22 Cdo 5374/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 143 odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce PEAL, a. s., IČO 25775634, se sídlemv Praze 10, U Plynárny 412/101, zastoupeného JUDr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze 9, Sokolovská 254, o zaplacení 169.793,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 167/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 25 Co 365/2013-281, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 200 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Vávry.



S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):





Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 25 C 167/2010-204, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 169.793,50 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 Co 365/2013-239, ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení co do jejich výše a jinak i v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 1931/2014-269, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 Co 365/2013-239, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 25 Co 365/2013-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 169 793,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 116 890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalovaného jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Rozsudek odvolacího soudu je zcela v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který v této věci již dříve vyslovil v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 1931/2014-269; naopak neobstojí odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, se kterými má být podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolatel má za to, že závazek byl součástí SJM, a odkazuje na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolací soud však v předchozím řízení nezpochybnil zařazení závazku do masy SJM a výslovně uvedl, že právo domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů není dotčeno; v souladu s ustálenou judikaturou, zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 (k tomu viz též usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008 ve věci sp. zn. IV. ÚS 3002/07), však věřitel nemůže žalovat na splnění závazku toho z manželů, který nebyl smluvní stranou závazku. Překračovalo by oprávnění dovolacího soudu, kdyby poskytoval návod, jak v daném případě bylo či je možno postupovat; lze tedy jen konstatovat, že dědické právo umožňuje dosáhnout exekuční titul vůči dědicům účastníka smlouvy a exekuční právo stanoví postup, jak uspokojit takovou pohledávku z majetku ve společném jmění. Jinak řečeno: Žalobce musí v nalézacím řízení dosáhnout vydání přisuzujícího rozsudku proti dlužníkovi, který byl účastníkem smlouvy, nebo proti jeho dědicům, a poté se může domáhat splnění povinnosti uvedené v rozhodnutí z majetku, který tvoří nebo tvořilo společné jmění. Nemůže však žalovat přímo manžela, který účastníkem smlouvy nebyl. Průběh dědického řízení, na který dovolatel odkazuje, není pro aplikaci závěrů rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005 významný. Viz též rozsudek sp. zn. 31 Odo 677/2005, akceptovaný i Ústavním soudem.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud z dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5374/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5374.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies