32 Cdo 4319/2014

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 457
  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně “ ULTRA 92 “, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Libušina 4, PSČ 323 18, identifikační číslo osoby 46883070, zastoupené JUDr. Lucií Poliakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, ozaplacení částky 3 659 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.30 C 173/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 36 Co 37/2012-141, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 36 Co 37/2012-141, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 30 C 173/2007-111, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 30 C 173/2007-111, zamítl žalobu o zaplacení 3 659 000 Kč (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 36 Co 37/2012-141, Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 36 Co 58/2010-90, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. února 2010, č. j. 30 C 173/2007-59, ve výroku pod bodem II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 641 000 Kč, a zrušil jej ve výroku pod bodem I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 659 000 Kč, jakož i v navazujícím výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení, a věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Na základě usnesení vlády České republiky ze dne 1. února 1995 a rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 15. února 1995 uzavřela žalobkyně jako kupující s Fondem národního majetku České republiky jako prodávajícím dne 1. prosince 1995 smlouvu o prodeji privatizovaného majetku č. 416/95-III, kterou prodávající prodal kupující budovu stojící na pozemku st. p. č. 164 a pozemek st. p. č. 164 v katastrálním území P. v obci P. (dále též jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu ve výši 3 659 000 Kč, která byla částečně zaplacena dne 1. prosince 1995 (v částce „365 900 Kč“) a doplacena nejpozději dne 29. února 1996 (v částce „3 329 100 Kč“).

2) Dne 6. května 1996 byla mezi žalobkyní jako prodávající a společností SUZAP Plzeň, s. r. o., jako kupující uzavřena kupní smlouva, kterou prodávající prodala kupující předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 5 300 000 Kč.

3) Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. července 1999, č. j. 11 C 328/95-99, který nabyl právní moci dne 2. listopadu 1999, byla žalované Správě budov města Plzně uložena povinnost vydat žalobci J. K. předmětné nemovitosti. Dne 27. dubna 1995 totiž J. K. jako oprávněná osoba v souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzval Správu budov města Plzně jako povinnou osobu, aby mu předmětné nemovitosti vydala.

4) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2005, č. j. 12 Co 336/2005-269, byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. září 2004, č. j. 14 C 205/2003-220, tak, že žaloba společnosti SUZAP Plzeň, s. r. o., podaná proti žalovanému J. K. o určení, že žalující společnost je vlastníkem předmětných nemovitostí, se zamítá. S ohledem na skutečnost, že J. K. uplatnil k předmětným nemovitostem včas restituční nárok, neměl být podle krajského soudu schválen ohledně předmětných nemovitostí privatizační projekt a pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nemohla být ani uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku, od které žalující společnost „odvíjela“ své tvrzené vlastnické právo. Dovolání podané proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2006, č. j. 28 Cdo 70/2006-295.

5) Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 5. září 2007 domáhá vydání bezdůvodného obohacení – vrácení kupní ceny ve výši 3 659 000 Kč zaplacené České republice na základě neplatné smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného práva.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého vztah mezi žalobkyní a Fondem národního majetku České republiky vzniklý na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku je vztahem obchodním, neboť smluvní strany byly podnikatelé podle § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a smlouvu uzavíraly při podnikatelské činnosti. Poté, co odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 26/2004“), ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1097/2005, a ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1889/2007 (citované rozsudky jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého „počátek běhu promlčecí lhůty i její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391, § 397 obch. zák.), promlčecí lhůta plyne od okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy od zaplacení částky, která je vymáhána, přičemž promlčecí lhůta je čtyřletá. Uplatněný nárok je tedy promlčen, a vzhledem k tomu, že se promlčení žalovaná dovolala, nelze jej žalobci přiznat.“ Námitku promlčení vznesenou žalovanou odvolací soud neshledal rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně jako zpracovatelka privatizačního projektu měla, mohla a musela vědět o tom, že prodej předmětných nemovitostí je blokován § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a s vědomostí o uplatněném restitučním nároku předmětné nemovitosti prodala s výrazným ziskem dalšímu podnikateli, který je užíval a hospodařil s nimi po dobu dalších deseti let, než se restituent domohl svého práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky posouzení námitky promlčení „vznesené státem za situace, kdy to byl stát, který svým postupem způsobil neplatnost právního úkonu“. Podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého jako zpracovatelka privatizačního projektu měla, mohla a musela vědět o uplatněném restitučním nároku, a namítá, že tento skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Povinnou osobou, jíž se adresovala restituční výzva, byl Fond národního majetku České republiky, nikoliv dovolatelka, která se o uplatnění restitučního nároku nemohla dozvědět. Po celou dobu, po kterou plynula promlčecí lhůta podle § 408 obch. zák., byly v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsány žalobkyně, resp. společnost SUZAP Plzeň, s. r. o., nikoliv restituent. Za tuto dobu byly vydány tři rozsudky Okresního soudu Plzeň – město a Krajského soudu v Plzni, které potvrdily platnost smlouvy o prodeji privatizovaného majetku. Podala-li by dovolatelka (hypoteticky) v této době žalobu na vrácení zaplacené kupní ceny, byla by taková žaloba s pravděpodobností blížící se jistotě zamítnuta.

Podle dovolatelky je nespravedlivé, odmítá-li Česká republika, jež měla garantovat čistotu privatizace, vrátit prostředky získané za prodej majetku, který jí nepatřil, s odůvodněním, že dovolatelka o jejich vrácení požádala pozdě. Stejně tak je podle dovolatelky nespravedlivý závěr o promlčení práva domáhat se vrácení plnění z neplatné smlouvy v případě, že věřitel o neplatnosti smlouvy a o existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy po celou dobu trvání promlčecí lhůty nevěděl.

Dovolatelka má za to, že „z hlediska zásady rovných práv nelze připustit, aby nárok na vrácení plnění ze synallagmatického vztahu, kdy jedna ze stran inkasovala, aniž poskytla plnění, nebyl uplatnitelný pouze kvůli tomu, že v době běhu promlčení nebyl původní vztah zpochybněn“. Dovolatelka považuje námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy. Odmítne-li Česká republika vystupující v procesu privatizace v „převážně mocenském“ postavení vrátit prostředky, které neoprávněně obdržela, jedná podle dovolatelky zjevně nemravně.

Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se (oproti očekávání dovolatelky) uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Námitkami dovolatelky zpochybňujícími skutkový závěr, který odvolací soud učinil, se Nejvyšší soud zabývat nemůže. Nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění totiž lze namítat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezaloží (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1354/2009).

Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v dovoláním otevřené otázce důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení práva na vrácení kupní ceny zaplacené na základě neplatné kupní smlouvy; tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 100 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (odstavec 2 věta první).

Podle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu § 457 obč. zák. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení již přijatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. S odkazem na již dříve publikovanou judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99) Nejvyšší soud dodal, že na charakteru synallagmatického závazku smluvních stran nic nemění ani okolnost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátit přijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu), nýbrž přímo vlastníku této věci. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, a usnesení ze dne 4. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010).

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněném pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle kterého ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích. Komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob. V případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se tedy neaplikuje ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž ustanovení § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák. Tím ovšem není vyloučena aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku občanského. Argument komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení zákoníku občanského nemůže právě s ohledem na princip speciality obchodního zákoníku vyjádřený v § 1 obch. zák. obstát. Nejvyšší soud proto tímto revidoval svůj názor vyjádřený v R 26/2004.

Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od shora uvedených judikatorních závěrů odchýlit, pojí se v souzené věci s posouzením dovolání jako přípustného též závěr o jeho důvodnosti. Dovolatelka svou restituční povinnost, která vyplývá z neplatné kupní smlouvy, splnila, neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, restituent. Dovolatelce proto svědčí vůči žalované právo na vrácení zaplacené kupní ceny za předmětné nemovitosti, která představuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy. Protože by však dovolatelka nemohla namítat promlčení vlastnického práva, je namístě aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Z tohoto důvodu je nutné dospět k závěru, že právo dovolatelky na vrácení kupní ceny za předmětné nemovitosti není promlčeno.

Právní posouzení odvolacího soudu v otázce, zda žalovaná mohla důvodně vznést námitku promlčení, tak není správné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž byl oproti očekávání dovolatelky (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn, je opodstatněný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 23. 3. 2016

JUDr. Pavel Příhoda















předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4319/2014, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4319.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies