8 Tdo 485/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 181 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 12 To 303/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 122/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:







1. Obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 3 T 122/2015, uznán vinným, že

1. dne 7. března 2014 v 10:04 hodin v Ú., okr. T., v úmyslu opatřit jinému neoprávněně finanční prostředky a tyto nevrátit, zneužil osobní údaje poškozeného J. R., vyplývající z občanského průkazu, které si opatřil nezjištěným způsobem, tak, že vydávaje se protiprávně za poškozeného uzavřel prostřednictvím počítačové sítě Internet z IP adresy přes webové rozhraní www.pujckomat.cz a následně telefonicky pod falešnou identitou J. R. s poškozenou společností Friendly Finance, s. r. o., smlouvu o úvěru, přičemž při sjednávání úvěru elektronicky předložil fotokopii falešného potvrzení o příjmech J. R., dle kterých měl být zaměstnán u společnosti Umbrella, s. r. o., a dosahovat čistého příjmu ve výši 16 700 Kč měsíčně, kdy na základě uvedené úvěrové smlouvy byla společností Friendly Finance, s. r. o., na jím určený bankovní účet patřící M. D., nezletilé dceři jeho družky, vyplacena částka 4 900 Kč, kterou následně H. D. použila pro svou potřebu, čímž poškozené společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČO 24161306, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, byla způsobena škoda nejméně ve výši nezaplacené jistiny úvěru 4 900 Kč, a poškozeného J. R., zneužitím jeho osobních údajů při uzavírání úvěrové smlouvy vystavil vymáhání poskytnutého úvěru úvěrovou společností,

2. dne 26. března 2014 v T., v úmyslu opatřit jinému neoprávněně finanční prostředky a tyto nevrátit, zneužil osobní údaje poškozeného J. R. vyplývající z občanského průkazu, které si opatřil nezjištěným způsobem, tak, že vydávaje se protiprávně za poškozeného uzavřel prostřednictvím počítačové sítě Internet z IP adresy přes webové rozhraní www.crediton.cz pod falešnou identitou J. R. s poškozenou společností creditON.cz, s. r. o., smlouvu o půjčce, přičemž při sjednávání půjčky elektronicky předložil fotokopie falešných potvrzení o příjmech J. R., dle kterých měl být zaměstnán u společnosti M+P Bussines, s. r. o., a dosahovat čistého příjmu ve výši od 15 081 Kč do 15 569 Kč měsíčně, kdy na základě uvedené smlouvy o půjčce byla společností creditON.cz, s. r. o., na jím určený bankovní účet patřící H. H., přítelkyni jeho syna, vyplacena částka 4 000 Kč, která následně byla použita přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené společnosti creditON.cz, s. r. o., IČO 24849707, se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7, byla způsobena škoda nejméně ve výši nezaplacené jistiny úvěru 4 000 Kč, a poškozeného J. R. zneužitím jeho osobních údajů při uzavírání smlouvy o půjčce vystavil vymáhání poskytnuté půjčky úvěrovou společností.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozeným, a to společnosti Friendly Finance, s. r. o., IČO 24161306, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, škodu ve výši 4 900 Kč a společnosti creditON.cz, s. r. o., IČO 24849707, se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7, škodu ve výši 4 000 Kč.







3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 12 To 303/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.



4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Renaty Štefkové proti němu podal dovolání. Učinil tak elektronickým podáním doručeným do emailové schránky Okresního soudu v Trutnově dne 2. 3. 2016. Vzhledem k tomu, že toto dovolání nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., zejména v něm chyběl odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., vyzvala jej předsedkyně senátu soudu prvního stupně k odstranění vad s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný prostřednictvím shora jmenované obhájkyně učinil dne 7. 3. 2016 (tj. stále v době běhu lhůty k podání dovolání) na poště podání adresované Okresnímu soudu v Trutnově označené rovněž jako dovolání, jímž původní dovolání doplnil.



5. Dovolatel uvedl, že s rozhodnutími soudů obou stupňů nesouhlasí a „ …chyby spatřuje v nesprávném posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení celé záležitosti – podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ...“. Namítl, že veškeré provedené důkazy nebyly posouzeny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že zatímco důkazy svědčící jeho obhajobě a tomu, že daných skutků se dopustil někdo jiný (a bylo zřejmé, kdo byl pachatelem, neboť jedině ten měl z celé činnosti prospěch), byly oběma soudy naprosto opomenuty, bagatelizovány a soudy se s nimi nevypořádaly, použily tyto soudy ve svých rozhodnutích pouze důkazy hodící se k uznání jeho viny a k jeho odsouzení; tím, že nehodnotily provedené důkazy objektivně a ve vzájemných souvislostech, porušily zásadu „in dubio pro reo“. Konkrétně vytkl soudům obou stupňů, že vycházely z nahrávky zaznamenaného hlasu, přičemž odvolací soud dospěl ke zjištění, že při svém jednání byl veden snahou obohatit jiného, aniž by z toho sám měl prospěch, kdežto nalézací soud dovodil, že jednání se dopustil veden cílem sám se obohatit. Oba tyto závěry soudů nižších stupňů označil za nesprávné a soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly tím, že neměl žádného logického důvodu dané skutky spáchat, ani technické prostředky (internet, firemní razítko), jež by mu to umožnily; oba soudy tak porušily i další trestní zásady, a to zásadu „presumpce neviny“ a zásadu „ultima ratio“.



6. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud jak rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 3 T 122/2015, tak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2015 (zřejmě písařským pochybením uvedl den rozhodnutí „2. 2. 2015“), sp. zn. 12 To 303/2015, zrušil a zprostil jej obžaloby.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 15. 3. 2016, sdělil ve svém přípisu ze dne 29. 3. 2016, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.



9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



11. Z tohoto pohledu je zřejmé, že výše uvedené námitky obviněného, že zatímco důkazy svědčící jeho obhajobě a tomu, že daných skutků se dopustil někdo jiný (a bylo zřejmé, kdo byl pachatelem, neboť jedině ten měl z celé činnosti prospěch), soudy obou stupňů naprosto opomenuly, bagatelizovaly a nevypořádaly se s nimi, a použily ve svých rozhodnutích pouze důkazy hodící se k uznání jeho viny a k jeho odsouzení, tj. nehodnotily provedené důkazy objektivně a ve vzájemných souvislostech, přičemž konkrétně vytkl soudům obou nižších stupňů, že vycházely z nahrávky zaznamenaného hlasu, a dospěly k nesprávným zjištěním, že při svém jednání byl veden snahou obohatit jiného, aniž by z toho sám měl prospěch (odvolací soud), resp. že jednání se dopustil veden cílem sám se obohatit (nalézací soud), o něž formálně opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za relevantně uplatněné. Šlo totiž o námitky, které směřovaly výhradně proti vedení dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, jež soudy po tomto hodnocení učinily. Lze tak shrnout, že dovolatel takovými výhradami napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (a jak rovněž sám výslovně namítl: „ … veškeré provedené důkazy nebyly posouzeny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. …“), a jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních.



12. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do způsobu hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.



13. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).



14. K námitce obviněného, že soudy svými rozhodnutími porušily i další trestní zásadu „ultima ratio“, k níž nepřipojil žádnou argumentaci, jíž by vyložil, proč se domnívá, že právě v jeho trestní věci měl být aplikován zmíněný princip, Nejvyšší soud předně považuje za potřebné uvést, že mu nepřináleží, aby za dovolatele dotvářel jeho právní argumentaci a domýšlel, co měl na mysli. Proto jen pro úplnost dodává, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.



15. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.



16. V dané věci takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného vůbec neodpovídalo. Jak správně dovodily již soudy obou nižších instancí, je zřejmé, že ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala, neboť „… jednání obžalovaného, ač výše způsobené škody jen nevýznamně překročila hranici škody nikoli nepatrné, je s ohledem na význam právem chráněných zájmů natolik společensky škodlivé, že je třeba za ně stanovit trestní sankci a nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) … k osobě obžalovaného soud zjistil, že tento byl celkem dvaadvacetkrát soudně trestán … dospěl soud k závěru, že jediným trestem, který v daném případě přichází v úvahu, je represivní, nepodmíněný trest, spojený s přímým omezením osobní svobody. Je zcela evidentní, že obžalovaný je jen stěží napravitelným recidivistou, kterého v minulosti ani opakovaně ukládané tresty, a to i tresty represivní, neodradily od dalšího páchání trestné činnosti …“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), a dále, jak uvedl soud druhého stupně na str. 3 jeho usnesení, „… současně byla splněna tzv. podmínka „ultima ratio“ a vůči obžalovanému je třeba s ohledem na společenskou škodlivost jeho jednání uplatnit trestní odpovědnost …“.



17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. 4. 2016


JUDr. Jan Bláha
předseda senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 485/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.485.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies