22 Cdo 925/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 49/1997 Sb. - § 30a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Letiště Příbram s. r. o., se sídlem v Drásově, Skalka 39, IČO: 27421821, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského nám. 289, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zřízení věcného břemene provozování letiště, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 127/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. 21 Co 194/2015-428, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jaroslavy Žákové, advokátky se sídlem v Příbrami, Komenského nám. 289.


Odůvodnění:


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 5 C 127/2011-293, ve výroku I. zřídil ve prospěch žalobkyně – provozovatelky Letiště Příbram – věcné břemeno blíže specifikované v tomto výroku k pozemkům parc. č. 452/156, parc. č. 452/158, parc. č. 452/159, parc. č. 452/160 a parc. č.452/161 v k. ú. S., zapsaných na LV č. 270 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram. Věcné břemeno zřídil za náhradu a po dobu, kdy žalobkyně bude držitelem oprávnění provozování letiště Příbram (LKPM), ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště v roční výši 37 758 Kč vždy do 31. 12. příslušného kalendářního roku a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 21 Co 194/2015-428, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v části výroku II. o stanovení náhrady za zřízení věcného břemene tak, že výše této náhrady činí 53 940 Kč, ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Soudy obou stupňů nesprávně vyložily smysl § 30a zákona o civilním letectví, když se zabývaly pouze okolnostmi, jak je letiště využíváno, nikoliv jeho nahraditelností či veřejným zájmem na jeho zachování. Soudy by měly využívání letiště řešit především z pohledu jeho nezbytnosti. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že bylo zpracováno několik koncepcí integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“), ale v žádné z nich se neobjevilo letiště Dlouhá Lhota jako součást IZS; samotnou žalobkyní nebyla předložena žádná tvrzení k nenahraditelnosti letiště. V bezprostředním sousedství jejích pozemků se nacházejí pozemky, na nichž leží vzletová a přistávací dráha, jejíž odstranění bylo nařízeno soudy. Podle žalované není dán veřejný zájem na provozování letiště na úkor práv žalované. Není možné „obcházet“ výsledek řízení o odstranění stavby vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 501/2011. Žalovaná poukazuje i na výslech svědka Ing. F., kdy soud zcela opomenul zásadní skutečnost, že se nikdy nepočítalo s Letištěm Příbram v rámci schválené koncepce IZS. Ne každé letiště je nutné zachovávat ve veřejném zájmu, a proto je třeba zkoumat nezbytnost jeho zachování. Jiný výklad by byl proti smyslu zákona. Je nepochybné, že přímo v Příbrami je v rámci areálu obou nemocnic zřízen heliport umožňující přistávání helikoptér. Předložené zprávy ze strany Oblastní nemocnice Příbram jsou zavádějící, neboť uvádějí, že letiště je využíváno, neuvádějí však, zda je nahraditelné. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, upozorňuje na to, že v dovolání není uvedena otázka přípustnosti dovolání, vyvrací také jednotlivé námitky žalované a v závěru navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s právní úpravou (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jakož i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu se v dovolání nijak nevypořádala s problematikou přípustnosti dovolání, nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., přičemž otázka přípustnosti dovolání se nepodává ani z jeho obsahu. Obsahem dovolání je polemika se závěrem odvolacího soudu, že je dán veřejný zájem pro zřízení věcného břemene podle § 30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZCL“); tato polemika se přitom z velké části soustředí na nepřípustné rozporování zjištěného skutkového stavu, kdy z provedeného dokazování měly podle žalované vyplynout jiné skutečnosti, než které vzaly soudy za prokázané. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že pouhá polemika se závěry odvolacího soudu k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje, přičemž dovolací soud není oprávněn si sám otázku přípustnosti dovolání vymezit namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že odvolací soud se otázkou veřejného zájmu dostatečně zabýval, zkoumal nejen otázku využívání Letiště Příbram, jak mu vytýká žalovaná, nýbrž i otázkou nezbytnosti (viz str. 8–9 rozsudku odvolacího soudu), a proto v tomto ohledu nelze ničeho odvolacímu soudu vytknout. Stran řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 501/2011 je třeba zdůraznit, že s ohledem na subjektivní meze právní moci vyvolává dané rozhodnutí účinky jen mezi účastníky daného řízení, případně jejich právními nástupci (srovnej § 159a o. s. ř.). Mimoto je třeba zdůraznit, že judikatura dovolacího soudu nevylučuje i v těch případech, kdy bylo nařízeno odstranění stavby podle § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, aby došlo k následnému zřízení věcného břemene podle § 30a ZCL [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (uveřejněný pod č. C 14 254 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].

Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 30. března 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 925/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.925.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies