30 Cdo 2823/2015

29. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E.ON Energie, a. s.,IČ 26078201, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému M. Ž., o zaplacení částky 18 522 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 17/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, č. j. 38 Co 197/2014-45, takto:



Usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 4. 2014, č. j. 13 C 17/2013-32, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, č. j. 38 Co 197/2014-45, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.




Odůvodnění:


Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 1. 2013 domáhá po žalovaném zaplacení částky 18 522 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny uzavřené dne 30. 11. 2010. Jako odběrné místo byla ve smlouvě uvedena adresa H.. Platební rozkaz se nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto jej soud prvního stupně zrušil. Po zjištění, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky s bydlištěm tamtéž, vydal usnesení ze dne 25. 4. 2014, č. j. 13 C 17/2013-32, kterým řízení zastavil. V usnesení uvedl, že dle čl. 16 bodu 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), publikovaném v Úředním věstníku Evropské unie L 12/1 dne 16. 1. 2001, může být žaloba smluvního partnera proti spotřebiteli podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2015, č. j. 38 Co 197/2014-45, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval, že žaloba proti žalovanému jako spotřebiteli může být podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Tímto státem však není v projednávané věci Česká republika. Nepřisvědčil tak námitce žalobkyně, že předmětná smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny nespadá do žádné kategorie čl. 15 nařízení Brusel I a příslušnost českých soudů je dána na základě čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení ve vztahu k určení mezinárodní příslušnosti (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje ze skutečnosti, že právní otázka mezinárodní příslušnosti soudů v České republice k projednání žaloby proti občanu jiného členského státu Evropské unie s pobytem v daném členském státu byla v obdobných věcech řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 30 Nd 317/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 30 Nd 119/2012). Podle žalobkyně soud prvního stupně i odvolací soud pochybily, když předmětnou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny posoudily jako spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I, protože žalobkyně podniká výhradně na území České republiky a žádným způsobem svou činnost na Slovenskou republiku nezaměřuje a žalovaný nemá bydliště na území České republiky. Smlouvu tudíž nelze kvalifikovat jako smlouvu ve smyslu čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I, tedy jako smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a podnikatelem v členském státě, kde má žalovaný bydliště, resp. v členském státě, na nějž se žalobkyně zaměřuje. Pravomoc českého soudu tak měla být dovozena z čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel, tj. dle místa, kde byl závazek, o nějž se jedná, splněn.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné pro posouzení otázky výkladu podmínek aplikace čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena.

Dovolání je důvodné.

Dovolání žalobkyně směřuje na výklad čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel, konkrétně na určení, zda byly naplněny podmínky uplatnění příslušnosti ve spotřebitelských věcech ve smyslu předmětného ustanovení, a to (1) uzavření smlouvy s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo (2) zaměřování takové činnosti na tento členský stát, pokud smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

Úvodem je třeba předeslat, že podle čl. 66 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012, je toto nařízení použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Pravomoc českých soudů je proto v daném sporu nutno posoudit podle nařízení Brusel I, jak odvolací soud správně dovodil.

Podle čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I se příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I určuje v případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

Pro použití čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I tak musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury Soudního dvora splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14 Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 27).

Ze zjištění odvolacího soudu nicméně není zřejmé, zda měl žalovaný v době uzavření smlouvy v České republice bydliště a zda tak mohla být naplněna první alternativa stanovená v čl. 15 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I pro uplatnění příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, tedy provozování činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště. Dovolací soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že odběrné místo nelze bez dalšího ztotožnit s místem bydliště spotřebitele, pro jehož definici odkazuje čl. 59 odst. 1 nařízení Brusel I na české právo, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný na této adrese v době uzavření smlouvy s žalobkyní bydlel s úmyslem zdržovat se tam trvale (k výkladu pojmu bydliště, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3436/10).

Odvolací soud navíc dospěl k předčasnému závěru i ohledně bydliště žalovaného na Slovensku, když vyšel pouze z přípisu Registera obyvateľov Ministerstva vnútra Slovenské republiky z 21. 2. 2014 obsahujícího adresu trvalého a přechodného pobytu žalovaného. Dle čl. 59 bodu 2 nařízení Brusel I měl totiž v situaci, kdy strana řízení nemá bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použít pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. V projednávaném případě tak měl při posouzení otázky, zda měl ke dni uzavření smlouvy žalovaný bydliště na Slovensku, vycházet ze slovenského práva. Takové posouzení se však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepodává.

Teprve v případě zjištění, že měl žalovaný v době uzavření smlouvy s žalobkyní bydliště na Slovensku, je třeba se zabývat otázkou, zda se žalobkyně svou činností na území Slovenské republiky ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I zaměřovala.

Odvolací soud tak vyšel z neúplných skutkových zjištění, a proto je i jeho právní posouzení použitelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I na smlouvu uzavřenou mezi účastníky neúplné, a tudíž nesprávné.

S ohledem na přípustnost dovolání přihlédl dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Podle čl. 24 nařízení Brusel I není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 22 výlučně příslušný.

Podle čl. 26 bodu 1 nařízení Brusel I platí, že pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Podle odstavce 2 soud řízení přeruší do té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky.

Článek 26 tudíž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle čl. 24 nařízení Brusel I, který upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Příslušnost založená podle čl. 24 nařízení Brusel I má přitom s výjimkou výlučné příslušnosti podle čl. 22 přednost před ostatními pravidly příslušnosti (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2966; MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 521–523).

S ohledem na výše uvedená ustanovení nařízení Brusel I nemohl dovolací soud přehlédnout, že usnesení soudu prvního stupně o zrušení platebního rozkazu, č. j. 13 C 17/2013-18, výzvu k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, č. j. 13 C 17/2013-19, a usnesení, kterým se žalovaný vyzývá k písemnému vyjádření k žalobě, č. j. 13 C 17/2013-20 (všechna usnesení ze dne 19. 6. 2013), se nepodařilo žalovanému reálně doručit. Soud prvního stupně považoval posledně uvedené usnesení za doručené fikcí ke dni 26. 8. 2013. Zbylá usnesení (o zrušení platebního rozkazu a výzva k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání) byla vyvěšena na úřední desce ve dnech 1. 11. 2013 až 3. 12. 2013.

Přípisem Registera obyvateľov Ministerstva vnútra Slovenské republiky z 21. 2. 2014 byl soud prvního stupně následně informován o adrese trvalého a přechodného pobytu žalovaného na Slovensku. Soud prvního stupně se ale ani tehdy výzvu k vyjádření k žalobě žalovanému nepokusil doručit a dne 25. 4. 2014 vydal usnesení, č. j. 13 C 17/2013-32, o zastavení řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Z obsahu spisu proto vyplývá, že se soud prvního stupně nepokusil doručit žalobu a výzvu k vyjádření žalovanému, a to navzdory tomu, že disponoval informací o trvalém a přechodném pobytu žalovaného na Slovensku, které považoval, byť předčasně, za stát bydliště žalovaného (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn.28 Nd 240/2012). Jestliže odvolací soud tento postup soudu prvního stupně aproboval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. I v případě spotřebitelských smluv se totiž uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž v režimu nařízení Brusel I platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v čl. 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti procesního soudu.

S ohledem na cíle pravidel příslušnosti ve spotřebitelských věcech v nařízení Brusel I se soud může toliko ujistit, že žalovaný si je plně vědom důsledků svého souhlasu s účastí na řízení (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 5. 2010, ve věci C-111/09, Česká podnikatelská pojišťovna as, Vienna Insurance Group proti M. B., bod 32).

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], napadené rozhodnutí, a to z důvodu nesprávného právního posouzení použitelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I na smlouvu uzavřenou mezi účastníky. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Povinností soudu prvního stupně bude v první řadě doručit žalovanému žalobu společně s výzvou k vyjádření a případným poučením o tom, že vyjádřením k ní může založit ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I mezinárodní příslušnost procesního soudu, nebude-li zároveň nedostatek jeho mezinárodní příslušnosti namítat. Teprve v případě, kdy by mezinárodní příslušnost soudu nebyla založena podle čl. 24 nařízení Brusel I, bude na místě přezkoumat mezinárodní příslušnost českých soudů podle pravidel nařízení Brusel I.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.




V Brně dne 29. března 2016








JUDr. Pavel Simon

předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2823.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies