22 Cdo 5426/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 149 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. O. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282/6, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6 – Střešovicích, Na Ořechovce 580/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. září 2015, č. j. 15 Co 335/2015-742, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 616,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Martiny Mervartové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 6 – Střešovicích, Na Ořechovce 580/4.

Odůvodnění:


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 C 15/2012-682, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 868 331 Kč v pravidelných splátkách po 25 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje dnem měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 15 Co 335/2015-742, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva spočívající v hodnocení podmínek pro užití tzv. disparity podílů bývalých manželů v rámci vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“). Tato otázka nebyla zčásti v judikatuře dovolacího soudu doposud vyřešena a zčásti se při jejím řešení odvolací soud od judikatury dovolacího soudu odchýlil. Konkrétně nesouhlasí s tím, že jsou dány podmínky pro uplatnění disparity ohledně výnosů z domu a pozemku pod ním ležícího v k. ú. S. (dále jen „předmětné nemovitosti“) za období od schválení soudního smíru o vypořádání SJM účastníků do 13. 5. 2014 v poměru ¼ ku ¾. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že disparita podílů je dána zásluhovostí, když žalovaný se měl zasloužit o nabytí předmětných nemovitostí původně do jeho výhradního vlastnictví a následně na základě dohody o rozšíření SJM do SJM účastníků, a zohlednil okolnosti, za nichž došlo k uzavření uvedené dohody. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že předmětné nemovitosti se staly za trvání manželství výlučným vlastnictvím žalovaného, neboť měly sloužit výlučně podnikání žalovaného. Žalovaný sice měl v domě původně pronajatou kancelář a po uzavření kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1993 předmětné nemovitosti užíval, nicméně z dokazování vyplynulo, že se podnikání omezovalo na část domu a nejméně 10 bytů bylo pronajímáno, z čehož jeho vlastníkovi plynul příjem; žalovaný neužíval ani další nebytové prostory v 1. nadzemním podlaží. Příjmy plynuly do SJM účastníků, nelze tak dospět k závěru, že dům sloužil výhradně k výkonu povolání žalovaného a patřil tak do jeho výlučného vlastnictví. V této souvislosti poukazuje na příslušnou judikaturu týkající se nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobkyně zpochybňuje prohlášení ze dne 7. 1. 1994, v němž potvrdila, že žalovaný kupuje předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, neboť se mělo jednat o prohlášení nepravdivé, zpochybňuje také označení žalovaného na uvedené kupní smlouvě, uvádí důvody, proč se na koupi předmětných nemovitostí osobně nepodílela. Jelikož předmětné nemovitosti patřily do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dohoda o rozšíření SJM ohledně těchto nemovitostí pouze potvrzovala faktický stav charakteru vlastnictví, a proto důvod pro disparitu v tomto ohledu není dán.

Žalobkyně rozporuje i druhý důvod disparity, a to okolnosti, za nichž došlo k rozšíření SJM o nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednotlivých účastníků, tj. včetně předmětných nemovitostí, kdy podle odvolacího soudu měla dohoda o rozšíření SJM zachránit rozpadající se manželství. K rozvodu manželství nicméně došlo po více než třech letech od uzavření uvedené dohody, její uzavření mělo manžele „zrovnoprávnit“ v možnostech účasti na výkonu vlastnického práva k jejich nemovitostem. Žalobkyně žalovaného k uzavření dohody nepřiměla, žalovaný s tímto řešením sám přišel. Byť v rozsudku o rozvod manželství jsou jako důvody rozvratu uvedeny objektivní vztahové problémy, ze spisu vyplývá, že podnětem k podání žaloby na rozvod bylo chování žalovaného, který neprojevoval zájem o rodinu a výchovu dětí, nepodílel se na chodu domácnosti, choval se nevhodně k žalobkyni a žil zahálčivým životem. Z dokazování nelze činit závěr o tom, že „by byl dán důvod k nepřekonatelnému rozvratu manželství“. Pokud by rozšíření SJM mělo automaticky vést k uplatnění disparity, pak by tento institut ztrácel na významu. Důvody k disparitě zde podle žalobkyně nebyly, neboť jí nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu ani po ní nelze rozumně požadovat rozsáhlejší účast na péči o společný majetek. Sama skutečnost, že došlo k následnému zániku manželství, nemůže vést k uplatnění disparity. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka sice avizuje otázku přípustnosti dovolání, žádnou takovou otázku však neuvádí. K věci samé má za to, že byly dány důvody pro disparitu podílů. Vnesl předmětné nemovitosti do SJM pod hrozbou rozvodu manželství a ztráty nezletilých dětí. Na tento nerozvážný krok doplatil, naopak na něm žalobkyně zbohatla. Nesouhlasí s tím, že účastníci nemovitosti nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví ani s tím, že by se o rodinu nestaral, dospělá dcera v předmětných nemovitostech bezplatně bydlí, s nezletilým synem se stýká, do manželství přinesl zásoby z podnikání ve výši 10 mil. Kč, které šly na platbu předmětných nemovitostí. Rozporuje tvrzení ohledně uzavření dohody o rozšíření SJM, která rozhodně nebyla pouze formálním dokumentem. Upozorňuje na to, že z výnosů z předmětných nemovitostí profitovala celá rodina. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení otázky disparity podílů, když zpochybňuje důvody, které k disparitě měly vést. V první řadě nesouhlasí s tím, že žalovaný se zasloužil o nabytí předmětných nemovitostí, neboť měly být od počátku v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. V odůvodnění k tomu dovolací soud mimo jiné uvedl: „Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), zaujal dovolací soud názor, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“ [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný pod č. C 2 944 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že okolnost, aby věc, která podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musely být naplněny následující předpoklady: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží jen tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který povolání nutně vykonávat nemusí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že předmětné nemovitosti byly pořízeny za účelem podnikání žalovaného, přičemž žalovaný po zakoupení v domě po určitou dobu podnikal, neučinil však žádný závěr o tom, že by uvedené nemovitosti měly sloužit jakkoliv druhému manželovi (dovolatelce). Žalobkyně s těmito závěry nesouhlasí, když namítá, že předmětné nemovitosti měly sloužit i jí. Obdobně rozporuje prohlášení, které učinila dne 7. 1. 1994, jakož i označení žalovaného na kupní smlouvě. Těmito námitkami ovšem žalobkyně ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení, nýbrž zjištěný skutkový stav, což dosvědčuje sama žalobkyně zdůrazňujíc, že z dokazování mělo podle jejího názoru „vyplynout něco jiného“. Zde dovolací soud připomíná, že skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto je skutkovým stavem tak, jak jej zjistil odvolací soud, Nejvyšší soud vázán. Výše uvedené právní závěry dovolacího soudu pak byly na posuzovaný případ přiléhavě aplikovány.

Žalobkyně dále zpochybňuje okolnosti, které vedly k uzavření dohody o rozšíření SJM účastníků ze dne 8. 3. 2008, jakož i další okolnosti, které se měly týkat rozvodu manželství.

Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť žalobkyně touto námitkou opětovně zpochybňuje zjištěný skutkový stav a nikoliv právní posouzení.

Dovolací soud následně přezkoumal, zdali uváděné důvody mohly vést k uplatnění disparity vypořádacích podílů.

Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že podíly bývalých manželů při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti zákonné modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 (uveřejněném pod č. C 13 324 v Souboru), se podává závěr, že rozšíření společného jmění manželů o majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nezakládá při vypořádání společného jmění manželů oprávnění tohoto manžela požadovat uhrazení toho, co ze svého vynaložil na společný majetek. Obsah dohody o rozšíření SJM a podmínek, za kterých k rozšíření došlo, lze promítnout při vypořádání do úvahy o odklonu od principu rovnosti podílů.

V posuzovaném případě odvolací soud shledal důvodem pro disparitu skutečnost, že žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti, přičemž společné jmění manželů bylo o tento majetek rozšířeno v roce 2008 v době probíhajícího rozvodového řízení a řízení o úpravu poměrů k dětem s předpokladem, že tento krok přispěje ke konsolidaci manželství a k opětovnému obnovení soužití. Přestože obě řízení byla po uzavření dohody zastavena a osobní vztahy manželů se dočasně zlepšily, to však k záchraně manželství nevedlo a v době nikterak dlouhé po rozšíření SJM došlo k rozvodu manželství. Za situace, kdy mělo rozšíření SJM o předmětné nemovitosti přispět k záchraně manželství účastníků, avšak předpoklad se nenaplnil, je podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně o disparitě podílů účastníků plně namístě. Jelikož se žalovaný zasloužil o nabytí předmětných nemovitostí a jelikož bylo důvodem k uzavření dohody o rozšíření SJM zachování manželství, což se nenaplnilo, je podle odvolacího soudu zcela odpovídající poměr 75 % ku 25 %. Při výši příjmu z nemovitostí v částce 3 473 325 Kč plynoucí žalovanému za rozhodné období představuje vypořádací částku 868 311 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit.

Žalobkyně s těmito závěry nesouhlasila, nebyla však schopna tyto závěry po právní stránce jakkoliv relevantně zpochybnit. Odvolací soud vzal v potaz všechny relevantní okolnosti, postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, a proto Nejvyšší soud neshledal, že by jeho závěry byly zjevně nepřiměřené. Tyto závěry učinil dovolací soud při vědomí, že uplatněná disparita podílů se týkala pouze vypořádávaných výnosů z předmětných nemovitostí, o které žalovaný rozšířil společné jmění manželů (nikoliv těchto samotných nemovitostí), přičemž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání zbylé části společného jmění manželů, v němž byly předmětné nemovitosti vypořádány, byla žalovanému uložena povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádání částku 20 000 000 Kč.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. března 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5426/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5426.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies