4 Tdo 194/2016 - Podvod

15. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 4 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2016 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 424/2015 v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 101/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 92 T 101/2015, byla obviněná M. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:

v přesně nezjištěné době s předchozím úmyslem sama sebe obohatit neoprávněně vyhotovila podpisy manželů O. M. a E. M., manželů M. F. a J. F., a I. R., na listině nazvané Zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 12. 4. 2012, kterou dne 18. 4. 2012 podala na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, KP B.-m., a kterou docílila zastavení řízení o Návrhu na vklad vlastnického práva k rozestavěným bytům podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy na parc. na ulici V. v obci B., k. ú. H., podaného dne 26. 3. 2012, a dále neoprávněně vyhotovila podpisy těchto osob na listině zvané Vzdání se práva odvolání v souvislosti se zastavením řízení pro zpětvzetí návrhu na vklad ze dne 17. 5. 2012, přičemž poté, co z katastrálního úřadu v souvislosti se zastavením původního řízení obdržela zpět veškeré listiny, dále ve svůj prospěch neoprávněně změnila Dohodu spoluvlastníků budovy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 11. 2011 tím způsobem, že v článku IV. uvedla, že jednotku č. 5 a 6 přebírá do svého vlastnictví ona sama a jednotku č. 4 přebírá do svého vlastnictví Ing. I. R., ačkoli dle původní dohody měly tyto jednotky připadnout do vlastnictví manželů O. a E. M., kteří M. K. v předchozí době za tyto jednotky uhradili kupní cenu v celkové výši 930.000 Kč (konkrétně částku 130.000 Kč na základě Rezervační dohody ze dne 30. 12. 2011, částku 100.000 Kč na základě Rezervační dohody ze dne 10. 11. 2010 a částku 700.000 Kč na základě Smlouvy o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví jednotky ze dne 15. 12. 2010), takto pozměněné listiny poté dne 5. 6. 2012 podala spolu s novým návrhem na vklad vlastnického práva na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, KP B.-m., kdy tento následně provedl vklad vlastnického práva k jednotkám č. 5 a 6 v předmětné rozestavěné budově ve prospěch obviněné a jednotky č. 4 ve prospěch Ing. I. R., čímž obviněná získala neoprávněně do vlastnictví předmětné jednotky a dále obohatila Ing. I. R. o jednotku (nebytový prostor – garáž), přičemž uhrazené peníze poškozeným nevrátila, a svým jednáním tak poškozeným manželům O. a E. M. způsobila škodu v celkové výši 930.000 Kč.

Za uvedené jednání a dále za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 19 T 47/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 3 To 74/2015 byla obviněná M. K. odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 19 T 47/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 3 To 74/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. F., J. F., O. M. a E. M. odkázání se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 92 T 101/2015, podala obviněná M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 424/2015 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 8 To 424/2015, podala následně obviněná M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř. Obviněná ve svém dovolání namítla, že poškozeným žádná škoda způsobena nebyla, byt se dostal do jejich vlastnictví. Soudy se tak měly řídit civilněprávními předpisy a vkladovým spisem katastrálního úřadu, z nichž by musel dovodit, že jí zvolený postup byl v realitní sféře běžný a řádný. V rámci svého jednání byla vybavena plnou mocí od spoluvlastníků, včetně manželů M. a mohla tak podle smluvené dohody jednat jejich jménem. Pokud něco porušila, pak se jedná o prosté porušení zprostředkovatelské smlouvy, nikoliv však ve smyslu trestného činu. Dále uvádí, že si soudy nesprávně vyložily pojem a opodstatnění plné moci, která umožňuje jednat za druhého, a to buď v zastoupení, přímo s uvedením této skutečnosti, nebo jejich jménem. Lze připustit, že v jistém smyslu obviněná pochybila, když se nepodepsala přímo, ale poškozené v omyl neuvedla, pravdivě jim sdělila stav věci, jakož i důvody svého jednání a provedla nápravu. Neuvedla a nemohla ani uvést v omyl správní orgán, který o plné moci věděl. Jejím jediným pochybením tak byl nesprávný podpis, který však nezakládá trestný čin. Skutek tak, jak je popsán, tedy není trestným činem, když s ohledem na existenci plných mocí se ani o trestný čin jednat nemohlo. V průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, jak se obviněná obohatila a z jakého důvodu. Peníze byly uloženy v úschově, poškození se stali vlastníky jednotky a po zpětvzetí návrhu na vklad se sami mohli domáhat plnění z notářské úschovy, popřípadě uplatnit svůj nárok z titulu porušení rezervační smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí, neboť svým jednáním se obviněná dostala do situace, kdy byla vlastníkem bytového domu a měla tedy zpět svůj majetek. Poškození se mohli poměrně jednoduše domoci plnění za porušení smlouvy či plné moci, avšak obviněná se takovým jednáním obohatit nemohla. Skutek tedy tak, jak je popsán, není trestným činem, zčásti se dokonce vůbec nestal. Obviněná proto namítá, že nižší soudy zcela nepochopily běžný chod developingu, obchodu s realitami a především neuplatnily kritické myšlení k podané obžalobě. Je rovněž těžké si představit, že by manželé M. měli získat za 930 tis. Kč 4 bytové jednotky v novostavbě v městské části B.-H. Pro další řádné objasnění skutku by také bylo na místě provést nové dokazování výslechy svědků M., H., Č. a J. Obviněná dále namítla dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla v rámci hlavního líčení pod vlivem sedativ.

Na základě uvedených skutečností obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc znovu projednat.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž náleží do řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání primárně uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po posouzení projednávaného případu, napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a námitek obviněné uplatněných v dovolání dospěl k následujícímu závěru. Obviněná od počátku trestního řízení striktně odmítá posouzení svého jednání v intencích trestného činu podvodu, když na toto nazírá jako (v realitním prostředí) běžné a řádné, když toliko v důsledku komplikovaného řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí postupovala tak, aby byly odstraněny veškeré nedostatky, o čemž také všechny zainteresované strany informovala. I pro případ, že by tyto nebyly s jejím chováním spokojené, či je dokonce vnímaly jako porušení smluvních ujednání, nic jim nebránilo, aby své nároky řešily občanskoprávní cestou. Nově, oproti své dosavadní obhajobě, klade důraz na existenci plné moci (kterou ve vztahu k manželům M., F. a I. R. v kopii přiložila k dovolaní), na jejímž základě jednala v rámci řízení o vkladu do katastru nemovitostí. Své námitky současně doplnila o návrh dalšího dokazování ve vztahu ke shora jmenovaným svědkům, jejichž slyšení však navrhla již v průběhu hlavního líčení před soudem prvého stupně a rovněž jej akcentovala v podaném odvolání ke krajskému soudu.

Obviněná tedy částečně opakuje své námitky prezentované v dosavadním průběhu tr. řízení, polemizuje se skutkovými závěry nižších soudů a její dovolání tak představuje prezentaci vlastní verze případu. Námitky však žádným způsobem nesměřují do právního hodnocení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale poukazují (byť nikoliv expressis verbis) toliko na údajný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Takový nesoulad je ovšem dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že rozhodnutí obou dotčených soudů žádným způsobem nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli, či slovy obviněné – absenci kritického myšlení vůči podané obžalobě. Je třeba poukázat, byť stručně, že soud prvého stupně provedl komplexní dokazování za plného šetření práv obviněného, když postupoval zcela v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž za dodržení stejných pravidel totéž činil rovněž soud odvolací.

Trestný čin podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byla dovolatelka uznána vinou, je naplněn za situace, kdy jmenovaná sebe a jiného obohatila tím, že někoho uvedla v omyl, a činem způsobila značnou škodu. V daném případě se obviněná takového jednání dopustila neoprávněným vyhotovením podpisů manželů M., F. a I. R. na několika dokumentech (zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva, vzdání se práva odvolání a dohodě spoluvlastníků dohody), kterými neoprávněně docílila změny stavu, k němuž směřovala vůle účastníků smluvního vztahu o převodu vlastnických jednotek. Její protiprávní jednání, o němž zbývající smluvní strany neměly ponětí a striktně odmítají jakoukoli obeznámenost ze strany obviněné, bylo v příkrém rozporu s jejich vůlí, když namísto očekávaného zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, bylo toto vykázáno na jméno obviněné, a to bez dalšího zjednání nápravy. Na takové jednání nemůže mít vliv, zda bylo vedeno na základě dříve existující plné moci, vystavené k zastupování osob ve věci podání prohlášení vlastníka budovy, ať již v podobě jednání, podávání návrhů či podepisování listin. Je zřejmé, že jednání zmocněnce na takovéto plné moci musí být jednak vždy v souladu s vůlí zmocnitele, a nikoli v jejím přímém rozporu, zmocnitel musí být o jednání zmocněnce informován minimálně v takovém rozsahu, který mu umožňuje vědomí, že zmocněnec nejedná proti jeho vůli a v neposlední řadě musí být úkony činěné na základě takovéto plné moci činěny zmocněncem jménem zmocnitele. Pokud však zmocněnec takovéto podmínky nenaplní, ale naopak v naprostém rozporu se svým zmocněním a vůlí zmocnitele padělá jeho podpis tak, aby se následně předložené listiny jevily, jako podané přímo zmocnitelem bez ingerence jakékoliv třetí osoby, a rovněž je takové jednání vedené bez vědomí zmocnitele a v přímém rozporu s jeho zájmy, nelze je považovat za pouhé porušení smluvních ujednání v režimu občanskoprávním, ale jako úmyslné uvedení v omyl ze strany obviněné, které zakládá její trestní odpovědnost. V daném případě, je přitom skutkový stav podtržen tím (jak správně poukázal též soud prvého stupně na str. 9 svého rozsudku), že jednání obviněné v podobě padělání podpisů na zpětvzetí návrhu na vklad, bylo činěno dne 18. 4. 2012, tedy v době, kdy nebylo o tomto ze strany katastrálního úřadu rozhodnuto, resp. tento nebyl zamítnut, jak tvrdila obviněná.

Nutno však zdůraznit, že výše rozvedené závěry Nejvyšší soud činí za situace, kdy námitky obviněné nebylo možno podřadit pod zákonem stanovený důvod, neboť v pouhém namítání existence plné moci, požadavku výslechu dalších svědků a zcela povšechným tvrzením, že část skutku se vůbec nestala a zbývající není možno kvalifikovat jako trestný čin, nelze spatřovat naplnění námitek, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Totéž lze uvést také ve vztahu k dalším dvěma uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), e) tr. ř. K prvně uvedenému důvodu, spočívajícím v námitce, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.), lze konstatovat, že tento dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Jak ovšem vyplývá ze spisového materiálu (č. l. 288-289), obviněná byla řádně a včas, při zachování zákonné lhůty, předvolána k hlavnímu líčení, jehož se také osobně zúčastnila (č. l. 321), stejně jako byla řádně a včas vyrozuměna o termínu veřejného zasedání v rámci řízení o jejím odvolaní, u něhož rovněž byla přítomna (č. l. 381). Ostatně taková absence není ani ze strany dovolatelky namítána, avšak tato upozorňuje, že v průběhu hlavního líčení byla pod vlivem sedativ. Je třeba připomenout, že v rámci protokolu o hlavním líčení (č. l. 321-340 ze dne 6. 8. 2015 konaného u Městského soudu v Brně) nebyla ze strany obviněné vznesena žádná námitka, která by jakkoli brojila proti jeho průběhu, resp. neschopnosti obviněné takový průběh vnímat a chápat. Tato byla řádně zastoupena obhájcem, obsáhle vypovídala a vyvíjela aktivitu rovněž při provádění dokazování, zejména dotazy na slyšené svědky. Její námitka, kterou již ostatně vznesla též v rámci odvolacího řízení, a jíž se Krajský soud v Brně zaobíral ve svém usnesení (str. 3), tak není s to naplnit zákonem předpokládaný dovolací důvod.

Totéž je třeba konstatovat ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy, že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V tomto případě dovolatelka zcela opomenula uvedení jakékoliv námitky, která by měla jí zvolený dovolací důvod naplňovat. Ten přitom navazuje pouze na existenci jednoho z obligatorních důvodů uvedených v § 11 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ač takovou povinnost s ohledem na zákonné podmínky měl. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy rozhodně nelze brojit proti vedení trestního řízení, ač se obviněná domnívá, že její jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, anebo proto, že se skutek kladený jí za vinu vůbec nestal.

Pro shora uvedené je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná M. K. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 15. 3. 2016








































JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 194/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.194.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies