30 Cdo 4737/2015

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 35/1965 Sb. - § 6
  • AutZ - § 40 odst. 3
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobce Slovenského filmového ústavu, se sídlem v Bratislavě 1, Grösslingová 32, Slovenská republika, IČ 891444, zastoupeného JUDr. Adrianou Tomanovou, bytem v Bratislavě, Jungmannova 4, Slovenská republika, adresa pro doručení Bratislava, Jakubovo nám. 13, Slovenská republika, proti žalovanému BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1047/26, IČ 26737493, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, o 691.693,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 43/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č.j. 1 Co 195/2013-494, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2015, č.j. 1 Co 195/2013-553, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.)


Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se porušování práv výrobce filmů výrobou rozmnoženin a prodejem filmových děl „Sedím na konári a je mi dobre“ a „Vtáčikovia, siroty a blázni“ a dále vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši v souvislosti s užitím uvedených dvou filmů, které žalovaný vydal a distribuoval na území České republiky, ačkoliv s žalobcem, který ke shora uvedeným dílům vykonává autorská práva, neuzavřel žádnou smlouvu.

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č.j. 32 C 43/2005-396, výrokem I. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal povinnosti zdržet se porušování práv a výrokem II. rozhodl, že žaloba, podle které je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 691.693,- Kč, je co do základu důvodná. Soud prvního stupně dovodil aktivní legitimaci žalobce z toho, že J. J. v době vytvoření obou filmů byl v zaměstnaneckém poměru s Československým filmem – Bratislava (později Slovenská filmová tvorba Bratislava) a ze smluv uzavřených v souvislosti s vytvořením těchto filmů je zřejmé, že se jedná o dílo zaměstnanecké. Dále poukázal na ustanovení zákona č. 343/2007 Zb., o podmienkach evidencie, verejného šírenia a uchovávania audiovizuálnach diel, multimediálnych diel a zvukových záznamov umeleckých výkonov a o zmene a doplnení niektorých zákonov (audiovizuálny zákon), který v ustanovení § 24 odst. 2 písm. a) stanoví, že žalobce vykonává práva autorů k audiovizuálním dílům vyrobeným před rokem 1991 organizacemi státu hospodařícími v oblasti audiovize, které vykonávaly tato práva na základě všeobecně závazných právních předpisů platných před rokem 1997 a podle písm. d) je výrobcem zvukově-obrazového záznamu audiovizuálních děl podle písmene a). Pokud se žalobce domáhal zdržení se porušování práv výrobce, vyšel soud z toho, že žalovaný filmy vyrobil a šířil v roce 2004, od podání žaloby uplynulo již 6 let a v průběhu řízení žalobce ani netvrdil nic v tom smyslu, že by hrozil opakovaně neoprávněný zásah.

Usnesením ze dne 3. dubna 2012, č.j. 1 Co 227/2011-425, Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení bylo zejména to, že soud prvního stupně ve výroku mezitímního rozsudku nevyslovil, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozsudku.

Městský soud v Praze pak novým mezitímním rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012 rozhodl výrokem I. tak, že žaloba, podle které je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 691.693,- Kč, je co do základu důvodná a výrokem II., že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Soud prvního stupně v prvé řadě poukázal na důvody, které ho vedly k vydání předchozího rozsudku, a které odvolacím soudem v zásadě nebyly zpochybněny a dále připomněl, že ze Seznamu slovenských audiovizuálních děl vedeného Ministerstvem kultury SR (dále jen „seznam“) zjistil, že obě předmětná díla seznamem procházejí a soud není oprávněn v rámci řízení správnost tohoto zápisu přezkoumávat. Dále znovu poukázal na příslušná ustanovení slovenského audiovizuálního zákona a konstatoval, že žalobce podle § 24 odst. 2 písm. a) tohoto zákona vykonává práva autorů k audiovizuálním dílům vyrobeným před rokem 1991 organizacemi státu hospodařícími v oblasti audiovize.

Rozsudkem ze dne 6. května 2014, č.j. 1 Co 195/2013-494, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2015, č.j. 1 Co 195/2013-553, Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen ve správném znění výroku I., že žaloba je co do základu důvodná. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán. Shrnul, že výrobcem předmětných děl byla státní hospodářská organizace Slovenská filmová tvorba a její právní předchůdce Československý film Bratislava a autorem, spoluautorem námětu, filmové povídky a scénáře k předmětným filmovým dílům byl zaměstnanec J. J. Právní nástupnictví žalobce vyplývá z Rozhodnutí ministra kultury Slovenské republiky č. MK – 2610/1990 a delimitačního protokolu, kterým odevzdávající organizace Slovenská filmová tvorba delimitovala na žalobce, jako přebírající organizaci k 1.1.1991, kromě jiného činnost „zabezpečení prodeje slovenských hraných a krátkometrážních filmů, vyrobených do r. 1990 do zahraničí, slovenským a českým distributorům v souladu s platnými právními předpisy“ a v této souvislosti přešel v rozsahu stanoveném delimitačním protokolem na žalobce i majetek a práva a povinnosti SFT, včetně práva na výkon autorských práv k filmům vyrobeným ze státního rozpočtu do r. 1990, ve smyslu § 6 zák. č. 35/1965 Sb., ve znění platném do roku 1990 (dále jen autorský zákon). S účinností od 1. ledna 2008 upravuje postavení žalobce slovenský audiovizuální zákon, který charakterizuje Slovenský filmový ústav jako samostatnou právnickou osobu, nikoli jako organizační složku státu. K odvolací námitce žalovaného také vysvětlil, že požadavek na zdržení se porušování práv žalobce a požadavek na vydání bezdůvodného obohacení jsou dvěma různými nároky a po pravomocném zamítnutí prvního požadavku, jde nyní již jen o jeden nárok. V řízení před soudem prvního stupně bylo nepochybně prokázáno užití obou filmů, k nimž vykonává majetková práva žalobce, na nosičích vydaných žalovaným, aniž by se žalobcem o takovém užití žalovaný uzavřel příslušnou smlouvu licenční a za nepochybné užití žalobci nic nezaplatil. Tím se na jeho úkor obohatil.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 3. září 2014 a právní moci nabyl dne 10. září 2014.

Dne 3. listopadu 2014 podal žalovaný (dále též „dovolatel“) proti tomuto rozsudku dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že právní otázky, které odvolací soud vyřešil, mají být dovolacím soudem posouzeny jinak (včetně těch otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dovolacím soudem zatím vyřešeny).

V dovolání v prvé řadě obsáhle zdůvodňuje, proč podle jeho názoru žalobce není v řízení aktivně legitimován. Domnívá se, že delimitačním protokolem nemohlo na žalobce přejít autorské právo vzhledem k ustanovení § 6 autorského zákona, protože autorské právo, které k dílu vykonával výrobce, nebylo možné převést na jiný subjekt, pokud s tímto převodem nesouhlasil autor filmu (J. J.). Navíc delimitační protokol má vždy pouze deklaratorní, nikoli konstitutivní charakter. Dále tvrdí, že žalobce byl založen jako nová právnická osoba až novým slovenským audiovizuálním zákonem, podle kterého sice vykonává práva autorů k slovenským audiovizuálním dílům vyrobeným před rokem 1991, ale k tomu má oprávnění od účinnosti uvedeného zákona, tedy od 1. ledna 2008, zatímco v době podání žaloby toto oprávnění neměl. Konečně pak podle jeho názoru došlo ke změně žalobce i ke změně žaloby, protože žalobce se sice domáhá stejného plnění, ale na jiném právním základě. Domnívá se rovněž, že pokud soud již dříve pravomocně zamítl požadavek na zdržení se rozšiřování kopií děl, nemohl mezitímním rozsudkem rozhodovat o základu nároku. Konečně pak namítá, že žalobce vlastně jedná za Slovenskou republiku a cizí stát nemůže být účastníkem řízení před českým soudem. Tuto právní otázku považuje za dosud neřešenou v judikatuře dovolacího soudu. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně buď změnil a žalobu zamítl, nebo zrušil a řízení zastavil.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatel zjevně vychází z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak než soud odvolací. K založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby dovolací soud měl v souzené věci posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení § 237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení § 237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).

Z obsahu celého dovolání, včetně údajně v judikatuře dovolacího soudu nevyřešené právní otázky, je pak zřejmé, že žalovaný v prvé řadě dovozuje nesprávné právní posouzení aktivní legitimace žalobce soudy obou stupňů, přičemž námitky k právnímu posouzení zakládá v podstatě výlučně na údajném nesprávném hodnocení důkazů, popřípadě proti skutkovým zjištěním soudů staví vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž pak staví právní závěry, jež konfrontuje s právními závěry odvolacího soudu, vycházejícími z jiného skutkového základu. Za této situace je nutno konstatovat, že pokud jsou obsahem dovolání námitky k případnému nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně), nebyl těmito námitkami uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a např. i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1192/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč je žalobce ve věci aktivně legitimován, zejména pak správně poukázal na skutečnost, že podle slovenského audiovizuálního zákona č. 343/2007 Zb. je žalobce samostatnou právnickou osobou (nikoliv organizační složkou státu). Stejně vymezuje jeho postavení i současný audiovizuální zákon ze dne 3. února 2015, č. 40/2015 Z. z. Dovolací soud navíc připomíná ustanovení Článku 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (sdělení MZV č. 65/2014 Sb.m.s.), které zakotvuje i právo právnických osob zřízených podle právního řádu jedné ze smluvních stran, které mají sídlo na území některé ze smluvních stran obracet se volně a bez překážek na orgány druhé smluvní strany činné v občanských a trestních věcech, vystupovat před nimi, podávat žádosti a návrhy a vykonávat jiné procesní úkony za stejných podmínek jako právnické osoby druhé smluvní strany. Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkou dovolatele týkající se neexistujícího souhlasu autora filmu ve smyslu § 6 autorského zákona, když tento souhlas je vyžadován až zněním uvedeného ustanovení účinným od 1. června 1990. Jestliže se dovolatel rovněž domnívá, že pokud soud již dříve pravomocně zamítl požadavek na zdržení se rozšiřování kopií děl, nemohl mezitímním rozsudkem rozhodovat o základu nároku, pak zcela zřejmě nerozlišuje mezi jednotlivými nároky uplatněnými v řízení žalobcem, když mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto pouze v případě uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že u dovolání žalovaného nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, a proto uvedené dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s odkazem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 13. dubna 2016



JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4737/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4737.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies