25 Cdo 3795/2014

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 106 odst. 1
  • OSŘ - § 95

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, proti žalovaným 1) V. Š., zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, 2) D. P. a 3) J. Š., o 707.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 458/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co 26/2014-172, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co 26/2014-172, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 11 C 458/2009-152, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 11 C 458/2009-152, rozhodl, že základ žalobního nároku je proti prvnímu žalovanému po právu. Vyšel ze zjištění, že všichni žalovaní byli pravomocně odsouzeni za trestný čin podílnictví, kterého se dopustili tím, že v době od ledna do dubna 2003 rozebrali na náhradní díly kromě jiného i tři odcizená auta, která byla pojištěna u žalobkyně; tyto díly prodávali přes inzeráty a finanční zisk si následně mezi sebe rozdělili. O povinnosti druhého a třetího žalovaného k náhradě škody bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č. j. 11 C 458/2009-59. Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud dospěl k závěru, že jím vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť usnesení Policie ČR, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, nabylo právní moci dne 29. 9. 2003 a žalobkyně se jako poškozená připojila do řízení dopisy ze dne 7. 1. 2004, 15. 1. 2004 a 6. 5. 2004, stejně tak se připojila i v řízení před soudem po podání obžaloby. Protože tedy řádně postupovala v trestním řízení, promlčecí doba se stavěla až do 24. 9. 2008, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek, a její běh tak před podáním občanskoprávní žaloby neskončil. Z hlediska běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. (nárok žalobkyně byl soudem posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení) není podstatné, kdy se dozvěděla, kdo je podezřelým, popř. obviněným, ale až okamžik, kdy se dozvěděla, že o jejím nároku trestní soud vůbec nerozhodl.

Městský soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 17 Co 26/2014-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nárok žalobkyně však posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák.; závěr, že k promlčení nároku nedošlo, shledal nicméně správným. Žalobkyně se o tom, kdo jí způsobil škodu, prokazatelně dozvěděla nejdříve 29. 9. 2003, tedy dnem právní moci usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání. K řízení se připojila 7. 1. 2004, čímž došlo ke stavení promlčecí doby, jejíž běh pokračoval až od 24. 9. 2008, kdy nabyl právní moci odsuzující trestní rozsudek, jímž ovšem nebylo o nároku na náhradu škody rozhodnuto. Jestliže pak žalobu v nyní projednávané věci podala 14. 12. 2009, z promlčecí doby uplynulo celkem jen 19 měsíců. Námitku odvolatele, že až připuštěním změny žaloby došlo k uplatnění nároku, a promlčecí doba proto již uplynula, odvolací soud odmítl, neboť při změně právní kvalifikace stále stejného skutku nejde podle ustálené judikatury o změnu žaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože počátek běhu promlčecí doby odvinul od právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv datum právní moci je závislé na procesních okolnostech a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Prvním zásadním okamžikem, kdy se poškozený dozví o osobě škůdce, jestliže se tak nestalo již dříve, může být den doručení tohoto usnesení, ovšem ještě před jeho vyhotovením provádí Policie ČR prověřování, v jehož rámci má od poškozeného alespoň orientačně vyčíslenou škodu, a zároveň jej vyzývá k tomu, aby sdělil, zda se připojuje k trestnímu řízení vůči podezřelé osobě, přičemž již označení této podezřelé osoby je nutno považovat za onu dostatečnou míru vědomosti o osobě škůdce, aby začala plynout subjektivní promlčecí doba. První žalovaný také namítá, že v řízení nedošlo k pouhé změně právní kvalifikace, neboť pro uplatnění nároku na náhradu škody platí zcela jiné podmínky, nežli u nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V daném případě byl zachován popis jednání, ale zásadním způsobem došlo ke změně popisu následku, žalobce proto „požaduje stejné plnění, ale z jiného skutku“. Od závěru, zda bylo právo žalobce uplatněno již původní žalobou, nebo zda k tomu došlo až na základě její změny, přitom odvisí i posouzení otázky, zde je toto právo promlčeno. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva počátku běhu a stavení subjektivní promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před 1. 1. 2014.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279-280).

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o těchto okolnostech, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Je rozhodující, kdy se poškozený o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Také v případech, kdy se poškozený ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu připojil k trestnímu řízení s návrhem, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, jež mu byla trestným činem způsobena, je třeba prokázat, kdy se o škodě a osobě škůdce reálně dozvěděl. Tuto skutečnost přitom nelze vázat bez dalšího na okamžik nabytí právní moci jakéhokoli rozhodnutí v trestním řízení, ať už jím je trestní příkaz, rozsudek či usnesení o zahájení trestního stíhání, protože právní moc je ryze procesní okolností, která s vědomostí poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1973, sp. zn. 2 Cz 14/73, publikovaný pod č. 31/1974 Sbírky, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, a ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, Soubor C 2202 a C 2145). Není vyloučeno, že poškozený získá vědomost o osobě obviněného a o skutku, za který je trestně stíhán (tedy se dozví o takových skutkových okolnostech, které již mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu), v souvislosti s formálním procesním usnesením o zahájení trestního stíhání, jak dovodil odvolací soud. Okamžik nabytí jeho právní moci však nehraje roli, neboť potřebnou informaci v takovém případě obdrží poškozený okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Nejde přitom automaticky o jedinou možnost získání vědomosti o škodě a škůdci, neboť poškozený může zjistit i dříve, než je trestní stíhání zahájeno, že mu škoda vznikla, případně i kdo ji způsobil. Není zde totiž vyžadována znalost definitivního výsledku šetření příslušných orgánů ani nezpochybnitelná jistota v určení osoby odpovědné za vznik škody, neboť i ta je předmětem dokazování v občanskoprávním soudním řízení. Zákon vychází z předpokladu, že po poškozeném, který ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, z nichž lze usoudit, že určitá osoba za škodu odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1657/2012, Soubor C 13644). Jediným časovým limitem je okamžik vzniku škody, neboť je pojmově vyloučeno, aby počátek běhu doby subjektivní předcházel okamžiku počátku běhu doby objektivní.

V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobkyně se k trestnímu stíhání žalovaných připojila postupně třemi podáními ve dnech 7. 1. 2004, 15. 1. 2004 a 6. 5. 2004, odsuzující rozsudek trestního soudu, jímž nebylo vyhověno její žádosti, aby v něm byla žalovaným stanovena povinnost nahradit vzniklou škodu, nabyl právní moci 24. 9. 2008, a občanskoprávní žalobu podala 14. 12. 2009. Od okamžiku, kdy se žalobkyně připojila s nároky na náhradu škody, se tedy do pravomocného skončení trestního řízení stavěl běh promlčecích dob podle § 112 obč. zák., odvolací soud však nijak nezkoumal, kdy se poškozená prokazatelně dozvěděla o osobě škůdce a kdy proto začala plynout subjektivní promlčecí doba, a nerozlišil přitom ani samostatný právní osud jednotlivých dílčích nároků (požadovaná částka je součtem částek za tři různé odcizené automobily). Naopak, shledal-li okamžik začátku běhu promlčecí doby souhrnně ke dni, kdy nabylo právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání, věc nesprávně právně posoudil a odchýlil se od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Kromě toho nejsou přesné ani závěry odvolacího soudu o pokračování běhu promlčecí doby po skončení trestního stíhání, jestliže je vztáhl přímo k datu právní moci trestního rozsudku. Samotný fakt právní moci takového rozhodnutí totiž neznamená bez dalšího, že se již promlčecí doba nestaví a že její běh pokračuje ve smyslu § 112 obč. zák. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je ochrana poškozeného v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena a posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, Soubor C 12278). Jestliže tedy občanskoprávní žaloba na náhradu škody nebyla podána bezprostředně po pravomocném skončení trestního řízení, neznamená to samo o sobě, že poškozená v zahájeném řízení řádně nepokračovala. Z hlediska „řádného pokračování v řízení“ odvolací soud aplikaci § 112 obč. zák. v dané věci neposuzoval, když automaticky s datem pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti žalovanému spojil počátek pokračování běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, a nezvažoval konkrétní okolnosti případu významné pro posouzení „přiměřené lhůty“ dané poškozenému k pokračování v občanskoprávním řízení. I v tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nelze ovšem přisvědčit námitce dovolatele, že v řízení nedošlo k pouhé změně právní kvalifikace uplatněného nároku a že právo žalobkyně bylo proto uplatněno nikoliv podáním žaloby, nýbrž až její změnou v průběhu řízení. Změna žaloby podle § 95 o. s. ř. je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. Oproti tomu o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci, touto změnou totiž není soud vázán (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622, bod II.). V daném případě žaloba původně zněla na náhradu škody, žalobkyně uplatněný nárok při jednání dne 25. 9. 2012 označila za nárok na vydání bezdůvodného obohacení a až odvolací soud jej v napadeném rozhodnutí kvalifikoval opět jako nárok na náhradu škody. Žalobkyně přitom svůj žalobní požadavek vždy odvíjela od stále stejných skutečností – žalovaní byli odsouzeni za trestný čin podílnictví, který spáchali tím, že rozebírali odcizená auta, která byla u žalobkyně pojištěna (a ona z tohoto titulu plnila pojištěným), na náhradní díly, ty následně prodávali a zisk si dělili mezi sebe. Ve věci tak nikdy nedošlo ke změně žaloby, ale pouze ke změnám právní kvalifikace nároku ze strany žalobkyně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, č. 78/2004 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, Soubor C 6556). Ostatně ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok i z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona není změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002).

Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, a protože dosavadní výsledky řízení neukazují, že by bylo možno o věci rozhodnout, zrušil jej; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Vzhledem k tomu, že k odcizení dvou automobilů došlo ve dnech 11. 4. a 24. – 25. 4. 2003, a tedy maximální možná délka běhu subjektivní promlčecí doby nepřesahuje devět měsíců do uplatnění nároků v trestním řízení (7. 1. a 15. 1. 2004), tak i bez ohledu na odstup doby uplatnění nároku v občanském soudním řízení od skončení řízení trestního (zhruba čtrnáct a půl měsíce) a bez přesného určení okamžiku znalosti o škodě a škůdci zřejmě u těchto nároků nemohlo dojít k marnému uplynutí subjektivní promlčecí doby. Zbývá tedy podle shora popsaných pravidel přesně určit otázku promlčení zejména u třetího dílčího nároku odvozeného od vozidla odcizeného dne 12. – 13. 3. 2003, u nějž byl nárok v trestním řízení uplatněn až dne 6. 5. 2004.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta první a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2016



JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3795.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies