22 Cdo 932/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 149 odst. 2,3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. I. G., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalovanému Mgr. J. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku–Místku, Novodvorská 667, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 10 C 12/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2015, č. j. 56 Co 14/2015-303, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2015, č. j. 56 Co 14/2015-303, se ve výrocích I., III., IV. a V. ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2015, č. j. 56 Co 14/2015-303, ohledně částky 121 955 Kč se odmítá.

Odůvodnění:


Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 10 C 12/2011-258, ve výroku I. určil, že nemovitosti blíže uvedené v tomto výroku, které měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů (dále též „SJM“), připadají do výlučného vlastnictví žalovaného, ve výrocích II. až IV. přikázal žalovanému k zaplacení dluhy v těchto výrocích blíže uvedené, ve výroku V. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 927 000,50 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku VI. přikázal žalobkyni k zaplacení dluh u M. G. ve výši 360 000 Kč ze smluv o půjčkách, ve výroku VII. zamítl žalobu v části, v níž se žalovaný domáhal vypořádání částky ve výši 121 955 Kč na vkladovém účtu č. 1001269102 a ve výrocích VIII. až X. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že finanční prostředky naspořené za trvání manželství na stavebním spoření žalobkyně ve výši 121 955 Kč nebyly uplatněny k vypořádání do tří let od zániku manželství, a proto byl návrh na jejich vypořádání zamítnut. Při vypořádání předmětných nemovitostí soud vyšel ze zjištění, že je po dobu delší než tři roky užívá výhradně žalovaný, žalobkyně o ně nemá zájem a vzhledem k faktu, že se účastníci nemohli dohodnout ohledně vypořádání SJM, nebyli by schopni setrvat ani v podílovém spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, tudíž jako jediný možný způsob shledal soud prvního stupně přikázání předmětných nemovitostí, jejichž hodnotu určil částkou 2 325 000 Kč, žalovanému. S ohledem na to přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného i dluh vůči manželům K. ve výši 691 950 Kč, jakož dluh vůči stavební spořitelně ve výši 4 049 Kč a dluh vůči matce žalovaného ve výši 135 000 Kč. Žalobkyni přikázal závazek vůči jejím rodičům ve výši 360 000 Kč, když doposud nepočala běžet promlčecí doba. Soud neshledal žádné důvody pro určení výše vypořádacích podílů v různé výši. Aktiva SJM představují předmětné nemovitosti ve výši 2 325 000 Kč, pasiva představují celkem 1 190 999 Kč, čistá hodnota SJM tedy představuje 1 134 001 Kč, tudíž každý z účastníků má obdržet 567 000,50 Kč. S ohledem na zvolený způsob vypořádání je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na její vypořádací podíl částku 927 000,50 Kč. Vzhledem k výši této částky uložil soud lhůtu k zaplacení v trvání 60 dnů, kdy na základě rozsudku bude moci dojít k „přepisu předmětných nemovitostí“, žalovaný si bude moci zajistit prostředky na vyplacení, ať již ve formě úvěru, či prodejem nemovitostí.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 56 Co 14/2015-303, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku X. změnil tak, že ze společného jmění žalobkyně a žalovaného přikázal do výlučného jmění žalovaného nemovitosti na LV č. 601 v obci a k. ú. F. n O. (dále jen „předmětné nemovitosti“), žalovanému přikázal k zaplacení dluh vůči M. B. ve výši 135 000 Kč, dluh vůči MUDr. R. a Š. K. v částce 691 950 Kč, dluh vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s., na úvěrovém účtu č. 4412565401/7960 v částce 4 049 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze společného jmění manželů částku 747 000 Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o požadavku na vypořádání částky 360 000 Kč jako dluh vůči M. G. a částky 121 955 Kč z vkladového účtu č. 1001269102 u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť od odchodu žalobkyně společný dům užívá k bydlení (od února 2015 se společným synem) a v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhoval, aby nemovitosti připadly do jeho výlučného vlastnictví. Pokud žalovaný změnil v odvolacím řízení stanovisko, lze souhlasit jen s požadavkem na určení delší lhůty k výplatě vypořádacího podílu, když lhůta šesti měsíců je dostatečná k obstarání si částky nezbytné k výplatě vypořádacího podílu. Soud vypořádal dluh vůči manželům K. ve výši 691 950 Kč, dluh vůči matce žalovaného ve výši 135 000 Kč, zůstatek úvěru ve výši 4 049 Kč, naopak nevypořádal společný dluh vůči matce žalobkyně, který je podle odvolacího soudu promlčen, a nevypořádal částku 121 955 Kč ze stavebního spoření, která byla uplatněna až po třech letech od zániku manželství. Dospěl k závěru, že žalovanému zbývá zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze SJM částku 747 000 Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku, a proto tímto způsobem rozsudek soudu prvního stupně změnil. Jelikož nebylo možno vypořádat dluh vůči matce žalobkyně, jakož i pohledávku ve výši 121 955 Kč z vkladového účtu žalobkyně, byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odchýlil se a nerespektoval § 149 odst. 2 a 3 a § 150 odst. 4 občanského zákoníku. Nebylo přihlíženo k zájmům nezletilého dítěte a bylo namístě vypořádat společné jmění manželů přikázáním majetku do jejich podílového spoluvlastnictví a nikoliv do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovaný nesouhlasí s tím, že při současném rozdělení společného majetku mu není bez jakýchkoliv rizik oproti žalobkyni zajištěn čistý finanční podíl ve výši 50 % z hodnoty vypořádávaného SJM. Soud nepřihlédl k tomu, že od roku 2006 jezdil za synem do 300 km vzdálené Telče, čímž přišel o veškeré finanční možnosti a bude nucen předmětné nemovitosti prodat, ale jen za cenu určenou trhem a bude krácen daněmi a dalšími výdaji. Na prodej mu byla poskytnuta lhůta šesti měsíců, v níž není možné nemovitost prodat. V takové situaci bylo proto namístě přikázat majetek do podílového spoluvlastnictví „obou stran a tím obě strany motivovat k hledání nejvhodnějšího kupce“. Žalovaný nezavinil, že žalobkyně odešla zcela dobrovolně a žalovaný udržoval domov pro jejich syna. Dojížděl za synem, udržoval zázemí, ztratil kvůli tomu práci a také syn je nyní svěřen do jeho péče. Odvolací soud nesprávně posoudil dopad rozsudku na společného nezletilého syna, který je v péči žalovaného, a hrozí tak, že syn opět ztratí zázemí. Žalovaný upozorňuje na „nepravdu“ v rozhodnutí odvolacího soudu, že souhlasil s přikázáním předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, naopak vždy s tím nesouhlasil, jen jeho zástupkyně přes jeho odpor dodávala, že kdyby k tomu došlo, pak žádá o delší lhůtu k plnění. Nesouhlasí ani se zamítnutím vypořádání finančních prostředků na spořicím účtu žalobkyně. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

V posuzovaném případě žalovaný namítá, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu bylo rozhodnuto o přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví namísto toho, aby bylo rozhodnuto o jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého SJM přikáží do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru) nebo rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Jestliže však účastník řízení s přikázáním některé části společného jmění manželů do svého výlučného vlastnictví nesouhlasí, je třeba při úvaze o zvoleném způsobu vypořádání hodnotit i toho jeho procesní stanovisko zejména s přihlédnutím k důvodům vyjádřeného nesouhlasu a zvažovat vhodnost přikázání tomuto účastníku při vyjádření jeho nesouhlasu.

Dovolací soud v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. odmítl možnost, že by společné jmění manželů bylo vypořádáno tím způsobem, že by soud nařídil prodej společné věci a rozdělení výtěžku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3 096 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný pod č. C 13 603 v Souboru)], naopak připustil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků. Zdůraznil přitom, že se jedná o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2 295 v Souboru)]. Nemá-li totiž žádný z účastníků prostředky na vyplacení vypořádacího podílu k domu a současně zákon č. 40/1964 Sb. nepřipouští, aby soud při vypořádání SJM nařídil prodej domu a rozdělení výtěžku prodeje, pak je jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků spravedlivým řešením; lze totiž předpokládat, že ten, komu by byl dům přikázán, by nesl veškeré úsilí, náklady a rizika spojené s jeho prodejem [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný pod č. C 13 603 v Souboru), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012 (uveřejněném pod č. C 13 583 v Souboru)]. Takový závěr je v souladu i s obecnou judikatorně zdůrazněnou zásadou, že jedním z principů, ze kterých soud při vypořádání zákonného majetkového společenství vychází, je, že se věci náležející do vypořádávaného SJM mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z nich povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejmenší [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněné pod č. C 1 404 v Souboru)].

V posuzovaném případě soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že je po dobu delší než tři roky výhradně užívá. Žalobkyně o nemovitosti nemá zájem a vzhledem ke špatným vztahům by účastníci nebyli schopni setrvat ani v podílovém spoluvlastnictví. Proto soud prvního stupně shledal přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného jako jediný možný způsob. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud, který uvedl, že žalovaný od odchodu žalobkyně ze společné domácnosti užívá společný dům k bydlení až do současnosti, od února 2015 společně se svým synem, nadto u přípravného jednání, jakož i v průběhu dvou dalších jednání před soudem prvního stupně navrhoval, aby nemovitosti připadly do jeho výlučného vlastnictví. Pokud v odvolacím řízení změnil stanovisko, lze souhlasit pouze s požadavkem na delší lhůtu k výplatě vypořádacího podílu žalobkyni. Za předpokladu, že přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovanému povede k jejich prodeji, lze usuzovat, že lhůta šesti měsíců je dostatečná k tomu, aby si potřebné finanční prostředky k výplatě podílu žalobkyni obstaral.

Se závěry odvolacího soudu o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného se Nejvyšší soud neztotožňuje. V první řadě nelze souhlasit se závěrem, že žalovaný tendenčně měnil svá stanoviska v průběhu řízení před soudem prvního stupně ohledně způsobu vypořádání. Žalovaný již ve vyjádření k žalobě navrhoval, aby byly předmětné nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť nemá na vyplacení vypořádacího podílu, přičemž výslovně uvedl, že je nezaměstnaný. Toto své základní stanovisko po celou dobu řízení nezměnil, při přípravném jednání konaném dne 5. 2. 2013 toliko připustil, že pokud by nebyly předmětné nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví, tak nechť mu jsou předmětné nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví s tím, že lhůta k plnění by měla činit 3 nebo 4 roky. Při jednání dne 25. 9. 2013 měl sice žalovaný souhlasit se způsobem vypořádání SJM, jak navrhla žalobkyně, ale při jednání ze dne 3. 9. 2014 opět žalovaný zdůraznil, že „vzhledem k tomu, že není schopen žalobkyni vyplatit, trvá na tom, aby nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví“. V průběhu řízení tedy připustil, že mu mohou nemovitosti být přikázány, nicméně s ohledem na svou sociální situaci opakovaně zdůrazňoval, že nemá na vyplacení vypořádacího podílu, v důsledku čehož žádal o lhůtu k plnění v řádu několika let. Pokud potom odvolací soud uvedl, že žalovaný u přípravného jednání ze dne 5. 2. 2013, jakož i u jednání ze dne 25. 9. 2013 a 3. 9. 2014 navrhoval, ať předmětné nemovitosti „připadnou do jeho výlučného vlastnictví“, není pro tento závěr o procesním stanovisku ve spise opory. Změna postoje žalovaného ke způsobu vypořádání tak nebyla učiněna až v rámci odvolacího řízení. Jestliže pak odvolací soud považoval (vedle faktického stavu užívání) stanovisko žalovaného za zásadní (a prakticky jediné) pro úvahu o přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud se dále dostatečně nevypořádal s námitkou žalovaného, že je třeba – s ohledem na okolnosti daného případu – potřeba přikázat předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků. Byť tato námitka byla i vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného zcela relevantní, odvolací soud se jí výslovně nezabýval, toliko nesprávně uvedl, že změna postoje žalovaného ke způsobu vypořádání společné věci nemá vést v průběhu odvolacího řízení k poškození druhé procesní strany, která po celou dobu řízení zastávala neměnné procesní stanovisko k otázce, jak mají být předmětné nemovitosti vypořádány. Jelikož odvolací soud se nevypořádal se všemi relevantními námitkami uplatněnými v odvolání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněný pod č. C 9 820 v Souboru)], zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ve věci samé soudy obou stupňů přikázaly předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, když přihlédly k tomu, že je v současnosti užívá, nepřihlédly však dostatečně k dalším okolnostem případu. Konkrétně při rozhodování nebyla dostatečně reflektována skutečnost, že žalovaný nemá dostatek finančních prostředků na výplatu vypořádacího podílu žalobkyně (o čemž ostatně svědčí i ta skutečnost, že byl v řízení osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů), takže za účelem výplaty vypořádacího podílu bude nejspíše nucen prodat předmětné nemovitosti, které mu byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Tím v konečném důsledku nebudou předmětné nemovitosti moci sloužit k bydlení žalovaného a nezletilého syna, což bylo bezesporu jedním z důvodů, pro něž byly předmětné nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Odvolací soud stanovil delší lhůtu k plnění, nicméně nijak nezohlednil, že žalovaný ponese náklady na prodej předmětných nemovitostí (například náklady na vyhledání kupujícího, případně náklady na správní poplatek za návrh na vklad, platba daně z nabytí nemovitých věcí), jakož i případné riziko, že bude muset předmětné nemovitosti nakonec prodat za nižší než jinak obvyklou cenu, aby se vyhnul hrozícímu výkonu rozhodnutí či exekuci. V rozhodnutí nebyla dostatečně reflektována ani ta skutečnost, že se účastníci v průběhu řízení (byť neúspěšně) pokoušeli předmětné nemovitosti prodat s tím, že by tak byly zajištěny prostředky na vzájemné vypořádání. Mimoto soudy obou stupňů v řízení řádně nezkoumaly variantu přikázání do podílového spoluvlastnictví i z pohledu poměrů žalobkyně, když bez dalšího převzaly její stanovisko, že o předmětné nemovitosti nemá zájem.

S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vypořádání předmětných nemovitostí neobstojí. V další fázi řízení bude na odvolacím soudu, aby se řádně vypořádal s námitkou žalovaného, že je namístě přikázat předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků, přičemž zohlední veškeré okolnosti případu, tedy nejen postoj žalobkyně, nýbrž i objektivní majetkové možnosti žalovaného, jeho postoj ke způsobu vypořádání, péči o nezletilé dítě apod.

Námitka směřující proti zamítnutí návrhu na vypořádání finančních prostředků na spořicím účtu žalobkyně „pro opožděnost“ přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kupříkladu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněného pod č. C 8 310 v Souboru), se podává, že soud může vypořádat jen ten majetek, hodnoty a závazky tvořící společné jmění manželů, které účastníci navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr přitom platí i ve vztahu k návrhům toho z manželů, kterému byla žaloba na vypořádání SJM doručena po třech letech od zániku SJM.

V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že pokud uvedené finanční prostředky byly součástí společného jmění manželů a byly by jinak předmětem vypořádání, pokud by návrh ohledně jejich vypořádání uplatnil dovolatel včas, pak uplynutím tří let od zániku SJM k nim nastoupila nevyvratitelná domněnka jejich vypořádání ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., což sice vylučuje jejich vypořádání jakožto společného jmění manželů, neznamená to však, že jen na základě této skutečnosti muselo zaniknout spoluvlastnické právo žalovaného k uvedeným finančním prostředkům, které se při splnění zákonných podmínek mohly stát předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků.

Jelikož odvolací soud zatížil z části své rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá z části ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislých výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].

Jelikož neshledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto rozsahu odmítl. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že tímto výrokem byl zamítnut návrh na vypořádání částky 121 995 Kč, která zjevně nemohla v době svého uplatnění být součástí společného jmění manželů, nedošlo jím tedy k vypořádání společného jmění manželů, a proto tento výrok může samostatně nabýt právní moci.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.932.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies