8 Tdo 26/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 173 odst. 1
  • TrŘ - § 202 odst. 1
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6
  • TrZ - § 43 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného S. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 10 To 128/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 195/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 3 T 195/2014, byl obviněný S. S. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s odsouzenými L. M. a R. P., poškozenému Z. V. škodu ve výši 1 250 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Shora označený rozsudek, jeho výroky o vině a trestu, napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 10 To 128/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dopustil tím, že společně s již odsouzenými L. M. a R. P. v přesně nezjištěné době od 18:00 hodin dne 27. 5. 2014 do 06:00 hodin dne 28. 5. 2014 v obci Ú., okr. T., v ul. R., v neobydleném domě, po společné předchozí dohodě, že okradou bezdomovce, po vykopnutí vstupních dveří domu S. S. vnikli do objektu za účelem okradení zde zdržujících se osob, přičemž v přízemí domu našli spícího Z. V. a V. V., kteří se zde zdržovali, začali na ně křičet z důvodu, aby v nich vyvolali obavu o své zdraví, rozbíjeli na místě nacházející se předměty, R. P. rozbil o zem keramické umyvadlo a pod pohrůžkou násilí a současně za užití násilí, kdy R. P. několikrát udeřil do obličeje V. V., požadovali po Z. V. a V. V. peníze, následně je prohledali a Z. V. odcizili finanční hotovost ve výši 800 Kč, náramkové hodinky zn. Polite v hodnotě 400 Kč a tzv. baličku na cigarety v hodnotě 50 Kč a poté z místa odešli, poškozeným nevznikla újma na zdraví [bod 1) výroku o vině].

4. Přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku měl spáchat tím, že v době kolem 02:45 hodiny dne 14. 5. 2014 v obci Ú., okr. T., v ul. R., v neobydleném domě, kde v domě přespával Z. V., tomuto odcizil jeho občanský průkaz vydaný Městským úřadem v Trutnově dne 30. 3. 2006 a poté, i když byl Z. V. vyzýván, aby občanský průkaz vrátil, tak i s odcizeným občanským průkazem odešel,

a takového jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 T 145/2013, s nabytím právní moci dne 16. 11. 2013, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků [bod 2) výroku o vině].

II. Dovolání a vyjádření k němu


5. Proti usnesení odvolacího soudu, resp. i proti rozsudku nalézacího soudu, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle písm. d) a g) tr. ř.

6. Byl přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nesprávná a nespravedlivá. Předvolání k veřejnému zasedání o odvolání mu nebylo doručeno. Krajský soud v Hradci Králové zaslal předvolání k tomuto veřejnému zasedání nařízenému na den 30. 7. 2015 na adresu Ú., R., a rovněž T., S. n. Dne 23. 6. 2015 pošta obě písemnosti soudu vrátila – v Ú. neměl obviněný schránku a v druhém případě bylo vhození písemnosti do schránky po 10 dnech od uložení vyloučeno. Obviněný neměl možnost si písemnosti vyzvednout, dne 26. 5. 2015 na základě doporučení svého psychiatra MUDr. Z. E. nastoupil na psychiatrii do H. B. a setrval tam do 25. 6. 2015; o nastoupení informoval Okresní soud v Trutnově, resp. JUDr. Marcelu Horváthovou, prostřednictvím SMS. Netušil, že se něco na Krajském soudu v Hradci Králové vyvěšuje. Jeho psychický stav byl navíc natolik špatný, že po propuštění z psychiatrie v H. B. nastoupil na žádost MUDr. Z. E. na léčení do Kosmonos. Přestože byla odvolacímu soudu zpráva MUDr. Z. E. dne 30. 7. 2015 předložena a přestože mu byla předložena i neschopenka vystavená lékaři manžely S., soud veřejné zasedání neodročil a omluvu obviněného odbyl tím, že na tom není tak špatně, aby se nemohl dostavit. Takovou argumentaci ale obviněný odmítá. Jak vyplývá z obsahu spisu, jeho psychické problémy trvaly i v srpnu 2015. Navíc nelze přehlédnout, že taktéž v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl hospitalizován na psychiatrii. V období září až listopadu 2014 se nacházel v Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v B.-B. Byl tam umístěn nejen v souvislosti se spácháním trestného činu, ale rovněž kvůli zjištění, zda je či není schopen výkonu trestu.

7. Tvrdil, že se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině nedopustil. Neužil proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmyslně nevytvářel podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu, ani se úmyslně nestal účastníkem. Pokud jde o první skutek, spoluobvinění L. M. a R. P. jej usvědčili, aby snížili vlastní trestní odpovědnost. V přípravném řízení a v hlavním líčení navíc vypovídali pod vlivem alkoholu, proto měla být jejich věrohodnost posouzena znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec měl taktéž posoudit jejich příčetnost. Podle obviněného nebylo prokázáno, jakým způsobem měl spoluobviněné k loupeži navést. Výpovědi spoluobviněných ohledně předchozí dohody, vstupu do domu, jeho účasti na loupeži a toho, kdy k ní ve skutečnosti došlo, se různí, což soud nikterak nereflektoval. Soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem servírky z baru „C“, v němž měl se spoluobviněnými před přepadením bezdomovců pobývat; rovněž nevyhověl návrhu na zajištění kamerového záznamu z tohoto baru. Obviněný zdůraznil, že žádná předchozí dohoda o tom, že někoho okradou, neexistovala. Fyzicky se na loupeži nepodílel a žádné dveře nevykopl. Když šel dne 27. 5. 2014 okolo, uslyšel, jak se někdo hádá, a tak vešel do chodbičky a nahlédl do místnosti, kde uviděl stát čtyři nebo pět lidí. Jelikož bylo kolem sedmé hodiny ranní a bylo šero, pomyslel si, že se spoluobvinění vykašlali na ty plechy a pijí s bezdomovci. Proto se otočil a šel domů.

8. Pokud jde o druhý skutek, usvědčuje jej toliko poškozený Z. V., který při výslechu na policii vypovídal pod vlivem alkoholu a jehož věrohodnost tak měla být podrobena znaleckému zkoumání (ze stejného důvodu měla být znaleckému zkoumání podrobena i věrohodnost poškozeného V. V.). Obviněný odmítá, že by s občanským průkazem poškozeného přišel do styku. Dne 14. 5. 2014 kolem 02:45 hod. v domě vůbec nebyl. Uvedeného dne byl u něj na návštěvě svědek P. P.; odcházel až následujícího dne mezi osmou a devátou. Tento svědek však vypověděl, že odcházel po půlnoci a že kolem desáté večer přijela policejní hlídka. Jak ale vyplývá z úředního záznamu (č. listu 168), věc byla nahlášena v 01:16 hod. Obviněný požadoval výslech svědkyně L., která policii kontaktovala, jeho žádosti ale opět nebylo vyhověno.

9. Vytkl, že v posuzované věci byl použit psychiatrický posudek z jiné trestní věci, navíc posudek neaktuální. Tento posudek byl vypracován v prosinci 2013 v souvislosti s obviněním z trestného činu znásilnění, nadto byl soudem čten až po skončení dokazování, po závěrečné řeči jeho obhájce.

10. Uvedl, že soud pochybil i ve vztahu k výroku o trestu. Podle jeho názoru nereflektoval souběh; opomenul existenci pravomocného rozsudku vyhlášeného dne 9. 7. 2014.

11. Dovolatel brojil i proti průběhu nástupu trestu. Dne 4. 8. 2015 jej policisté zadrželi s tím, že s ním chce mluvit MUDr. Z. E. Zavezli jej proto do nemocnice, kde mu představili nějakou lékařku. On s ní však odmítl hovořit, chtěl jednat výhradně s MUDr. Z. E., a tak byl převezen na služebnu a umístěn do cely předběžného zadržení. Bylo mu řečeno, že MUDr. Z. E. za ním přijede druhý den ráno, a ať se vyspí. Druhý den ráno byl však bez dalšího převezen do Vazební věznice v H. K. Obviněný nechápe, proč v situaci, kdy se soudkyně obávala, že spáchá sebevraždu, nařídila jeho převoz do věznice a nikoliv do psychiatrické léčebny.

12. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 10 To 128/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to případně i v jiném složení senátu (srov. § 265l odst. 3 tr. ř.), eventuálně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned ve věci rozhodl rozsudkem; navrhl rovněž, aby dovolací soud podle § 265o tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí. V textu mimořádného opravného prostředku je současně obsažen požadavek na zrušení napadených rozhodnutí (pozn.: tedy včetně rozsudku nalézacího soudu).

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Konstatoval však, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Závěr soudů o vině obviněného je vybudován na rozboru výpovědi jednak samotných poškozených, jednak i původně spoluobviněných, kteří popsali roli dovolatele. Není přitom pravdou, že by se obviněný do vlastního loupežného útoku nezapojil, třebaže na místě činu nebyl hlavním aktérem, je zřejmé, že i jeho přítomnost a snaha „mluvit rusky“ byla prostředkem, jímž všichni spolupachatelé chtěli zamezit odporu poškozených. Na posuzovaném zločinu se tak obviněný přímo podílel, a pokud v dovolání tvrdí opak, jedná se pouze o námitku založenou na polemice s hodnocením důkazů provedeným soudy.

14. Státní zástupce nepovažoval za nutné se jakkoli vyjadřovat k námitce obviněného ohledně správné identifikace místa činu, když změnu čísla popisného soud prvého stupně náležitě vysvětlil, byť krajský soud patrně z nepozornosti na tuto změnu poukázal jako na chybu. Stejně tak se jakýmkoli dovolacím důvodům vymykají subjektivní stesky obviněného ve vztahu k nástupu k výkonu trestu, když navíc jde o události časově až následující po napadeném rozhodnutí.

15. Pokud dále obviněný namítl neprovedení některých navrhovaných důkazů, obecně sice nejde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak taková vada, pokud by byla zjištěna, by umožňovala průlom do skutkových zjištění soudů z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle názoru státního zástupce se však v daném případě o vadu takové intenzity nejedná. Za opomenutý důkaz totiž nelze považovat jakýkoli některou ze stran navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkaz, jenž nebyl proveden bez adekvátního zdůvodnění. O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací neprovedení navrhovaných důkazů přiléhavě zdůvodnily. Dostatečně pak soud odvolací i zdůvodnil, že pořízení znaleckého posudku k osobě obviněného není v daném řízení třeba.

16. Za relevantní lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani tu však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, věnoval tento soud zákonným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného odpovídající pozornost. V této souvislosti zdůraznil, že obviněný byl o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíván, již z toho je patrné, že nepovažoval odvolací soud přítomnost obviněného za nutnou. Dále krajský soud i přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých okolností považoval za splněné podmínky tzv. fikce doručení, jež je přitom v případě vyrozumívání o konání veřejného zasedání přípustná. Stejně tak odvolací soud správně neakceptoval pouze paušální omluvu z veřejného zasedání z důvodů blíže nespecifikované nemoci, když z předloženého průkazu práce neschopného nijak relevantně nevyplývala překážka v účasti obviněného u veřejného zasedání. Pokud takto prezentovanou omluvu až následně obhájce obviněného doplnil o žádost o odročení veřejného zasedání, je patrné, že se jednalo o obstrukční jednání, které odvolací soud správně neakceptoval. Za tohoto stavu dle názoru státního zástupce nelze v daném případě dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání porušena nebyla.

17. Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl k němu ale žádnou podrobnější argumentaci. Pouze obecně tak lze třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl přitom zjevně uložen přípustný druh trestu a v rámci rozhodné trestní sazby podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Pakliže obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí nalézacího soudu podle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

19. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém koresponduje uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za tohoto stavu pak není namístě zabývat se ani podnětem obviněného k přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o tr. ř.

20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného. Ten v replice v podstatě odkázal na odůvodnění dovolání, především v těch částech, které se týkaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., trval na tom, že veřejné zasedání bylo konáno, ač obviněný nebyl o jeho konání řádně vyrozuměn, navíc jeho zdravotní stav v době konání veřejného zasedání odpovídal pracovní neschopnosti. Opakoval i své výhrady proti rozsahu dokazování, vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, upozornil, že svědek Z. V. byl pod vlivem alkoholu nejen v době činu, ale i v hlavním líčení, přičemž soud u něj záměrně neprovedl zkoušku na přítomnost alkoholu a jeho množství. Tvrdil, že původně spoluobvinění L. M. a R. P. vypovídali nepravdivě, rozpory v jejich původních výpovědích nebyly před soudem šetřeny, přičemž oba měli důvody vypovídat v jeho neprospěch. Připojil i stížnosti na medikaci ve výkonu trestu odnětí svobody. Žádal, aby jeho dovolání bylo vyhověno.

III. Přípustnost dovolání


21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání



22. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.

23. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

24. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 30. 7. 2015 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Obviněný totiž namítl, že předvolání k veřejnému zasedání o odvolání mu nebylo doručeno a že odvolací soud veřejné zasedání neodročil, přestože jej o to požádal.

25. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, neboť mu vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo doručováno na obě doručovací adresy, a vzhledem k tomu, že si písemnosti, které byly od 11. 6. 2015 připraveny k vyzvednutí, nevyzvedl do 10 dnů od uložení, byly mu doručeny tzv. fikcí (§ 64 odst. 4 tr. ř.). Podle odvolacího soudu se navíc obviněný o termínu veřejného zasedání dozvěděl, poněvadž si pro účel omluvy opatřil lékařské zprávy. Pokud jde o samotnou omluvu, odvolací soud ji shledal nedůvodnou. Lékařskou zprávu MUDr. A. S. ze dne 27. 7. 2015 označil za neurčitou, neboť v ní nebylo uvedeno, jaké potíže bránily obviněnému v účasti u veřejného zasedání; nebylo z ní patrno, že by byl obviněný např. upoután na lůžko. Ze zprávy MUDr. Z. E. pak vyplynulo, že obviněný vykonává ambulantní ochranné léčení a je bez psychotických příznaků. Odvolací soud nadto konstatoval, že součástí předložené omluvy nebyl požadavek na odročení veřejného zasedání. Tento vznesl až obhájce obviněného.

26. Naznačené úvahy odvolacího soudu lze akceptovat.

27. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

28. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, Kamasinski proti Rakousku aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm(viz např. Ekbatani proti Švédsku, Monnel a Morris proti Spojenému království, Zahorovic proti Chorvatsku). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní.

29. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné Veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného bylo možno konat, neboť tato překážka nebyla dána.

30. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.

31. Porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování by mohlo za určitých okolností založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (srov. ustanovení § 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval ustanovení § 64 tr. ř. O takovou situaci ale v projednávané věci nešlo.

32. Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 195/2014 vyplývá, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, nýbrž byl o jeho konání vyrozumíván. Z č. listu 91 se podává, že předseda senátu udělil pokyn k vyhotovení písemnosti podle vzoru 7a, což podle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení, odpovídá písemnosti „vyrozumění o veřejném zasedání“. O tom, že byl obviněný vyrozumíván, se ostatně zmínil i odvolací soud (str. 2 napadeného usnesení). V této souvislosti nutno podotknout, že současná právní úprava obsažená v ustanoveních § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř. umožňuje, aby byl obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), přičemž způsob takového vyrozumívání není v zákoně striktně stanoven. Za této situace tak může být užito jakékoliv formy nevzbuzující pochybnosti o obsahu uvedeného vyrozumění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004).

33. Jestliže se však soud rozhodne vyrozumět obviněného o konání veřejného zasedání písemně a za tím účelem použije shora zmiňovaný vzor č. 7a a tuto písemnost mu doručuje prostřednictvím doručujícího orgánu (dále jen „pošta“), pak základní podmínkou provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho řádné vyrozumění způsobem předvídaným v ustanoveních § 62 a násl. tr. ř. a náležité doložení této skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007). Současně je třeba připomenout, že na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání není takovou, kterou je nezbytné doručit obviněnému do vlastních rukou [§ 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Do vlastních rukou by ji bylo nutné doručit pouze tehdy, jestliže by to předseda senátu z důležitých důvodů nařídil [§ 64 odst. 1 písm. c) tr. ř.], k čemuž v posuzované věci došlo.

34. Jak vyplývá z č. listu 91, 95 a 96, obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručováno v obálkách typu č. I. Za této situace tak mohl odvolací soud konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného tehdy, bylo-li při doručování zmíněných zásilek obsahujících dané vyrozumění dodrženo ustanovení § 64 tr. ř. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Z ustanovení § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se podává, že doručuje-li se prostřednictvím pošty, písemnost se ukládá u pošty. Podle § 64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.

35. V posuzované věci byly zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání zaslány na adresu T., S. n. a Ú., R. Adresu T., S. n., obviněný označil za doručovací a přál si na ni zaslat i rozsudek nalézacího soudu (č. listu 63, 68); adresa Ú., R., byla místem jeho trvalého pobytu. Jelikož nebyl na žádné z adres zastižen, byly zásilky uloženy na poště a připraveny k vyzvednutí dne 11. 6. 2015. Vzhledem k tomu, že si je nevyzvedl do deseti dnů od uložení, došlo k tzv. fikci doručení a byly považovány za doručené desátým dnem od uložení. S ohledem na to, že je nebylo možné po uplynutí deseti dnů vložit do jeho schránky (na adrese T., S. n., sídlí městský úřad a na adrese Ú., R., obviněný domovní schránku neměl), vrátily se dne 24. 6. 2015 krajskému soudu (č. listu 95 a 96), který o tom téhož dne vyvěsil na úřední desce sdělení (č. listu 100 a 101). Podmínky stanovené § 64 tr. ř. tak byly beze zbytku splněny a obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Pakliže obviněný namítl, že podmínkou aplikace § 64 odst. 4 tr. ř. je i to, že se adresát v místě doručení zdržuje, nelze mu zcela přisvědčit. Tento předpoklad je třeba splnit tehdy, doručuje-li se na adresu, která nebyla označena jako adresa pro účely doručování. Obviněný naposledy označil adresu T., S. n., jako adresu pro účely doručování, z čehož také vyplývá, že není významné, zda se na této adrese skutečně zdržoval či nikoliv. Povinností soudu není ověřovat fyzickou přítomnost obviněného na uvedené adrese a tato okolnost není ani podmínkou vzniku fikce doručení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1337/2014.

36. Ostatně, že dovolatel byl o konání veřejného zasedání dne 30. 7. 2015 fakticky vyrozuměn, se pak podává z toho, že dne 30. 7. 2015 v rámci veřejného zasedání předložil obhájce jeho stanovisko ke konání tohoto veřejného zasedání doplněné o lékařské zprávy a sdělil, že se jedná o omluvu obviněného spolu s žádostí, aby veřejné zasedání bylo odročeno, poněvadž obviněný nesouhlasí, aby se konalo v jeho nepřítomnosti (č. listu 102).

37. Pokud jde o obhájcem zmíněnou omluvu, nelze přehlédnout, že ve stanovisku obviněného, resp. v jeho vyjádření na č. listu 105, není explicitně uvedena ani omluva z veřejného zasedání, ani požadavek na jeho odročení. Toto vyjádření ze dne 30. 7. 2015 obsahuje toliko sdělení obviněného, že již v minulosti byl stejnou rodinou obviněn ze znásilnění, byl z toho důvodu i ve vazbě a v soudním řízení byl „znásilnění zproštěn na základě znaleckých posudků poškozené Š. i znaleckého posudku svého“. Obviněný v závěru vyjádření toliko poznamenal, že ohledně svého zdravotního stavu dokládá ještě lékařské zprávy MUDr. Z. E. ze dne 24. 7. 2015 a MUDr. J. S. ze dne 27. 7. 2015. Co se těchto lékařských zpráv týče, MUDr. Z. E., psychiatr, uvedla, že obviněný je v její péči, soudem nařízené protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě řádně dodržuje a aktivně spolupracuje, má negativní laboratorní výsledky, a ačkoliv se sebepodceňuje, má pocity tísně, lítosti a zbytečnosti a obavy z dalšího trestního stíhání, je bez psychotických příznaků (č. listu 106). MUDr. A. S., praktická lékařka, v lékařské zprávě ze dne 27. 7. 2015 předkládané odvolacímu soudu uvedla, že zdravotní stav obviněného odpovídá pracovní neschopnosti, přičemž předpokládaná doba pracovní neschopnosti je jeden týden (č. listu 108).

38. Byť lze z projevu obhájce ve spojení s vyjádřením na č. listu 105 a citovanými lékařskými zprávami dovodit, že obviněný se svou nepřítomnost u veřejného zasedání snažil omluvit a o odročení veřejného zasedání požádal, nutno konstatovat, že soudu neposkytl relevantní důvod, aby jeho požadavku vyhověl. Obviněný nespecifikoval, co mu v účasti u veřejného zasedání objektivně brání. Z lékařské zprávy MUDr. Z. E. sice vyplynulo, že je v její péči a vykonává protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě, vyplynulo z ní ale také, že nemá psychotické příznaky. Ve zprávě MUDr. A. S. je pak bez dalšího uvedeno pouze to, že jeho zdravotní stav odpovídá pracovní neschopnosti, jejíž předpokládaná doba je jeden týden. Dovolací soud si vyžádal doplnění informací o zdravotním stavu obviněného k době podání této zprávy (bylo zasláno též obviněnému), z něhož vyplývá, že obviněný měl podle objektivních vyšetření virózu (na vyšetření přišel pro teploty, suchý dráždivý kašel, trvající 3 dny), žádal zprávu o nutnosti léčení, kterou mu napsala na dobu cca 1 týden, na kontrolu nepřišel (viz zpráva ze dne 9. 3. 2016).

39. Nejvyšší soud je přesvědčen, že i právo garantované Úmluvou či Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Na nepřítomnost obviněného ve veřejném zasedání dne 30. 7. 2015 a jeho postupy směřující k dosažení jeho odročení je třeba nahlížet v kontextu jeho předchozích omluv a žádostí o odročení hlavního líčení. Z obsahu spisu se podává, že na obviněného, jakož i spoluobviněné L. M. a R. P. byla podána obžaloba u Okresního soudu v Trutnově dne 31. 7. 2014 a tato trestní věc byla vedena pod sp. zn. 4 T 132/2014. Obviněný S. S. byl přítomen hlavnímu líčení dne 27. 8. 2014, k odročenému hlavnímu líčení dne 24. 9. 2014 však již nebyl eskortován, poněvadž se dne 23. 9. 2014 sebepoškodil. Jeho věc byla proto vyloučena ze společného řízení a dále vedena pod sp. zn. 3 T 195/2014. V této trestní věci byl přítomen hlavnímu líčení dne 2. 2. 2015, dne 16. 2. 2015 sice nebyl přítomen, ale dne 13. 2. 2015 se dostavil a svoji nepřítomnost omlouval zdravotním stavem (č. listu 54). K odročenému hlavnímu líčení dne 3. 3. 2015 se nedostavil, neboť se mu nepodařilo předvolání doručit (č. listu 59) a hlavnímu líčení dne 23. 3. 2015, v němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, byl přítomen. Z uvedeného je patrné, že nejde o ojedinělý případ nepřítomnosti obviněného na jednání soudu, přičemž okolnosti spojené s nepřítomností obviněného dne 30. 7. 2015 svědčí o tom, že jeho zdravotní stav nebyl objektivní a vážnou překážkou jeho přítomnosti (obviněný se posléze nedostavil ani na kontrolu), ale že šlo o jednání směřující ke zmaření jednání, o jehož konání obviněný věděl. Odvolací soud proto nepochybil, pokud za popsaných okolností důvody absence obviněného neakceptoval a rozhodl o konání veřejného zasedání dne 30. 7. 2015 v jeho nepřítomnosti.

40. Navíc nelze opomenout, že tento procesní postup nekoliduje ani se základními postuláty spravedlivého procesu. Věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Jak se podává z protokolu o veřejném zasedání (č. listu 102 a 103), veřejnému zasedání byl přítomen obhájce obviněného, a třebaže se jednalo o jednání odvolacího soudu, v němž mělo být projednáno odvolání obviněného směřující proti výroku o vině a trestu, dokazování v něm nebylo doplněno.

41. Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené uzavírá, že ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

42. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tento důvod dovolání lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

43. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

44. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

45. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

46. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

47. Obviněný vytkl, že soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem servírky z baru „C“, v němž měl se spoluobviněnými před přepadením bezdomovců pobývat, nezajistil kamerový záznam z tohoto baru a nevyslechl svědkyni L., která kontaktovala policii. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obhájce obviněného v hlavním líčení konaném dne 27. 8. 2014 navrhl výslech barmanky D. z baru „C“, která se měla vyjádřit k tomu, kdy spoluobvinění v baru byli, a navrhl i vyžádání kamerového záznamu z tohoto baru, kterým měl být den jejich přítomnosti v uvedeném zařízení rovněž prokázán (srov. spis sp. zn. 4 T 132/2014, č. listu 305, 307). Svůj návrh na výslech servírky D. zopakoval i v hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2015 (srov. spis sp. zn. 3 T 195/2014, č. listu 41) a taktéž v hlavním líčení konaném dne 23. 3. 2015, v němž současně připomenul návrh na vyžádání kamerového záznamu a nově navrhl výslech sousedky L., která kontaktovala policii (sp. zn. 3 T 195/2014, č. listu 63). Nalézací soud návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl (sp. zn. 3 T 195/2014, č. listu 64), neboť naznal, že důkazy v řízení provedené postačují ke spolehlivým skutkovým zjištěním. Podle něj to, co mělo být prokázáno výslechem sousedky L., bylo prokázáno výpisem z informačního systému Policie České republiky ve věci rušení nočního klidu dne 14. 5. 2015, a pokud jde o kamerové záznamy, všichni spoluobvinění (včetně obviněného S. S.), oba poškození i svědkyně K. Č. se na datu uvedeném ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) shodli, navíc kamerové záznamy by nebyly k dispozici (srov. str. 6 rozsudku). Odvolací soud se k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování k námitce obviněného uplatněné v řádném opravném prostředku (sp. zn. 3 T 195/2014, č. listu 83-86) vyjádřil. Dovodil, že svědectví sousedky L. je bezvýznamné, poněvadž podle úředního záznamu na č. listu 167 přivolala policejní hlídku, která obviněného dne 14. 5. 2015 v 1.16 hod. napomínala za rušení nočního klidu. Co se týče nevyhovění dalších důkazních návrhů, poznamenal, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Může-li totiž čerpat z důkazů již provedených, jak tomu bylo v posuzované trestní věci, nejedná se o porušení práva na obhajobu (str. 3 usnesení).

48. Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Nalézací soud o návrzích na doplnění dokazování rozhodl, přičemž své zamítavé usnesení řádně zdůvodnil. S jeho argumentací, jako i s argumentací odvolacího soudu se pak lze bezvýhradně ztotožnit. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy se ve svých rozhodnutích vyjádřily i k požadavku na vypracování znaleckých posudků z odvětví psychiatrie, resp. k námitce, že tomuto požadavku nebylo vyhověno (srov. č. listu 6 rozsudku, str. 3 a 4 usnesení).

49. Naznačuje-li dále obviněný, že znalecký posudek na č. listu 184-205 je nepoužitelným důkazem, neboť byl proveden až po skončení dokazování, po závěrečné řeči jeho obhájce, opomíjí, že podle § 218 odst. 1 tr. ř. shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obhájce obviněného v závěrečné řeči zmínil, že soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zaměřeného na příčetnost obviněného v době činu, a že s poukazem na připojené trestní spisy (sp. zn. 3 T 32/2014) uvedl, že se jedná o komplot rodiny spoluobviněného L. M., která obviněného v minulosti obvinila ze znásilnění. Na základě vyjádření obhájce v závěrečné řeči soud přečetl obsah spisu sp. zn. 3 T 32/2014, zejména znalecký posudek na č. listu 184-205, poskytl obviněnému možnost se k němu vyjádřit a opětovně přistoupil k závěrečným řečem (č. listu 66). Z takto popsaných skutečností je zjevné, že soud s ohledem na obsah závěrečné řeči obhájce shledal, že je ještě třeba provést důkaz spisem sp. zn. 3 T 32/2014, a tak dokazování navzdory tomu, že je předtím prohlásil za skončené (č. listu 64), doplnil a po doplnění dokazování dal znovu slovo k závěrečným řečem (srov. § 218 odst. 2 tr. ř.). Jeho postup nebyl v rozporu s trestním řádem, a důkaz citovaným znaleckým posudkem proto není důkazem nepoužitelným.

50. Výtky, prostřednictvím kterých obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění, Nejvyšší soud neshledává opodstatněnými. Plně se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) a 2) usvědčován výpověďmi spoluobviněných L. M. a R. P., poškozených V. V. a Z. V. a svědků K. Č. a P. P. a rovněž listinnými důkazy, z nichž lze především akcentovat (srov. spis sp. zn. 4 T 132/2014) protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci a náčrtek (č. listu 112-119), odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, daktyloskopie a trasologie (123-128), výpis z informačního systému Policie České republiky (č. listu 168), potvrzení o občanském průkazu (č. listu 170) a (srov. spis sp. zn. 3 T 195/2014) úřední záznam Policie České republiky ze dne 5. 2. 2015 (č. listu 44). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou v řádném opravném prostředku a zopakovanou v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí. Výpovědi spoluobviněných L. M. a R. P. se v podstatném shodují – v tom, že to byl obviněný S. S., kdo byl iniciátorem loupeže, že vykopl vstupní dveře domu, a ačkoliv na místě činu nepřišel s poškozenými do fyzického kontaktu, jednání spoluobviněných, kteří na poškozené útočili a prohledávali je, slovně reguloval. Pokud jde o druhý skutek, výpověď poškozeného Z. V. o tom, že mu obviněný odcizil občanský průkaz, nelze považovat za nevěrohodnou. Z potvrzení Městského úřadu Ttrutnově ze dne 14. 5. 2015 vyplývá, že Z. V. byl odcizen občanský průkaz. Poškozený přitom uvedl, že mu obviněný, kterého zná asi dva roky, občanský průkaz odcizil cca deset dní před loupeží, což do uvedeného časového údaje zapadá.

51. Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a svá skutková zjištění řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

52. K námitce obviněného, že proti jinému neužil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je nutné poznamenat, že se loupeže dopustil jako spolupachatel, přičemž pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Postačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, jímž je zmocnění se věci cizí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, publikované pod č. 3371/1929 Sb. rozh. NS, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikovaný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Správně se proto jako spolupachatelé na loupeži posuzují nejen ti členové skupiny, kteří naplňují svým vlastním jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale i ti členové, kteří po společné dohodě, výslovné nebo konkludentní, naplňují každý jen některé ze znaků skutkové podstaty, která je pak naplněna ve svém celku jen souhrnem jednání všech pachatelů – např. jeden pachatel uskutečňuje násilí, druhý se při tom zmocňuje věcí napadeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1971, sp. zn. 11 To 3/71, publikované pod č. 67/1971 Sb. rozh. tr., č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv tedy obviněný vůči poškozeným neužil násilí, byl tím, kdo loupež inicioval, kdo na místě činu proti jednání spoluobviněných nikterak nezakročil, spoluobviněné v jejich počínání naopak podporoval a rovněž jim udílel pokyny. Navíc, jak správně zdůraznil odvolací soud (str. 4 usnesení), finanční prostředky, kterých se spoluobviněný R. P. zmocnil, si obviněný ponechal, resp. spoluobviněný mu je automaticky předal, což dokládá, že mezi sebou měli dohodu o tom, že peníze získané loupeží připadnou obviněnému.

53. Pokud jde o výhradu vztahující se k uloženému trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.

54. Obviněný měl za to, že soud pochybil, když opomenul existenci pravomocného rozsudku vyhlášeného dne 9. 7. 2014 a ignoroval souběh. Ze smyslu jeho výtky obsažené v mimořádném opravném prostředku lze vyvodit, že je přesvědčen, že mu měl být ukládán souhrnný trest.

55. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (pozn.: tzn. podle zásad používaných pro ukládání trestu úhrnného), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

56. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je zásadní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoliv. Souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za kumulativního splnění těchto podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu, přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek prvního stupně za jakýkoliv z nich, pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek, skončila pravomocným odsouzením pachatele. Z toho plyne, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.).

57. Z opisu z evidence rejstříků trestů, jenž si dovolací soud pro účely posouzení důvodnosti námitky obviněného vyžádal, jakož i ve spisovém materiálu založených rozhodnutí vyplývá, že obviněný byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 T 32/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 12 To 168/2014, uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Taktéž mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Z naznačených skutečností je zjevné, že přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku nebyly v souběhu. Přečinu krádeže se obviněný dopustil dne 14. 5. 2014, zločinu loupeže v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. dne 27. 5. 2014 do 06:00 hod. dne 28. 5. 2014. Přečin krádeže a zločin loupeže tak obviněný spáchal až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 T 32/2014, kterým byl odsouzen za svůj jiný trestný čin, tj. za přečin ohrožování výchovy dítěte. Časové určení (dny 14. 5. 2014 a 27. – 28. 5. 2014) však předcházelo právní moci zmíněného rozsudku, poněvadž rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 T 32/2014, nabyl právní moci dne 9. 7. 2014. V takovém případě nelze hovořit ani o souběhu, ani o recidivě. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro uvedenou situaci se jako přiléhavé jeví označení „nepravá recidiva“, což je ovšem z hlediska použití § 43 tr. zákoníku bezvýznamné, jelikož zde se vyžaduje toliko vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně.

58. Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované věci nalézací soud nepochybil, neukládal-li obviněnému souhrnný trest.

59. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Není od věci též poznamenat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání žádnou takovou relevantní námitku neuplatnil. Pokud jde o výrok o trestu, brojil toliko proti tomu, že mu nebyl ukládán souhrnný trest (viz výše). Za této situace se proto případným naplněním citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud nezabýval.

60. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Z uvedeného plyne, že je-li dovolání ve vztahu k některému z nich zjevně neopodstatněné, což bylo shledáno ohledně důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., přičemž tento závěr je určující i pro posouzení dovolání jako celku, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

61. Námitkami obviněného proti způsobu, jakým byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i proti potížím s medikací ve výkonu trestu odnětí svobody se Nejvyšší soud věcně nezabýval, neboť k tomu jako dovolací soud není povolán.

62. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení o dovolání i se zřetelem ke způsobu konkrétního rozhodnutí o dovolání předsedkyně senátu Nejvyššího soudu neshledala důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. a přerušení výkonu rozhodnutí, k němuž obviněný dal podnět.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 3. 2016

















JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu





















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.26.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies