7 Tdo 1394/2015

02. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 11 odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 291

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 2. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného E. R. (dříve J. V. D.), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 46/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 49 T 12/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku, a byl podle tohoto zákonného ustanovení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti uvedenému rozsudku podal proti výroku o vině i trestu odvolání obviněný, a v jeho neprospěch ve stejném rozsahu také státní zástupce. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 7 To 46/2015, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 49 T 12/2014, se obviněný přečinu ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 28. 12. 2006, v době kolem 10,16 hodin středoevropského času, v průběhu letu civilního dopravního letadla Airbus A 321 společnosti Aeroflot – Ruské letecké linky, na pravidelné lince č. … na trase M. – Ž. v prostoru nad V., po předchozí slovní rozepři a fyzické potyčce s členy posádky letadla sdělil, že u sebe má životu a zdraví nebezpečné věci, které mohou ohrozit bezpečnost letadla, letu, cestujících a posádky, toto sdělení bylo posádkou letadla vyhodnoceno jako krizová situace na palubě letadla, v důsledku čehož kapitán rozhodl o mimořádném přistání na letišti Praha – Ruzyně v České republice, které se uskutečnilo v 10.42 hodin; následnou prohlídkou obviněného a prostoru letadla bylo zjištěno, že tvrzení obviněného se nezakládalo na pravdě.

II.


Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Předně namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy vzhledem k rozporům ve výpovědích svědků, které soudy neodstranily, došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), tedy práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Vzhledem k manipulaci v protokolech o výpovědích svědků ve fázi vyšetřování, ke které došlo alespoň v jednom případě, jakož i vzhledem k značným rozporům ve výpovědích svědků, obviněný namítá, že nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkových okolností, z provedených důkazů nevyplývá závěr, že by spáchal jakýkoliv trestný čin, a není mu zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly soudy k závěru, že učinil dané prohlášení, a nebylo zkoumáno, zda toto prohlášení mohlo vést k ohrožení bezpečnosti nebo provozu vzdušného dopravního prostředku za letu. Sám je ale toho názoru, že byl v podnapilém stavu a vedl opilecké řeči, které nebyly reálně způsobilé ohrozit bezpečnost nebo provoz vzdušného dopravního prostředku za letu a posádka je ani nemohla brát vážně, celou situaci nezvládla a konflikt vyeskaloval zejména s jejím přičiněním. Obviněný rovněž namítá, že soudy ani nijak neoznačily ve výroku nebo odůvodnění rozhodnutí, které konkrétní jeho sdělení je považováno za sdělení nepravdivé informace, a vůbec se nezabývaly tím, zda jeho údajné sdělení bylo skutečně způsobilé vyvolat ohrožení bezpečnosti nebo provozu vzdušného dopravního prostředku za letu. Bylo podle jeho názoru potřebné provést předvolání svědků a další rozsáhlé dokazování. Soudům přitom vytýká, že předběžně posuzovaly výsledky případného dokazování.

K nesprávnému závěru podle obviněného soudy dospěly také v tom, že byl v době spáchání činu příčetný, když podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 9 Tz 216/2000, spadá pojem komplikované opilosti v praxi převážně do kategorie nepříčetnosti, on se podle znalce MUDr. J. Novotného nacházel v době jednání ve stavu komplikované opilosti a byly tak dány podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. I pokud by připustil, že posádce sdělil informaci, která mohla být vyhodnocena jako potenciálně ohrožující, nemohla být podle obviněného v žádném případě naplněna subjektivní stránka přečinu podle § 291 tr. zákoníku a není patrné, z jakých důkazů a okolností soudy vycházely při jejím hodnocení. Pokud měl podle svědeckých výpovědí pronášet něco o tlačítku v kapse, případně něco jiného, jednalo se o zcela nesmyslné řeči podnapilého člověka. Za situace, kdy podle znalců jeho vůle a orientace byly téměř vymizelé, nemohlo být jeho jednání ovládáno představou ohrožení a vůlí jej způsobit. Proto nemohl být s takovým ohrožením ani srozuměn a není dán ani jeho nepřímý úmysl.

V závěru dovolání obviněný ještě s ohledem na skutečnost, že se skutek stal 28. 12. 2006, bez jakékoliv konkretizace pouze namítl, že podle § 34 tr. zákoníku došlo k promlčení přečinu podle § 291 tr. zákoníku, za který byl odsouzen, a jeho trestní stíhání tak bylo nepřípustné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) nebo písm. g) tr. ř., a sám rozhodl rozsudkem, nebo aby věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně k dalšímu jednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje námitka obviněného proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním o jeho zavinění. Pokud obviněný hovoří o extrémním nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, žádný takový nesoulad nepopisuje ani neodůvodňuje a pouze předkládá svou vlastní verzi skutkových zjištění. K tvrzené manipulaci v protokolech se přitom vyjádřil již odvolací soud na str. 5 usnesení tak, že se jednalo pouze o jedno nesprávné vymazání omylem uvedeného jména obviněného, bez významu pro posouzení věci, a na str. 3 a 4 usnesení také pečlivě vysvětlil, proč soud I. stupně neprovedl obviněným navrhované důkazy, takže se nemůže již z tohoto důvodu jednat o opomenuté důkazy. Za skutkovou námitku považuje státní zástupce také námitku o nepříčetnosti obviněného, přičemž navíc zdůraznil, že oba soudy vycházely ze shodných závěrů znalců, že jeho rozpoznávací ani ovládací schopnosti nebyly zcela vymizelé, přičemž jeden ze znalců byl obstarán obhajobou. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného ohledně neoznačení konkrétního jeho sdělení, které by mělo být považováno za sdělené nepravdivé informace. Tato námitka, že ale neodpovídá znění rozsudku soudu I. stupně, když z jeho výroku je patrno, že obviněný „sdělil, že u sebe má životu a zdraví nebezpečné věci, které mohou ohrozit bezpečnost letadla, letu, cestujících a posádky“, a na str. 11 rozsudku (pozn. přesněji str. 10) pak odůvodnil, na základě jakých důkazů k tomuto skutkovému zjištění dospěl.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle státního zástupce mohlo být i trestní stíhání obviněného pro promlčený trestný čin. Obviněný ale k údajnému promlčení neuvádí žádnou bližší argumentaci, zejména se nezabývá promlčecí dobou ani jejím stavěním podle § 34 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno a nezabývá se ani přerušením promlčecí doby podle § 34 odst. 4 tr. zákoníku. Argumentaci obviněného tak nelze zjistit a nelze se proto k ní ani vyjádřit.

Ohledně namítaného nedostatečného popisu skutku a promlčení považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.

V replice k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání obviněný uvedl, že s argumentací a návrhem na rozhodnutí státního zástupce zásadně nesouhlasí. Zopakoval svoji argumentaci uvedenou v dovolání s tím, že setrvává na svém stanovisku.

III.


Obviněný uplatnil předně dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř., nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., nebo v řízení před samosoudcem podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.

Obviněný uvedl k námitce promlčení přečinu podle § 291 tr. zákoníku, tedy k námitce nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., která je podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že skutek se stal 28. 12. 2006 a proto se domnívá, že došlo k jeho promlčení. Neuvedl tedy žádný konkrétní důvod, o který se tato jeho domněnka opírá a z hlediska kterého by tak mohl Nejvyšší soud přezkoumat důvodnost námitky promlčení.

K otázce promlčení trestního stíhání Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 229/2015, že „při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu – ve smyslu trestního zákoníku škodlivost činu – se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost (škodlivost činu), resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K důvodům hmotně právním přistupují podpůrně i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají, stopy mizí), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákona (§ 34 odst. 1 tr. zákoníku). Promlčecí doba tedy skončí jejím uplynutím, přičemž marné uplynutí celé promlčecí doby, aniž došlo k jejímu stavení či přerušení, má za následek zánik trestní odpovědnosti pachatele, a to ihned poté, co skončil běh promlčecí doby. V ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zákona [§ 34 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku] jsou stanoveny různé promlčecí doby podle závažnosti vyjádřené druhem a výší trestu v zákonné trestní sazbě za trestný čin. Konkrétní délka promlčecí doby se odvíjí od sazby trestu odnětí svobody stanovené trestním zákonem na trestný čin, jehož právní kvalifikace přichází v úvahu, bez ohledu na to, jaký trest by byl v konkrétním případě pachateli ukládán. Co se týče okamžiku, od něhož promlčecí doba začíná běžet, na rozdíl od trestního zákoníku, který počátek běhu promlčecí doby výslovně upravuje (srov. § 34 odst. 2 tr. zákoníku), v trestním zákoně žádné obdobné ustanovení není. V trestním zákoníku je však počátek běhu promlčecí doby vymezen v souladu s dosavadními závěry trestněprávní teorie a praxe, podle nichž promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. V souvislosti s počátkem běhu promlčecí lhůty nelze opomenout ustanovení § 89 odst. 15 tr. zákona, podle něhož kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla na počítání promlčecí doby to znamená, že promlčecí doba počíná běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek. Důvody tzv. stavení promlčení, které znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje, vymezuje ustanovení § 67 odst. 2 tr. zákona. Podle uvedeného ustanovení se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku [písm. a)], doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině [písm. b)], zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání [písm. c)]. Přerušení promlčení má za následek, že dosud proběhlá promlčecí doba ztrácí z hlediska promlčení význam a promlčecí doba začíná běžet znovu (srov. § 67 odst. 4 tr. zákona). Podle § 67 odst. 3 tr. zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele [písm. a)], nebo spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější [písm. b)].“

Soud I. stupně z hlediska časové působnosti trestních zákonů považoval užití trestního zákoníku jako celku pro obviněného za příznivější. Podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícího promlčecí dobu, trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činía) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu,

b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let,

d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

e) tři léta u ostatních trestných činů.

Protože pachateli přečinu podle § 291 tr. zákoníku hrozí trest odnětí svobody až na 3 léta, jde v případě obviněného o promlčecí dobu v trvání 5 let, která je shodná jak podle výše citovaného § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tak také podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona.

Podle § 34 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno.

Podle § 34 odst. 4 tr. zákoníku se promlčecí doba se přerušuje [písm. a)] zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo [písm. b)] spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

Podle § 34 odst. 5 tr. zákoníku, přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.

Jak vyplývá z trestního spisu sp. zn. 49 T 12/2014, trestní stíhání obviněného bylo pro skutek spáchaný dne 28. 12. 2006, zahájeno hned následující den 29. 12. 2006 usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř., a to pro trestný čin ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 180a odst. 1 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, které bylo téhož dne doručeno obviněnému. Ten byl po zadržení dne 28. 12. 2006 vzat do vazby dne 29. 12. 2006 a dne 22. 2. 2007 byl na základě přijetí peněžité záruky z vazby propuštěn na svobodu, po rozhodnutí Městského soudu v Praze o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace usnesením ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. Nt 421/2007, byl téhož dne vzat do vydávací vazby, ze které byl na základě současného přijetí peněžité záruky stejným usnesením propuštěn po složení peněžité záruky na svobodu dne 31. 5. 2007. Usnesením ze dne 12. 8. 2008 bylo z důvodu realizace předání obviněného k trestnímu stíhání do Ruské federace přerušeno jeho trestní stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř., dne 17. 9. 2008 bylo obviněnému sděleno, že bude dne 24. 9. 2008 eskortován do Ruské federace, na letiště se ale obviněný nedostavil. Téhož dne jeho obhájkyně telefonicky sdělila soudu, že se obviněný nedostaví, protože se zdržuje někde v Evropě a požádal o politický azyl. Dne 22. 8. 2012 bylo usnesením podle § 172 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání obviněného, a to z důvodu zrušení rozhodnutí Ministra spravedlnosti ČR o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Na základě příkazu k zatčení Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 1 Nt 703/2012, a následného Evropského zatýkacího rozkazu téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 1 Nt 703/2012, byl pak obviněný z rozhodnutí justičních orgánů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na základě uvedeného Evropského zatýkacího rozkazu zadržen, eskortován do České republiky, zde dne 21. 10. 2014 zatčen a následně dne 22. 10. 2014 vzat do vazby. Dne 30. 12. 2014 pak byla u Městského soudu v Praze podána obžaloba pro daný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 180a odst. 1 písm. a), b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, jehož pachatel byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od 8 až do 15 let. Počátek hlavního líčení byl dne 19. 2. 2015 a dne 13. 4. 2015, pod sp. zn. 49 T 12/2014, byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž byl obviněný oproti obžalobě uznán vinným podstatně mírněji trestným přečinem ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku, jehož trestní sazba odnětí svobody je až na 3 léta. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9. 6. 2015, kdy byla usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 46/2015 zamítnuta podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce. Po výkonu uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný dne 1. 7. 2015 propuštěn na svobodu.

Obviněný kromě formálně vznesené námitky „promlčení přečinu podle § 291 tr. zákoníku s ohledem na to, že skutek se stal 28. 12. 2006“, neuvedl k tomu jediný konkrétní důvod, pro který by k promlčení mělo dojít. Je ale zřejmé, že vzhledem k uvedenému průběhu trestního stíhání obviněného, zejména jeho přerušení od 12. 8. 2008 až do 22. 8. 2012, kdy bylo rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání, vzhledem k datu podání obžaloby a vyhlášení odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že z důvodu nezapočítání doby po kterou bylo trestní stíhání přerušeno do pětileté promlčecí doby a jejímu přerušení, k promlčení trestního stíhání obviněného nedošlo. Přitom lze dodat, že za stejný trestný čin ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 180b tr. zákona mohl být pachatel rovněž potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem, a podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákona se do promlčecí doby zase nezapočítávala doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Ve věci tedy nedošlo uplynutím promlčecí doby k zániku trestní odpovědnosti za přečin, jímž byl obviněný uznán vinným a jeho trestní stíhání tak nebylo nepřípustné. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn.

Další obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze proto namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že čistě procesní námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný sám vědom, když v dovolání namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který zakládá povinnost Nejvyššího soudu při výkladu tohoto důvodu dovolání přihlížet i k vadám důkazního řízení, které porušují právo na spravedlivý proces a zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Námitku uvedeného extrémního rozporu obviněný zakládá na tvrzení o rozporech mezi výpověďmi svědků, o manipulaci v protokolech o výpovědích svědků ve fázi vyšetřování, považuje za nutné provést další rozsáhlé dokazování předvoláním a tedy osobním výslechem svědků soudem, protože odvolací soud doplnil dokazování pouze přečtením svědeckých výpovědí podle § 211 tr. ř., učiněných formou neodkladných úkonů podle § 158a tr. ř. Proto dosavadní skutkový stav věci považuje za nedostatečně zjištěný a neprokazující spáchaní jakéhokoliv trestného činu. Takovéto námitky neodpovídají žádnému důvodu dovolání, a proto nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, který neshledal ve věci ani namítaný extrémní rozpor. Obdobnými námitkami se přitom zabýval již odvolací soud, dokazování doplnil přečtením svědeckých výpovědí podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., a vypořádal se s nimi v odůvodnění napadeného usnesením dostatečným způsobem. Proto postačí na příslušnou část odůvodnění odkázat s tím, že právo na spravedlivý proces neznamená právo na rozhodnutí soudu v souladu s představami obviněného. K procesní námitce obviněného ohledně nutnosti dalšího rozsáhlého dokazovaní osobním výslechem svědků, Nejvyšší soud uvádí, že soudu I. stupně se to přes jeho snahu nepodařilo zajistit předvolání těchto svědků, cizích státních příslušníků. V souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu přitom není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud I. stupně upustil od výslechů daných svědků, když vzhledem k učiněným zjištěním již ze stávajících důkazů měl za vyvrácené tvrzení obžaloby o úmyslu obviněného získat kontrolu nad vzdušným dopravním prostředkem (viz str. 10 rozsudku), což by zakládalo právní posouzení jeho jednání v souladu s obžalobou jako podstatně přísněji trestný čin podle § 180a odst. 1 písm. a), b) tr. zákona. Dosud provedené důkazy naopak považoval za postačující k prokázání jednání obviněného právně kvalifikovaného pouze jako přečin podle § 291 tr. zákoníku.

Za relevantní v rámci tohoto důvodu dovolání ale Nejvyšší soud považoval námitky obviněného o jeho nepříčetnosti v době činu, a o nenaplnění formálních znaků přečinu ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku, kde namítá absenci subjektivní stránky tohoto přečinu. Námitkou, že nebylo zkoumáno, zda jeho prohlášení mohlo vést k ohrožení bezpečnosti nebo provozu vzdušného dopravního prostředku za letu, obviněný zpochybňuje naplnění znaku tohoto přečinu spočívajícího v tom, že sdělená nepravdivá zpráva mohla ohrozit bezpečnost nebo provoz vzdušného dopravního prostředku za letu.

Otázka nepříčetnosti je otázkou právní. Její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. V daném případě byly jako důkaz provedeny dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jak ke stejné odvolací námitce obviněného konstatoval již odvolací soud. Oba znalci se přitom shodli v závěru, že se u obviněného jednalo o komplikovanou opilost, kdy ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti i přesto, že se pohybovaly v pásmu blíže jejich vymizení, tak vymizelé nebyly. Poukázal-li obviněný v této souvislosti na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 9 Tz 216/2000, že pojmy jak patologické tak komplikované opilosti v praxi převážně spadají do kategorie nepříčetnosti, tak nelze rovněž přehlédnout další skutečnosti v tomto rozhodnutí uvedené. Zejména pak požadavek, „že je nutno vyžadovat striktní individualizaci v opatřování a hodnocení takových důkazů jako jsou znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, hodnotící duševní stav obviněného, tudíž závěr vyslovený v konkrétní kauze nemůže být obecně akceptovatelný pro obecné úvahy v obdobných případech. V případě patologické opilosti duševní choroba zpravidla pachateli zabrání rozpoznat nebezpečnost požití alkoholu a následků s tím spojených, obdobně je tomu u opilosti komplikované, která je stavem, který vyplňuje mezeru mezi opilostí prostou a patologickou, začíná jako prostá opilost a také později se s ní prolíná, takže po excitační a útlumové fázi může nastoupit další stav vzrušení, který je charakteristický pro komplikovanou opilost. Většinou je ale přítomna psychopatická predispozice, případně stav po úrazu hlavy nebo nějaká organická odchylka“. Žádné takovéto predispozice u obviněného ale zjištěny nebyly. Přitom znalec MUDr. J. Novotný konstatoval, že obviněný víceméně po celou dobu věděl, jak se chová a co dělá, s kým komunikuje a kde je. V této souvislosti pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že ze strany obviněného se nejedná o zcela výjimečný exces v jeho dosavadním životě, i když u něj znalci nezjistili závislost na alkoholu. Jednání obviněného, jímž byl uznán vinným v této trestní věci, a ohledně kterého se domáhá uznání nepříčetnosti s ohledem na ovlivnění alkoholem v kombinaci s předchozí medikací v souvislosti se zdravotním postižením, totiž zcela zapadá do obdobného jeho jednání v nedávné minulosti. Podle zjištění soudů (zpráva Interpolu ze dne 23. 1. 2007) se totiž již 1. 1. 2004 v Řecku v podnapilosti dostal před odletem do konfliktu s posádkou letadla letu do Ruské federace, na žádost kapitána letadla byl policií vyveden z letadla, a to odletělo bez něj. Obviněný tak zjevně není žádnou nevinnou obětí bezdůvodné zvůle pracovníků leteckého personálu nebo posádky letadla, jak se snaží tvrdit ve své obhajobě, ale osobou, která již měla opakovaně značné problémy s nadužíváním alkoholických nápojů a vyvoláváním konfliktních situací pod jejich vlivem, a to v tak citlivé oblasti jakou je letecká doprava. Svojí snahou svést vznik konfliktu v tomto případě výhradně na členy posádky letadla jen prokázal, že si doposud vůbec neuvědomuje vážnost svého problému s alkoholem, a ani závažnost svého jednání, kterého se pod jeho vlivem dopustil. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, když stejnými námitkami se zabýval již soud odvolací, že námitky obviněného, jimiž se snažil zpochybnit svou příčetnost v době spáchání posuzované trestné činnosti, jsou zjevně neopodstatněné.

S uvedenými závěry znalců souvisí také námitka obviněného o neexistenci zavinění, zejména když znalec MUDr. J. Novotný konstatoval, že obviněný víceméně po celou dobu věděl, jak se chová a co dělá, s kým komunikuje a kde je. Již soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, když sdělil nepravdivou informaci o tom, že na palubě letadla má nebezpečné věci, které jsou způsobilé osoby v letadle a letadlo samotné ohrozit, věděl, že tato informace je nepravdivá, a byl tak srozuměn s tím, že tato informace je schopna vyvolat mimořádná opatření, v letecké dopravě nemůže být brána na lehkou váhu a je způsobilá ohrozit bezpečnost a provoz letadla.

Přečinu ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sdělí nepravdivou informaci, která může ohrozit bezpečnost nebo provoz vzdušného dopravního prostředku za letu nebo civilního plavidla za plavby. K trestní odpovědnosti za tento přečin postačí samotné sdělení takové nepravdivé informace, aniž by muselo dojít k důsledkům z toho hrozícím, tedy ke zkomplikování provozu uvedených dopravních prostředků. Skutková podstata tohoto přečinu tedy má povahu ohrožovacího deliktu, a ten je dokonán už ve chvíli, kdy pachatel sdělením určité nepravdivé informace vytvoří podmínky pro vznik uvedeného poruchového následku. Nepravdivými informacemi jsou informace s určitým vztahem k provozu daných dopravních prostředků a musí jít o informace reálně způsobilé přivodit ohrožení jejich bezpečnosti nebo provozu za letu resp. za plavby. Nepravdivými informacemi ve smyslu tohoto přečinu jsou informace svým obsahem neodpovídající skutečnému stavu, ať už ve svém celku nebo v určité dílčí části, tedy i informace zásadně zkreslené, včetně informací, v nichž něco podstatného chybí, pokud jsou způsobilé ohrozit bezpečnost nebo provoz daného dopravního prostředku. Pokud jde o subjektivní stránku (zavinění), je přečin ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 291 tr. zákoníku úmyslným trestným činem ale k trestní odpovědnosti plně postačí i úmysl nepřímý (eventuální). Ten musí pokrývat jak jednání naplňující znaky vymezené v § 291 tr. zákoníku, tak následek v podobě ohrožení bezpečnosti nebo provozu vzdušného dopravního prostředku nebo civilního plavidla. Pachatel tedy musí jednat minimálně s vědomím toho, že jím sdělovaná informace je nepravdivá, a zároveň si musí být vědom toho, že je způsobilá ohrozit bezpečnost nebo provoz daného dopravního prostředku nebo plavidla, a takové jeho ohrožení buď chce způsobit, nebo s jeho způsobením je srozuměn pro případ, že k němu dojde. Nemusí přitom vědět, jakým konkrétním způsobem nastane (viz též prof. JUDr. P. Šámal, Ph.D. a kolektiv, Trestní zákoník II, Komentář, C-H-BECK, 1. vydání 2010, str. 2672).

Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku, obviněný sdělil, že u sebe má životu a zdraví nebezpečné věci, které mohou ohrozit bezpečnost letadla, letu, cestujících a posádky. Soud I. stupně učinil toto zjištění zejména na základě přepisu audiokorespondence, z níž vyplývá sdělení pilota o únosu, o nebezpečném zboží na palubě zmíněném obviněným, a na základě žádosti pilota o policejní asistenci, resp. posléze o nejvyšší stupeň pohotovosti na letišti. Dále pak z přijatých mimořádných opatření, kdy policie získala informaci o únosu letadla, po přistání letadla byly jeho prostory za účasti desítek policistů, pyrotechnické techniky a služebních psů prohledány se zaměřením na výbušniny, ale s negativním výsledkem. Byť obviněný příčinu konfliktu na palubě letadla, včetně jeho údajně bezdůvodného fyzického napadení, shledává výhradně na straně posádky, a sám popírá jakékoliv násilí a vyhrožování z jeho strany, je již z uvedených důkazů zřejmé, že důvodem přerušení letu a mimořádného přistání na letišti v Praze – Ruzyni, byl vedle hrubě nevhodného chování obviněného zejména právě poznatek o „nebezpečném zboží“ které má mít obviněný podle jeho sdělení u sebe.

Odvolací soud i na základě doplněného dokazování k tomu konstatoval, že podstatou výpovědí svědků je jejich shodné tvrzení, že obviněný pod vlivem alkoholu začal jednat agresivně, začal mít nemístné řeči a být agresivní do té míry i fyzicky, že let nemohl dále nerušeně pokračovat, když v inkriminovanou chvíli se posádka obávala nejhoršího – totiž únosu letadla či odpálení bomby. Toto zjištění podle odvolacího soudu postačuje pro právní kvalifikaci použitou soudem I. stupně a Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil.

Sdělení obviněného, že má u sebe životu a zdraví nebezpečné věci, vyplývá již z výše zmíněných důkazů uvedených soudem I. stupně, které byly provedeny v hlavním líčení, a obviněný měl možnost vyjádřit se k nim. Rozhodující důkazy o vině tak byly provedeny kontradiktorním způsobem v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Toto vyjádření bylo vědomě obviněným sdělenou nepravdivou informací, o které si musel být vědom, že je vzhledem k jeho obsahu, agresivitě obviněného, a sdělení takovéto nepravdivé informace v průběhu letu, reálně způsobilé ohrozit bezpečnost nebo provoz letadla, a pro případ, že nastane, musel být s tímto ohrožením také srozuměn. Srozumění pachatele s následkem přitom možno dovodit i v případech lhostejného vztahu k následku, pokud lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Správnost zjištění soudu I. stupně o obsahu a závažnosti sdělení obviněného jen potvrzují výpovědi svědků, jejichž protokoly o výslechu ze dne 28. 12. 2006 byly jako důkazy provedeny k doplnění dokazování odvolacím soudem jejich přečtením podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (např. svědek A. K., hlavní steward – „nemusíme do Ž. doletět...má takové tlačítko, které udělá svou věc“, svědek S. P., cestující – „do prostoru pro stewardy vešel nějaký pán, začal hlasitě nadávat,...řekl, chci do kabiny a budou poslouchat mně a poletí kam chci já...teď vás vyhodím do vzduchu“, a další svědci uvedeni v odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tyto odvolacím soudem navíc provedené důkazy (přečtením protokolů o výpovědi svědků), a to nejen obviněným zpochybňovaných členů posádky letadla, ale také cestujících, jen blíže konkretizují a potvrzují správnost skutkových závěrů učiněných již soudem I. stupně na základě jiných provedených důkazů. Přečtené protokoly o výslechu svědků jsou tedy jen důkazy podpůrnými, nikoliv rozhodujícími důkazy viny, a jejich přímým nevyslechnutím soudem podle požadavku obviněného tak nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, ani námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podle § 291 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. března 2016



JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1394/2015, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1394.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies