32 Cdo 880/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 2
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MPB REAL s. r. o., se sídlem v Hájích 101, identifikační číslo osoby 24150916, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti žalovaným 1) H. P. a 2) D. P., oběma zastoupeným Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami V - Zdaboři, Poštovní 4, o zaplacení 49 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 32/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, č. j. 28 Co 184/2015-208, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.




Odůvodnění:


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 8 C 32/2014-114, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 49 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 8 000 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), ve zbylém rozsahu jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali žalovaní dovolání, majíce za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání pro nedůvodnost zamítnout.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu § 243c odst. 3 věty první, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).

Brojí-li dovolatelé proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, jímž odvolací soud žalobu částečně zamítl, a v rozsahu čtvrtého výroku, jímž odvolací soud uložil žalobkyni nahradit státu náklady řízení, jde o výroky, kterými bylo rozhodnuto v jejich prospěch (výrok první), resp. kterými jim nebyla způsobena žádná újma (výrok čtvrtý); dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 3 věty první, § 218 písm. b) o. s. ř. jako dovolání podané neoprávněnými osobami.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).

V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Z obsahu dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla dovolatelům uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 41 600 Kč s příslušenstvím, není patrné, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o kterou „ustálenou rozhodovací praxi“ jde, resp. která otázka má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Namítají-li dovolatelé, že „provedenými důkazy žalobkyně jednak neunesla svá tvrzení, když tvrdila, že provize činí 5 % z kupní ceny, jednak neprokázala provedenými důkazy jasně a určitě výši obvyklé ceny provize“, že „důkaz pouze dvěma vyjádřeními realitních kanceláří je zcela nedostačující“, že „žalobkyně měla předložit v soudem stanovené lhůtě znalecký posudek na určení výše provize obvyklé v daném místě a čase“ a že provedenými důkazy nebylo „jednoznačně určeno, zda je daň z přidané hodnoty ve výši 21% součástí provize či nikoliv“, zakládají kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjejí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Poukazují-li dovolatelé na vady řízení spočívající v provádění důkazů odvolacím soudem, které mu s ohledem na jeho rozsah a charakter nepříslušelo, a v údajné absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. při jiném právním posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem, aniž by formulovali jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vad řízení relevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury míří § 118a odst. 2 o. s. ř. speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozsudek ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006). Poučení poskytnuté odvolacím soudem proto bylo v souladu s § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. adresováno pouze žalobkyni, která podle názoru odvolacího soudu nesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, a bylo spojeno s výzvou, aby žalobkyně s ohledem na jiný právní názor odvolacího soudu doplnila vylíčení rozhodných skutečností a aby k doplněným tvrzením označila důkazy.

Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k námitce dovolatelů, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle níž částkou 40 000 Kč zaplacenou dovolatelem D. P. žalobkyni byla uhrazena provize žalobkyně. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolateli - správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu byla částka 40 000 Kč dovolatelem D. P. žalobkyni zaplacena jako odměna za uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o výhradní spolupráci, nikoliv jako provize za zprostředkovatelskou činnost.

Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že věc nesprávně posoudil podle § 645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť ze smlouvy nevyplývá, že žalobkyně měla dovolatelům pouze obstarat příležitost uzavřít kupní smlouvu nebo smlouvu o smlouvě budoucí kupní. V té souvislosti odkazují na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1071/2010, s nímž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu zřejmě v rozporu. Tento odkaz je však zcela nepřípadný, neboť podle skutkových závěrů odvolacího soudu, jejichž správnost Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, žalobkyně vyvinula činnost směřující k tomu, aby dovolatelé měli možnost uzavřít se třetí osobou kupní smlouvu nebo smlouvu o smlouvě budoucí kupní, tj. nebyla nečinná, jak tvrdí dovolatelé. Tvrzení dovolatelů o tom, že žalobkyně byla „v rozporu se smlouvou činná i pro zájemce o koupi, manžele P.“, že porušovala etická pravidla zprostředkovatele a že odmítala navýšit tzv. minimální kupní cenu podle článku I odst. 2 smlouvy o výhradní spolupráci, naopak oporu ve skutkových závěrech odvolacího soudu nemají. Dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tak není dán.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelů, podle které „kupní smlouva na mnohem vyšší částku byla uzavřena v důsledku činnosti jiného zprostředkovatele - realitní makléřky L. D. z realitní kanceláře JADOMI“ a která je tak kritikou posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda dvě různé skutečnosti jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zpochybňují-li dovolatelé závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi jednáním žalobkyně a možností dovolatelů uzavřít kupní smlouvu s konkrétní osobou, popř. uzavřením kupní smlouvy s touto osobou, je příčinná souvislost, jde o kritiku skutkových zjištění, nikoliv o právní posouzení příčinné souvislosti. Dovolatelé tudíž Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.

Neuvedli-li dovolatelé v dovolání, která otázka má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nelze tento nedostatek již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení (tj. v rozsahu třetího, pátého a šestého výroku) není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byli dovolatelé zavázáni za řízení před soudem prvního stupně (270 Kč a 22 791 Kč) a před odvolacím soudem (16 438 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 23. 3. 2016



















JUDr. Hana Gajdzioková



předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 880/2016, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.880.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies