8 Tdo 255/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 256a odst. 1
  • TrŘ - § 259 odst. 4

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněného D. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 To 297/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 46/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 9 T 46/2008, byl obviněný D. L. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za což byl podle § 256a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra a společnost Van Gansewinkel, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestu, podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 To 297/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného (za použití § 259 odst. 4 tr. ř.) uznal vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle § 256a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra a společnost Van Gansewinkel, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 v P., P., jako jediný jednatel společnosti WONDERLAND, spol. s r. o., IČO: 272 31 682, se sídlem P., P., postupně upřednostňoval úplnou úhradu pohledávek vybraným věřitelům, a to přesto, že společnost WONDERLAND, spol. s r. o., byla podle znaleckého posudku nejméně od 31. 12. 2005 předlužena, neboť k tomuto datu měla více věřitelů a nebyla schopna plnit své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, a společnost tak byla k datu 31. 12. 2005 fakticky v úpadku, a takto přednostně uhradil 55 společnostem ve výroku o vině specifikovaným celkem částku 3.357.209,20 Kč, ač uvedená a skutečně zaplacená částka postačovala na úhradu toliko 68,40 % všech pohledávek, a takto jednal na úkor poměrného uspokojení 17 poškozených věřitelů ve výroku o vině specifikovaných, jimž nezaplatil nic, ačkoliv je mohl v částkách ve výroku o vině uvedených poměrně uspokojit, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil poškozeným věřitelům celkovou škodu ve výši nejméně 1.004.119 Kč, neboť takovou částku při poměrném uspokojení těchto věřitelů uhradit mohl.

4. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy, jakož i Nejvyšší soud, v posuzované trestní věci již opakovaně rozhodovaly. Označené rozsudky nalézacího soudu i odvolacího soudu vzešly z řízení, jež následovalo po vrácení věci státnímu zástupci k došetření a po podání nové obžaloby ve věci dne 3. 11. 2014 pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Stalo se tak na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, který z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To 267/2011, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, uznal obviněného vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Z podnětu odvolání obviněného byl tento rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To 267/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 2 ZT 140/2007, pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel společnosti WONDERLAND, spol. s r. o., se sídlem P., P., IČO 27231682, a plátce daně za zdaňovací období od 1. 4. 2005 do 30. 9. 2006 neuhradil za své zaměstnance: daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 491.370 Kč, a to ke škodě státu zastoupeného Finančním úřadem pro Prahu 1, Štěpánská 28, Praha 1, pojistné na zdravotní pojištění zaměstnanců ve výši 156.295 Kč ke škodě VZP ČR, Krajská pobočka hl. m. Praha, Na Perštýně 6, Praha 1, pojistné na sociální pojištění zaměstnanců ve výši 356.487 Kč ke škodě České správy sociálního zabezpečení PSSZ se sídlem Praha 8 – Trója, Trojská 1997/13a, neboť skutek není trestným činem.

5. S ohledem na námitky obviněného týkající se zákazu reformace in peius, je třeba rovněž doplnit že v prvotní fázi trestního stíhání obviněného až do 9. 4. 2014, kdy policejní orgán vyhotovil „vyrozumění o změně právní kvalifikace“, jež bylo obviněnému doručeno dne 22. 5. 2014 (jakož i usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 5. 2014), bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., popř. přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 1 byl při svém rozhodování (srov. rozsudek ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008) již vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 687/2008. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 9 T 74/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Je vhodné připomenout, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 9 T 74/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Dlužno také dodat, že v řízení po přikázání věci dovolacím soudem byl Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 22. 10. 2008 pod sp. zn. 9 T 46/2008 vyhlášen další odsuzující rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který však byl k odvolání obviněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 6 To 497/2008, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následovala pak rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, a Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 6 To 267/2011, o nichž již byla řeč.

II. Dovolání a vyjádření k němu


6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 To 297/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že se brání porušení svého práva na spravedlivý proces, poněvadž nebyl stíhán, resp. odsouzen, zákonným způsobem a nebylo dostatečně kompenzováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

7. Namítl, že z konstrukce skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. i ze související judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněné pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr.) plyne, že při mnohosti závazků nelze za škodu ve smyslu citovaného ustanovení považovat celou výši neuspokojených pohledávek znevýhodněných věřitelů, ale jen tu část, která by těmto věřitelům náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkurzu. Byť soud v napadeném rozsudku deklaruje, že při vyčíslení škody podle uvedené zásady postupoval, jeho výpočet je stižen matematickou chybou. Podle znaleckého posudku činil k 31. 12. 2006 konečný stav neuhrazených závazků společnosti 8.982.347,33 Kč, přičemž do té doby došlo k úhradě závazků ve výši 4.790.271,31 Kč. Nominál všech závazků společnosti (uhrazených či neuhrazených) je tvořen součtem obou částek a představuje částku 13.772.618,64 Kč. Poměrné uspokojení mělo činit pouze 34,78 % (částka 4.790.271,31 Kč k částce 13.772.618,64 Kč), což vyplývá i z obžaloby státního zástupce ze dne 29. 10. 2014, nikoliv 68,48 %. Dovolatel je přesvědčen, že soud v důsledku matematické chyby zkreslil v jeho neprospěch míru poškození věřitelů jednotlivě i v souhrnu.

8. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a s poukazem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, a na následné zprošťující rozhodnutí odvolacího soudu vytkl, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Rozsudkem ze dne 6. 5. 2011 byl uznán vinným pro poškození 3 subjektů, napadeným rozsudkem pro poškození 17 subjektů. Tato skutečnost se odrazila na výši škody. Nové rozhodnutí o vině a trestu nesmí být přísnější než zmíněný rozsudek ze dne 6. 5. 2011 (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 To 66/2003, uveřejněné pod č. 35/2004 Sb. rozh. tr.); zákaz změny k horšímu se vztahuje i na rozsah trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, uveřejněné pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.). Při bezchybném výpočtu poměrného uspokojení ve vztahu k pouze 3 subjektům vymezeným v rozsudku ze dne 6. 5. 2011 by výše škody výrazně poklesla.

9. Měl za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zahrnující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a na případnou odpovídající kompenzaci za toto porušení a současně právo na trestní stíhání jen zákonným způsobem zahrnující právo být případně potrestán jen při respektování zákonných hledisek vyjádřených v § 39 a násl. tr. zákoníku. První obžaloba byla podána dne 13. 9. 2007, tj. před více než osmi roky, a časový odstup od trestné činnosti činí devět let. Odvolací soud kromě toho nezohlednil ani čtyřletý časový odstup od rozsudku ze dne 6. 5. 2011, když při zachování totožné zkušební době snížil trest odnětí svobody z šesti měsíců na čtyři. S ohledem na časové souvislosti je účel trestu více než diskutabilní. Dovolatel část uloženého trestu již vykonal, přičemž další část bude vykonána do doby rozhodnutí o dovolání. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 3 Tz 316/2001 (nikoliv 2011), a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09.

10. Závěrem namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Úmyslné zavinění u trestného činu podle § 256a tr. zák. nelze dovodit v situaci, kdy dlužník uspokojí jen některého z více věřitelů, ale učiní tak s předpokladem, že tím vytvoří potřebné podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení ostatních věřitelů, a zabrání tak např. úplnému přerušení výroby (např. platby za dodávky elektrické energie); samotné přednostní plné uspokojení jednoho z více věřitelů nesolventním dlužníkem ještě neznačí úmysl zmařit uspokojení ostatních. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že přednostní platby byly uskutečňovány vůči věřitelům, bez jejichž uspokojení by došlo k okamžitému zastavení výroby, a že s ostatními věřiteli byla snaha vyjednat splátkový kalendář. Dovolatel poukázal na okolnosti neúspěšného podnikání společnosti WONDERLAND, spol. s r. o. (dále jen „WONDERLAND“), zejména na neseriózní postup pronajímatele prostor, ve kterých společnost podnikala, a konstatoval, že jeho jednání sice zřejmě lze vytknout určitou naivitu při prvotních smluvních ujednáních, nikoliv však úmysl trvale a nastálo poškodit ostatní věřitele. Jeho jednání bylo vedeno snahou zachovat společnost, generovat zisk a uhradit nesplacené závazky; opačný postup by ostatně ani nedával smysl.

11. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se výše škody jsou námitkami primárně skutkového charakteru, jež nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat, nicméně ani z věcného hlediska nemohou obstát. Odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněného pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr., podle nějž škoda jako zákonný znak zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, a poznamenal, že dovolatel se v konečném důsledku domáhá změny rozhodnutí ve svůj neprospěch, tvrdí-li, že přednostně uspokojeným věřitelům nenáleželo 68,4 %, ale pouze 34,78 % z částky, která jim byla vyplacena. Podle státního zástupce by takový postup nepochybně vedl ke stanovení podstatně vyšší škody, než jaká byla v soudním rozhodnutí uvedena.

13. Za námitky uplatněné mimo rámec citovaného dovolacího důvodu pak označil rovněž výtky vztahující se k údajnému porušení zákazu reformace in peius. Přesto konstatoval, že novým rozhodnutím nedošlo ke zhoršení situace obviněného oproti situaci nastolené rozsudkem ze dne 6. 5. 2011. Přisvědčil dovolateli, že pro řízení následující po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, ve vztahu k rozsudku ze dne 6. 5. 2011 skutečně platil zákaz reformace in peius, a nesmělo tak dojít k žádné změně k horšímu ve výroku o vině, tj. v právní kvalifikaci a ve skutkových zjištěních, ani ve výroku o trestu (jiné výroky, např. o náhradě škody, nové ani dřívější rozhodnutí neobsahuje). V posuzované věci byl ale dovolatel dřívějším rozhodnutím uznán vinným přečinem podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, který je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na tři léta (bez spodní hranice) nebo zákazem činnosti, přičemž v novém řízení byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., jenž je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na jeden rok (rovněž bez spodní hranice) nebo peněžitým trestem. Ze srovnání trestních sazeb, když navíc u obou trestných činů je v obecné rovině možné uložení jiného trestu nežli trestu odnětí svobody jako trestu samostatného, jednoznačně vyplývá, že v novém řízení byl dovolatel uznán vinným trestným činem výrazně mírněji trestným. I když je s ohledem na rozdílnost formálních znaků obou zmíněných trestných činů dán podstatně odlišný okruh poškozených subjektů, celková výše škody byla v obou rozhodnutích vymezena shodně. Trest odnětí svobody byl při stanovení shodné (podle zákona nejkratší možné) zkušební doby dovolateli vyměřen o jednu třetinu mírnější nežli dřívějším rozhodnutím.

14. Výtky stran porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě lze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen při jeho extenzivním výkladu. Dovolatel navíc neuvedl, zda namítá nepřípustnost trestního stíhání nebo nedostatečnou kompenzaci porušení jeho práva [nehledě na to, že pokud by vytýkal nepřípustnost trestního stíhání, měl by uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a specifikovat, o který důvod nepřípustnosti podle § 11 tr. ř. se podle něj jedná]. Státní zástupce poznamenal, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 tr. ř. ani podle žádného jiného ustanovení trestního řádu. Takovýto důvod nepřípustnosti trestního stíhání bývá někdy dovozován z § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ani v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nelze obligatorně dovozovat nutnost zastavení trestního stíhání vyplývající z nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zmíněné ustanovení lze aplikovat pouze v případě, kdy některá vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví povinnost zastavit trestní stíhání výslovně a jednoznačně. Citovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádnou takovouto jednoznačnou povinnost nestanoví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1020/2002). Státní zástupce v této souvislosti konstatoval, že ačkoliv délku předmětného trestního řízení nepovažuje za uspokojivou, má za to, že uložením velmi krátkého trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na nejkratší možnou zkušební dobu bylo dovolateli porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dostatečně kompenzováno. Již rozsudkem ze dne 6. 5. 2011 mu byl uložen velmi mírný trest, a při novém projednání věci proto nebyl dán prostor pro jeho další výrazné snížení.

15. Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, podle mínění státního zástupce vycházejí do značné míry z dovolatelových vlastních skutkových hodnocení okolností podnikání a příčin podnikatelského neúspěchu společnosti WONDERLAND. Z věcného hlediska navíc podle něj nejsou důvodné. Přestože ne každé přednostní uspokojení jen některého z více věřitelů dlužníkem v úpadku naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 256a tr. zák. (resp. § 223 tr. zákoníku), o beztrestnosti takového jednání lze uvažovat pouze v případě, že dlužník takto postupuje s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek jednotlivých věřitelů. Nestačí jen obecné, ničím nepodložené a nereálné očekávání a spoléhání se na náhodu. Ani ze skutkových zjištění soudů, ani z výkladu dovolatele přitom nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, na základě kterých by dovolatel mohl důvodně spoléhat, že přednostní uspokojení jen některých pohledávek povede k nějakému zásadnímu obratu v ekonomické situaci a solventnosti společnosti. Státní zástupce v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/202, v němž dovolací soud konstatoval, že společnost byla v ekonomicky špatné situaci od samého začátku její činnosti a nejpozději od přelomu roku 2005 a 2006 bylo zcela zjevné, že se dostává do ekonomicky naprosto neřešitelné situace, resp. že od této doby neexistoval prakticky žádný reálně představitelný způsob řešení jejího deficitu. Dovolací soud rovněž upozornil, že podnikatel je povinen přizpůsobit svoje podnikání tomu, aby byl schopen plnit svoje závazky, a pokud tak není schopen učinit, je povinen podnikání ukončit, přičemž současně konstatoval, že dovolatel na vzniklou situaci nijak nereagoval, neboť svoje podnikání nijak nezredukoval a k jeho ukončení vedlo až vykázání dovolatele z pronajatých prostor (str. 8 a 10 usnesení). Státní zástupce uzavřel, že s ohledem na skutková zjištění soudů je zjevné, že dovolatel nemohl reálně očekávat, že přednostní uhrazení některých závazků povede k pozitivnímu obratu v podnikání společnosti, ale naopak musel předpokládat, že přednostní úhrada některých pohledávek povede k tomu, že alespoň částečná, resp. poměrná úhrada ostatních pohledávek tím bude znemožněna.

16. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání


17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je v rozsahu uplatněných námitek zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání


18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

20. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázkou, zda postup odvolacího soudu při určování škody, kterou obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu způsobil, byl správný. Obviněný vytkl, že odvolací soud pochybil při výpočtu poměrného uspokojení vyjádřeného v procentech. Měl za to, že poměrné uspokojení nepředstavovalo 68,4 %, nýbrž pouze 34,78 %. Vychází z toho, že konečný stav neuhrazených závazků činil k 31. 12. 2006 8.982.347,33 Kč a že do té doby došlo k úhradě závazků ve výši 4.790.271,31 Kč.

21. Trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Nejvyšší soud ponechává v daných souvislostech stranou pozornosti otázku časové působnosti trestního zákona, k níž se již v minulosti v usnesení ze dne ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, vyjadřoval, poněvadž ta nebyla předmětem dovolacích námitek.

22. Nejvyšší soud konstatuje, že se se způsobem, kterým odvolací soud určil procentuální výši poměrného uspokojení, v zásadě ztotožňuje. Z konstantní judikatury, na niž přiléhavě odkázali obviněný i státní zástupce (viz citované č. 6/2005 Sb. rozh. tr.), vyplývá, že v případě trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 265a odst. 1, 2 tr. zák. představuje škodu rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu (§ 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007), protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni. Odvolací soud, aby zjistil výši poměrného uspokojení, sečetl částku tvořící souhrn splatných pohledávek, jež obviněný uhradil, tj. 3.357.209,20 Kč, a částku tvořící souhrn splatných pohledávek, jež jmenovaný neuhradil, tj. 1.551.015 Kč, a poté určil, kolik procent činí z výsledku, tj. z částky 4.908.224,20 Kč, částka 3.357.209,20 Kč. Při takovém matematickém postupu dospěl ke správnému závěru, že poměrné uspokojení činilo 68,40 %. Pokud jde ale o samotnou škodu, závěr odvolacího soudu nelze shledat zcela správným. Jestliže totiž škodu představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, musela škoda v posuzované věci činit rozdíl mezi částkou, kterou obviněný zvýhodněným věřitelům uhradil, tj. částkou 3.357.209,20 Kč, a částkou, která by těmto zvýhodněným věřitelům náležela při poměrném uspokojení, tj. částkou 2.296.331,09 Kč (68,40 % z 3.357.209,20 Kč). Odvolací soud však za škodu označil částku, která by při poměrném uspokojení náležela věřitelům, jejichž pohledávky obviněný neuhradil; namísto částky 1.060.878,11 Kč (3.357.209,20 Kč – 2.296.331,09 Kč) považoval za škodu částku 1.060.894 Kč. Uvedené pochybení ale na stanovení výše škody stejně nemělo vliv.

23. Odvolací soud, při důsledném respektování zákazu reformace in peius, za škodu fakticky označil částku 1.004.119 Kč, kterou obviněný podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 9 T 46/2008, způsobil přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, a tuto částku učinil součástí skutkové věty výroku o vině. Při respektování zásady zákazu reformace in peius navíc jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podle § 256a odst. 1 tr. zák., jehož zákonným znakem není způsobení škody. Za trestný čin podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu, lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let. Za trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným citovaným rozsudkem ze dne 6. 5. 2011, lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku ze dne 6. 5. 2011 podal odvolání toliko obviněný, a novým rozhodnutím tak v žádném případě nemohlo dojít ke změně k horšímu, ať už ve výroku o vině či trestu, odvolací soud s výslovným odkazem na ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které obsahuje zákaz reformace in peius, uznal jej vinným mírnějším trestným činem podle § 256a odst. 1 tr. zák., jenž je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Lze proto uzavřít, že ani v pořadí druhá výtka obviněného, podle níž došlo v porovnání s rozsudkem ze dne 6. 5. 2011 k rozšíření okruhu poškozených a k navýšení škody a v důsledku toho k porušení zásady zákazu reformace in peius, tak nemůže obstát. Jak správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, formální znaky trestných činů podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 256a odst. 1 tr. zák. jsou rozdílné, a okruh poškozených subjektů je tudíž podstatně odlišný. Rozšíření okruhu poškozených se nadto na výši škody nikterak neodrazilo a způsobení škody nebylo z hlediska použité právní kvalifikace relevantní.

24. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je další významnou otázkou, zda jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku stíhaného trestného činu. Obviněný totiž s poukazem na to, že úmyslné zavinění u trestného činu podle § 256a tr. zák. nelze dovodit v situaci, kdy dlužník uspokojí jen některého z více věřitelů, ale učiní tak s předpokladem, že tím vytvoří potřebné podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení ostatních věřitelů, a zabrání tak např. úplnému přerušení výroby, namítl, že přednostní platby uskutečňoval vůči věřitelům, bez jejichž uspokojení by došlo k okamžitému zastavení výroby, že s ostatními věřiteli se snažil vyjednat splátkový kalendář a že jeho jednání bylo vedeno snahou zachovat společnost, generovat zisk a uhradit nesplacené závazky.

25. V obecné rovině je vhodné uvést, že trestný čin podle § 256a tr. zák. vyžaduje po subjektivní stránce úmysl. Pachatel jako dlužník musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. rozhodnutí č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na uvedený úmysl lze usuzovat jen ze všech okolností, za nichž dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, přednostně uspokojil jednoho z více svých věřitelů. O srozumění pachatele v tomto smyslu mohou svědčit jeho konkrétní kroky, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a s vědomím podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Požadovaný úmysl by ale nebylo možné dovodit za situace, jestliže dlužník plně uspokojil jen některého z více věřitelů, ovšem učinil tak s odůvodněným předpokladem, že tím vytvoří potřebné podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení ostatních věřitelů a zabrání např. úplnému přerušení výroby (např. když pro ten účel uspokojí závazky vyplývající z dodávek elektrické energie). Samotné přednostní plné uspokojení jen jednoho z více věřitelů nesolventním dlužníkem tedy ještě neznamená, že se tak stalo s úmyslem zmařit uspokojení ostatních věřitelů. Vždy je třeba zkoumat všechny konkrétní okolnosti a důvody uspokojení jen některého z více věřitelů insolventním dlužníkem.

26. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud se naplněním subjektivní stránky v daném případě zabýval ve svém předchozím usnesení ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, a na nyní uplatněné námitky obviněného v podstatě již reagoval. Lze tedy pouze připomenout, že ze shromážděných důkazů je zjevné, že v posuzovaném případě byla společnost WONDERLAND v ekonomicky velmi špatné situaci po celou dobu osmnácti měsíců její činnosti, a to již prakticky od samého počátku, přičemž nepoměr mezi náklady a výnosy byl natolik markantní, že minimálně od přelomu roku 2005 a 2006 neexistoval prakticky žádný reálně představitelný způsob pozitivního vyřešení jejího deficitu. Obviněný na tuto situaci nijak přiměřeně nereagoval, své podnikání ani jeho rozsah nikterak nezredukoval a kupř. zaměstnancům, jejichž počet ani nijak významně nesnížil, vyplácel plné mzdy, ačkoliv naplněnost komplexu byla do konce roku 2005 maximálně cca 300 osob z 2.100, tedy do 15 % plné kapacity, v důsledku čehož i vytíženost provozu musela být podstatně nižší, než bylo plánováno. K přiměřené reakci obviněného nevedl ani nepříznivý vývoj situace a k ukončení podnikání jej donutilo až jednání třetích osob, totiž jeho vykázání z pronajatých prostor majitelem budov. Stěží tak lze označit počínání obviněného za smysluplné a racionálně podložené, pakliže si nevytvořil základní podmínky pro pozitivní obrat v podnikání ani tím, že by v roce 2006 řádně platil společnosti Lighthouse Vltava za pronájem nebytových prostor. Obviněný hradil některé závazky zcela, zatímco jiné nehradil vůbec, a to i v době, kdy ekonomická situace společnosti již byla zcela beznadějná a společnost se prakticky nacházela v úpadku. Jeho argumentace, podle níž přednostní platby uskutečňoval vůči věřitelům, bez jejichž uspokojení by došlo k okamžitému zastavení výroby, tak nemůže obstát. Obviněný neplatil ani za pronájem nebytových prostor, přičemž nelze pochybovat o tom, že na včasném a řádném uhrazení nájmu byla existence provozu závislá.

27. Odvolací soud v napadeném rozsudku vyvodil, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud se s jeho závěrem ztotožňuje a dodává, že obviněný si byl přinejmenším vědom, že jeho jednání může vést ke zmaření pohledávek ostatních věřitelů, a pro případ, že takové zmaření způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

28. Konečně dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, podle níž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zahrnující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a na případnou odpovídající kompenzaci za toto porušení a současně právo na trestní stíhání jen zákonným způsobem zahrnující právo být případně potrestán jen při respektování zákonných hledisek vyjádřených v § 39 a násl. tr. zákoníku.

29. Především je třeba uvést, že výtku, podle níž bylo trestní stíhání obviněného vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení nepřípustné a mělo být zastaveno (viz odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2011 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09), nelze subsumovat pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž (s jistou benevolencí) pod dovolací podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Za daných okolností ale není významné, zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu, lze podřadit pod důvod dovolání, jelikož nemůže být dovolacím soudem ignorována (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09 aj.).

30. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou uvedeny v ustanovení § 11 tr. ř. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.

31. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na mezinárodní smlouvu v tomto ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena explicitně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

32. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Úmluvu však nelze považovat za takový druh mezinárodní smlouvy, který předpokládá ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především proto, že žádné z jejích ustanovení neobsahuje sankci spočívající v zastavení trestního stíhání v důsledku porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1 této Úmluvy. Pro úplnost je třeba dodat, že ve zcela výjimečných až extrémních případech by bylo možné dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

33. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; Idrocalce S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; Wloch proti Polsku, č. 27785/95, rozsudek ze dne 19. 10. 2000).

34. Z relevantní judikatury ESLP je však možno vyčíst, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států − může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (viz výše označený rozsudek Eckle proti Německu z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku, č. 26390/95, formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

35. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

36. Ve světle těchto východisek dovolací soud nahlížel i na postavení obviněného a na jím předkládané námitky jím nezaviněné nepřiměřené délky řízení, jež nelze v tomto rozsahu označit jinak než jako opodstatněné. Obviněný se jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu dopustil v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Trestní řízení bylo zahájeno dnem 16. 10. 2006 (č. listu 3), usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. bylo obviněnému doručeno dne 27. 3. 2007 (č. listu 1) a (v pořadí první) obžaloba byla podána dne 13. 9. 2007 (č. listu 111). První hlavní líčení se konalo dne 28. 11. 2007 (č. listu 125) a téhož dne byl vyhlášen i první rozsudek (č. listu 137 a 138), jenž byl vyhotoven dne 10. 12. 2007 (č. listu 142) a obviněnému doručen dne 19. 12. 2007 (č. listu 142). Rozhodnutí o odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu bylo předmětem veřejného zasedání konaného dne 22. 1. 2008 (č. listu 153), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhotoveno dne 5. 2. 2008 a obviněnému doručeno dne 25. 2. 2008 (č. listu 160). Dne 25. 6. 2008 byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena dovolacím soudem a věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po přikázání věci byl dne 22. 10. 2008 vydán nový rozsudek, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2009. Po vrácení věci soudu prvního stupně byl dne 6. 5. 2011 vydán další rozsudek, který byl dne 19. 10. 2011 zrušen rozsudkem odvolacího soudu. Oba tyto rozsudky byly dne 11. 4. 2012 zrušeny dovolacím soudem a věc byla vrácena státnímu zástupci k novému projednání a rozhodnutí. O změně právní kvalifikace byl obviněný vyrozuměn dne 22. 5. 2014 (č. listu 25 a verte, svazek č. 3) a téhož dne mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. ze dne 12. 5. 2014 (č. listu 47 a verte, svazek č. 3). Dne 3. 11. 2014 byla podána obžaloba (č. listu 918) a dne 28. 11. 2014 byl vydán trestní příkaz. Po podání odporu následovalo hlavní líčení a vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 9 T 46/2008, a nakonec i napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 To 297/2015.

37. Dovolací soud je s ohledem na výše uvedenou rekapitulaci přesvědčen, že délka trestního řízení byla v posuzovaném případě skutečně nepřiměřená a právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 6 Úmluvy i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo porušeno. Na druhou stranu se ale domnívá, že uvedené porušení nalezlo patřičný odraz ve výroku o trestu, resp. že soud toto porušení náležitě kompenzoval uložením mírného trestu odnětí svobody. Odvolací soud, reflektuje, že od spáchání skutku uplynula doba téměř deseti let a že samotné trestní řízení trpělo průtahy, na nichž se obviněný nepodílel, s přihlédnutím k dosavadní bezúhonnosti obviněného uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, tj. na zkušební dobu nejkratší možnou. Soud tedy při úvaze o trestu nerozhodoval bez zřetele k délce trestního řízení a bez zřetele k odstupu od doby spáchání činu a za trestný čin, jenž byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až na jeden rok nebo peněžitým trestem, mu uložil mírný podmíněný trest odnětí svobody – trest odnětí svobody o dva měsíce kratší, než mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 6. 2015 i ze dne 6. 5. 2011. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti a vzhledem k výši způsobené škody nelze takový trest považovat za nepřiměřeně přísný. Uložený trest není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je subsidiárně určen také institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který se uplatní v tom případě, že kompenzace poskytnutá v rámci trestního řízení, v němž došlo k nedůvodným průtahům, není dostačující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).

38. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 4. 2016





















JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu


















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 255/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.255.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies