23 Cdo 4052/2015

04. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 49a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovaným 1) KOMTERM Morava, s.r.o., se sídlem Brno, Traťová 653/3, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 27562778, 2) KOMTERM Čechy, s.r.o., se sídlem Praha 4, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28510011, 3) KOMTERM, a.s., se sídlem Praha 4, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26760738, všech zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 832/19, o zaplacení částky 203 560,58 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 9/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2015, č. j. 5 Cmo 437/2014-896, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2015, č. j. 5 Cmo 437/2014-896, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.




Odůvodnění:


Krajský soud v Ostravě poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Cdo 403/2011-634, rozhodl rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 Cm 9/2013-833, tak, že zavázal žalované 1), 2) a 3) povinností zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 203 560,58 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky od 1. 5. 1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. července 2014, č. j. 11 Cm 9/2013-846, rozhodl o náhradě nákladů státu.Krajský soud v Ostravě, jakožto soud prvního stupně, vyšel ze zjištění učiněných v předešlém řízení, zejména z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek č. 9779, kterou dne 21. 8. 1997 uzavřela společnost CRB, s. r. o., jako postupitel, se společností RESPO, a. s., jako postupníkem (dále též jen Smlouva). Předmětem Smlouvy byly pohledávky postupitele vůči společnosti Energetika TATRA, a. s. za dodávku černého uhlí, specifikovaných fakturami 2012020219, 2012020232, 2012020245, 2012020248, 2012020251, 2012020263 a částečně 2012020264 v celkové výši 372 974,11 USD, postupované za úplatu představovanou pohledávkami společnosti RESPO, a. s. za společnostmi Nová Huť, a. s. a Moravia Steel, a. s. v celkové hodnotě 18 654 039 Kč. V článku IV Smlouvy bylo uvedeno: „výše uvedené pohledávky budou uhrazeny pohledávkami na Novou Huť, a. s., a Moravii Steel, a. s., v hodnotě 18 654 039 Kč při podpisu této smlouvy“. Soud prvního stupně zavázán právním názorem Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího soudu, po doplnění dokazování se zaměřením na zkoumání vůle stran (CRB, s. r. o. a RESPO, a. s.) při uzavírání smlouvy ze dne 21. 8. 1997 dospěl k závěru, že neexistovala vůle stran uzavřít smlouvu s plněním finančním, kdy vůle společnosti RESPO, a. s., jako postupníka, byla předstíraná, neboť bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy neměl postupník pohledávky v hodnotě 18 654 039 Kč za společnostmi Nová Huť, a. s. a Moravia Steel, a. s., a proto je tato Smlouva od samého počátku neplatná podle § 49a občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vyšel dále ze závěru, že ten, kdo je napadnutelným jednáním dotčen, může se ve smyslu uvedeného ustanovení dovolat relativní neplatnosti. Za situace, kdy do práv a závazků společnosti CRB, s. r. o. vstoupil žalobce, který se dovolal relativní neplatnosti smlouvy podle § 40a obč. zák. podáním ze dne 31. 3. 2014 poté, co se dozvěděl, že jeho právní předchůdce byl společností RESPO, a. s. uveden v omyl, soud dovodil, že jednání společnosti RESPO, a. s. je důvodem pro uplatnění relativní neplatnosti ve smyslu § 40a obč. zák., a proto uzavřel, že předmětná Smlouva je neplatná s účinky ex tunc. Soud prvního stupně dále dovodil, že jinak nesporné pohledávky společnosti CRB, s. r. o. za společností Energetika TATRA, a. s. na nabyvatele RESPO, a. s. nepřešly, a pokud společnost CRB, s. r. o. tyto pohledávky dne 10. 9. 1998 postoupila na žalobce, je žalobce ve sporu aktivně legitimován a přešla na něj práva a povinnosti k pohledávkám za dodávku černého energetického uhlí specifikovaných fakturami č. 2012020219, 2012020232, 2012020245, 2012020248, 2012020251, 2012020263, a částečně 2012020264. Protože právní předchůdce žalovaných za postoupené pohledávky nezaplatil, rozhodl soud tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci částku odpovídající postoupeným pohledávkám, a to i se zákonným úrokem z prodlení, kdy tuto povinnost uložil žalované 2) a 3) z titulu ručení.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. března 2015, č. j. 5 Cmo 437/2014-896, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, ž nejsou podmínky pro potvrzení či změnu rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud navázal na závěr soudu prvního stupně, který smlouvu ze dne 21. 8. 1997 vyhodnotil jako smlouvu směnnou, ale neplatnou podle § 49a obč. zák. a který dovodil, že žalobce se dovolal relativní neplatnosti smlouvy dne 31. 3. 2014. Odvolací soud konstatoval, že datum 31. 3. 2014 je datum podání žalobce (obsahující námitku relativní neplatnosti), které bylo doručeno soudu 1. 4. 2014, avšak toto podání se do sféry druhé smluvní strany (RESPO, a. s.) dosud nedostalo, tedy námitka relativní neplatnosti Smlouvy z 21. 8. 1997 nebyla vůbec oznámena. Přitom dovolat se relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. může ten, kdo je napadnutelným jednáním dotčen, a to projevem adresovaným účastníkům právního úkonu, kdy účinky neplatnosti nastávají až okamžikem, kdy projev oprávněného došel druhé straně (viz Rc 50/85). K námitce žalobce, že smlouva z 21. 8. 1997 je absolutně neplatná pro neurčité vymezení pohledávek, které měly představovat protihodnotu postupovaných pohledávek, odvolací soud uvedl, že tuto úvahu nesdílí a konstatoval, že dokazováním bylo zjištěno, že se jednalo o smlouvu směnnou, a že pohledávky byly z hlediska vědomosti obou stran dostatečně určitě vymezeny. Závěrem uzavřel, že v dalším řízení bude třeba vyjasnit otázku relativní neplatnosti smlouvy, a pokud námitka relativní neplatnosti smlouvy nebyla účinně vznesena, bude třeba se zabývat otázkou odstoupení od této smlouvy, když je zřejmé, že k úhradě pohledávek podle směnné smlouvy nedošlo, a to vše ve vztahu k možnosti uzavření následné smlouvy o postoupení pohledávek dne 10. 9. 1998 na žalobce. Mimoto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za nepřezkoumatelné, a to z toho důvodu, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není jasné, kdo je dlužníkem a kdo ručitelem. Odvolací soud dále uvedl, že je třeba v dalším řízení zkoumat rovněž výši úroků z prodlení, a to nikoliv k datu, od kterého žalobce úroky požaduje, ale k prvému dni prodlení. K odvolací námitce žalovaných o promlčení nároku na vznesení námitky relativní neplatnosti smlouvy, odvolací soud uvedl, že podle § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují práva majetková.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky určitosti vymezení pohledávek, které jsou předmětem postoupení, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, od nichž se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit. Dovolatel namítal, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, učinil-li závěr, že vymezení pohledávek, které měly představovat protihodnotu postupovaných pohledávek, byly z hlediska vědomosti obou stran vymezeny dostatečně určitě, a nelze proto dovodit absolutní neplatnost smlouvy z důvodu neurčitého vymezení postoupených pohledávek. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že postupovaná pohledávka musí být identifikována tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Z vymezení pohledávek, které měly být ve skutečnosti směněny za postupované pohledávky, není však zřejmé, v jaké výši by měly být pohledávky za společností Nová Huť, a. s. a v jaké výši za společností Moravia Steel, a. s. Z ujednání smlouvy není ani jasné, zda mělo být pohledávek více nebo jen jedna za každou společností, či jedna pohledávka za jednou společností a více pohledávek za druhou. Dovolatel poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3187/07, v němž Ústavní soud uvedl, že smlouva o postoupení pohledávek musí být sama o sobě natolik určitá a konkrétní, aby z ní bylo zřejmé jednoznačně a způsobem srozumitelným i pro třetí osoby, které účastníky smlouvy nejsou, jaká konkrétní pohledávka a v jaké výši je smlouvou postupována, a je-li postupovaných pohledávek více, musí být takto individualizována každá z nich, přičemž nestačí shodná představa obou smluvních stran o tom, co vlastně je postupováno, nevyplývá-li to jednoznačně z písemné smlouvy.

V dovolání dále zdůraznil postavení žalovaných, kdy bylo třeba vzít v úvahu, že na žalovanou 1), jako hlavního dlužníka, přešla povinnost uhradit žalobci jistinu pohledávky, a že žalovaná 2) a 3) vystupují jako ručitelé.

K úrokům z prodlení žalobce uvedl, že v kupní smlouvě ze dne 11. 6. 1996 uzavřené mezi CRB, s. r. o., jako prodávající, a společností Energetika TATRA, a. s., jako kupující, jejímž předmětem byly dodávky uhlí, bylo dohodnuto, že splatnost pohledávek za uhlí odebrané po 15. 7. 1996 činí 90 dnů. Jelikož v období roku 1996 se výše úroků pohybovala kolem 20 %, proto ve smyslu § 369 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) lze požadovat úrok z prodlení ve výši 21 %.

Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání, neboť mají za to, že dovolatel nevymezil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., kdy argumentace žalobce je vnitřně rozporná a zmatečná. Poukazují na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, který pouze přisvědčil oprávněnosti dovolací námitky, ale nekonstatoval absolutní neplatnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky či že by vymezení postupovaných pohledávek bylo neurčité, pouze uložil soudům nižších stupňů doplnit skutková zjištění pro učinění příslušných závěrů. Žalovaní zdůrazňují, že v průběhu doplněného dokazování, kdy byla zjišťována vůle stran při uzavírání předmětné smlouvy o postoupení, bylo zjištěno, že vůlí společnosti CRB, s. r. o. bylo nabýt od společnosti RESPO, a. s. jakékoliv pohledávky vůči společnostem Nová Huť, a. s. a Moravia Steel, a. s., přičemž společnost CRB, s. r. o. další bližší specifikaci pro platné vymezení pohledávek za těmito společnostmi nepotřebovala a nevyžadovala. Závěr odvolacího soudu není podle žalovaných v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu o potřebě doplnit dokazování o posouzení vůle stran směřujících k uzavření smlouvy. Pokud dovolatel odkazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 775/2004, tak ten naopak podporuje argumentaci žalovaných, jestliže v uvedeném rozsudku je uvedeno, že pokud nemá postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění. Žalovaní zdůrazňují, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 odo 1433/2006, zmiňovaný dovolatelem, naopak připouští, že pro splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek není nutno postupované pohledávky výslovně jednotlivě identifikovat, pokud je souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku. Podle žalovaných je vymezení předmětu postupovaných pohledávek s prokázanou vůlí smluvních stran v daném případě v souladu i se závěry o uvedení právního důvodu vzniku postupovaných pohledávek, jak Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 523/2005, a to, že právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě není nutné uvádět, určí-li smluvní strany ve smlouvě o postoupení postupovanou pohledávku jinými údaji.

Pokud se týká námitky dovolatele k výroku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci určenou částku společně a nerozdílně s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, poukazují žalovaní na to, že správnou formulací žalobního návrhu v případě ručitelského závazku se zabýval Nejvyšší soud již v rozhodnutí sp. zn. 26 Odo 786/2006, a dodávají, že za situace, kdy byl chybně formulován žalobní návrh, neměl soud přeformulovat požadavek žalobce tak, aby vyhovoval hmotnému právu, ale měl chybně formulovaný žalobní petit zamítnout.

K dovolacím námitkám ohledně úroků z prodlení žalovaní uvedli, že předchozí kupní smlouva z roku 1996 neobsahuje ujednání o úrocích z prodlení, a pokud se v takovém případě aplikují příslušná ustanovení obchodního zákoníku, pak v tomto období se obvyklá výše úroků pohybovala v rozmezí 12% až 14 %, tudíž rozhodnutí o přiznání úroků ve výši 21 % je zjevně v rozporu s hmotným právem.

Závěrem žalovaní namítají, že soudy naprosto rezignovaly na základní funkci občanskoprávního řízení, tj. na zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a odmítly se zabývat otázkou zániku předmětných postupovaných pohledávek v důsledku jejich započtení, čímž umožňují žalobci pokračovat v nemravném vymáhání již zaniklých pohledávek. Žalovaní jsou přesvědčeni, že žalobce není v dané věci aktivně legitimován, neboť společnost CRB, s. r. o. nemohla převést na žalobce tvrzené pohledávky, když tyto zanikly zápočtem dohodnutým mezi společnostmi CRB, s. r. o. a Energetika TATRA, a. s. již v listopadu 1996.

Pokud by Nejvyšší soud dovolání neodmítl, navrhli žalovaní jeho zamítnutí.

V doplnění vyjádření k dovolání žalovaní z důvodu procesní opatrnosti považují za nutné poukázat na chybný právní názor odvolacího soudu, který byť výslovně neodmítl vznesenou námitku promlčení vznesené námitky relativní neplatnosti smlouvy z 21. 8. 1997, zřejmě nepovažuje právo vznést námitku relativní neplatnosti za právo podléhající promlčení, což odporuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 568/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1669/2000. Žalovaní proto pro potřeby dalšího zkoumání námitky žalobce stran relativní neplatnosti předmětné smlouvy setrvávají na své námitce promlčení práva žalobce vznést námitku relativní neplatnosti smlouvy o postoupení, neboť toto právo se podle jejich názoru promlčelo, když počátek promlčecí doby počal již 22. 8. 1997.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek s ohledem na určitost vymezení předmětu smlouvy, pokud dovodil neoprávněnost námitky žalobce, že smlouva z 21. 8. 1997 je absolutně neplatná pro neurčité vymezení pohledávek, které měly představovat protihodnotu postupovaných pohledávek, a to s odůvodněním, že pohledávky byly se Smlouvě z hlediska vědomosti obou stran dostatečně určitě vymezeny. Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v nesprávném posouzení Smlouvy z 21. 8. 1997 jako smlouvy směnné. Podle § 611 obč. zák. si směnnou smlouvou smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující. Z uvedené právní úpravy je tedy zřejmé, že se v daném případě nemůže jednat o smlouvu směnnou, jestliže předmětem smlouvy nebyla směna věci za věc.

Předmětem posuzované smlouvy byly pohledávky, přičemž pohledávka není věcí ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012, tudíž bylo třeba posuzovat určitost obsahu Smlouvy z hlediska určitosti vymezení převáděných pohledávek, což odvolací soud nesprávně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil tak, že vymezení pohledávek v předmětné smlouvě z 21. 8. 1997 je určité, kdy soudu pro uvedený závěr postačovalo pouze zjištění, že smluvním stranám bylo zřejmé, jaké pohledávky jsou předmětem smlouvy, resp. že pro určitost pohledávek postačuje vědomost obou smluvních stran o tom, co je předmětem postoupení. Nejvyšší soud však již dříve dovodil (srov. např. rozhodnutí ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, publikované v Soudní judikatuře pod č. 58/2001 nebo rozhodnutí ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), že pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 obč. zák. se kromě písemné formy (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a dalších zákonných podmínek uvedených v § 37 až 39 obč. zák. též vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a v rozsudku ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v ní jednoznačně převáděná pohledávka určena natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení. V rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. Rovněž v rozhodnutí ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 6/97, stejně jako v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006, publikovaném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud jde o právní úkon, u něhož je pro jeho platnost vyžadována písemná forma, což podle § 524 obč. zák. platí pro smlouvu o postoupení pohledávky, musí určitost projevu vůle vyplývat z obsahu listiny, na níž je právní úkon zachycen, a nedostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu.

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že pro platnost smlouvy o postoupení pohledávek postačí, jestliže pohledávky byly vymezeny dostatečně určitě z hlediska vědomosti obou stran, není jeho právní závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nepostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu. Určitost projevu vůle musí vyplývat z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek. Od tohoto právního názoru nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Závěr odvolacího soudu, že pohledávky byly v posuzovaném případě vymezeny určitě, bylo-li oběma smluvním stranám známo, o jaké pohledávky se jedná, je v rozporu i se závěry zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Cdo 403/2011-634, a proto je třeba, aby se odvolací soud zabýval výkladem projevu vůle účastníků při uzavření smlouvy č. 9779 o postoupení pohledávky ze dne 21. 8. 1997.

S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy s ohledem na určitost vymezení pohledávek, jejichž převod byl předmětem smlouvy, byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 4. 4. 2016



JUDr. Kateřina Hornochová













předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4052/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4052.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies