehož se obviněný domáhal.



21. V závěru svého vyjádření státní zástupce zopakoval, že dovolání obviněného nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.



22. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 4. 2. 2016). Případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.



23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této věci je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.



24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.



25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



26. Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelovu námitku, jež se týká neprokázání výše způsobené škody, nelze pod uplatněný dovolací důvod v zásadě podřadit. Takovou námitkou totiž dovolatel napadal primárně otázku skutkového charakteru, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) se domáhal změny právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným. Do skutkových zjištění (tedy opět mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu) směřovala i výhrada o neexistenci důkazu o tom, co se v daných lahvích (zejména těch neoznačených) opravdu nacházelo. Takové dokazování se soudům nižších stupňů důvodně jevilo jako nadbytečné i vzhledem k tomu, že většina zajištěných lahví byla označena etiketou, na níž bylo uvedeno, co je jejich obsahem.



27. Jak již bylo uvedeno výše, argumentace tohoto druhu pod zmíněný dovolací důvod obvykle nespadá. Nejde však o pravidlo bezvýjimečné.



28. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).



29. Právě taková pochybení obou nižších soudů dovolatel namítal, když tvrdil, že soudy nijak neprokázaly výši způsobené škody, čímž svá rozhodnutí zatížily vadou tzv. neprovedeného důkazu. Nejvyšší soud se ovšem s takovým jeho názorem neztotožnil, naopak souhlasil se státním zástupcem v tom, že soudy obou stupňů v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.



30. Z rozhodnutí obou soudů nižších instancí je zřejmé, že při stanovení výše škody vzaly v úvahu pouze věci, které byly zajištěny u obviněného M. R. a jejich vydražitele P. K. (seznam těchto věcí byl následně zařazen do přílohy 1 a 2 všech postupně vyhlášených odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně). Proto nelze pochybovat o tom, že právě tyto věci se staly základem pro stanovení výše způsobené škody. Jen na okraj je potřeba zmínit, že škoda způsobená trestnou činností obviněných byla s největší pravděpodobností ještě vyšší. Poškozené společnosti byly totiž odňaty ještě další věci, jež nalezeny nebyly a jejichž přesnou hodnotu se nepodařilo spolehlivě prokázat, a proto se součástí seznamů v ani jedné z příloh nestaly a jejich hodnota se do výše způsobené škody nezapočítala. Soudy tedy postupovaly plně v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, ačkoliv dovolatel namítal pravý opak.



31. Co se týká hodnoty zajištěných věcí (lahví s vínem a zařízení k výrobě a uskladnění vína) a tím i celkové výše škody, oba nižší soudy zcela správně vycházely z jejich prodejních cen. Takový postup odpovídá ustanovení § 137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. V otázce hmotněprávního posouzení výše vzniklé škody se proto soudy nižších stupňů pochybení nedopustily. Skutečnost, že vzaly za prokázané prodejní ceny, které uváděla poškozená společnost, je již věcí hodnocení důkazů a nikoliv hmotněprávního posouzení, které by bylo možné rozporovat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto Nejvyšší soud je ve shodě s názorem státního zástupce přesvědčen, že část zajištěných vín byla zařazena do jakostní kategorie vín s přívlastkem „výběr z cibéb“, tedy do jedné ze tří nejvyšších kvalitativních kategorií vín, přičemž je obecně známé, že vína této výjimečné kvalitativní kategorie dosahují zcela běžně právě té cenové úrovně, z níž poškozená společnost vycházela. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat (především z hlediska procesní ekonomie) na přiléhavé vyjádření státního zástupce shrnuté v odstavci 20. tohoto usnesení.







32. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž připomenout ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, zatímco škodou velkéhorozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Výše škody zjištěná v posuzovaném případě dosáhla částky 4 802 744 Kč, což znamená, že zákonný pojem značné škody naplnila více než devětkrát, a dokonce se blížila pojmu škody velkého rozsahu. I v případě, že by (teoreticky vzato) bylo soudy shledáno jisté nadhodnocení prodejních cen některých vín (např. u namítaných položek č. 57 v příloze č. 1 a č. 31 v příloze č. 2) či odečteny ceny vín neoznačených (celkem 14 položek v příloze č. 1), lze si jen stěží představit pokles výše vzniklé škody pod hranici 500 000 Kč a na to případně navazující vyloučení právní kvalifikace jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty § 329 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011). Naopak tím, že soud s respektem k zásadě „in dubio pro reo“ do výše způsobené škody nezahrnul další věci, které byly ke škodě poškozené společnosti také odvezeny (ale nebyly nalezeny ani u obviněného M. R., ani u P. K.), její celková výše nepřesáhla hranici 5 000 000 Kč, což by vedlo k přísnějšímu právnímu posouzení podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011).



33. S dovolatelem i se státním zástupcem je sice možné souhlasit v tom, že soud prvního stupně mohl věnovat více pozornosti odůvodnění vzniku škody a její výše, současně je ovšem třeba zdůraznit, že tento soud se při hmotněprávním posouzení v této záležitosti zásadního pochybení nedopustil. Zmíněný dílčí nedostatek navíc následně napravil soud druhého stupně, který se v tomto směru rovněž dostatečně vypořádal s odvolacími výhradami obviněného. Proto nelze mít za to, že zmíněným pochybením došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod obviněného. I z tohoto důvodu již nelze v posuzovaném případě brojit proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v rámci dovolacího řízení a z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Významné je v tomto ohledu rovněž ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

34. Jak již bylo shora zmíněno, obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, čímž porušily jeho ústavní právo na rovnost účastníků řízení, jež je zakotveno v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Avšak i tato námitka (kromě toho, že ji Nejvyšší soud neshledal důvodnou) směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.



35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.





Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.








V Brně dne 23. 3. 2016






JUDr. Jan Bláha











předseda senátu

























Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 86/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.86.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies