29 Cdo 1565/2014

31. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 193 odst. 2
  • 328/1991 Sb. - § 15 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Cann, s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Konviktská 291/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25696416, zastoupeného Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Romanu Krmenčíkovi, advokátu, se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, třída Míru 92, PSČ 530 02, jako správci konkursní podstaty úpadce PAVEX CZ, a. s., identifikační číslo osoby 25298453, zastoupenému JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 780/18, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 123/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 10 Cmo 10/2012-502, 10 Cmo 11/2012, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce.




O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 44 Cm 123/2009-419, ve znění opravného usnesení ze dne 30. prosince 2011, č. j. 44 Cm 123/2009-444, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „konkursní soud“) o žalobě žalobce Hera Property, s. r. o., směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce PAVEX CZ, a. s., tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyloučil ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech státu (body II. a III. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek konkursního soudu potvrdil v bodech I. a III. výroku (první výrok), změnil bod II. výroku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

Po vydání rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalobce Hera Property, s. r. o. k 30. červnu 2013 zanikl a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. prosince 2013, č. j. 44 Cm 123/2009-853, rozhodl, že na místě žalobce bude v řízení pokračováno se společností Cann, s. r. o. (§ 107 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto s označenou společností pokračoval v dovolacím řízení na místě žalobce.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k podáním dovolatele ze dne 4. února 2013 a 23. září 2013, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula v srpnu 2012.

Dovolání, jež v tomto případě může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.

V rozsahu, ve kterém směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tak učinil proto, že toto dovolání je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí.

Je tomu tak proto, že otázku předloženou dovolatelem, zda absence souhlasu dozorčí rady se smlouvou podle § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, způsobuje neplatnost smlouvy, již Nejvyšší soud zodpověděl (odlišně od výkladu prosazovaného dovolatelem). V rozsudku soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 34, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stanovení § 193 odst. 2 obch. zák. nezakládá takové omezení oprávnění představenstva jednat jménem akciové společnosti, v jehož důsledku by smlouva uzavřená bez souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) nebyla účinná a nevázala společnost. Absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. tudíž neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje. K tomuto závěru se Nejvyšší soud následně výslovně přihlásil v usnesení ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 3110/2011, jakož i v rozsudku ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1132/2012.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nezakládá ani druhá dovolatelem předestřená otázka - posouzení (ne)existence nápadně nevýhodných podmínek.

V otázce posouzení nápadné nevýhodnosti podmínek právního úkonu, kterým dlužník převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby (výkladu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je judikatura obecných soudů jednotná v závěru, podle kterého je při posuzování okolností toho kterého případu nutno vycházet z toho, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu, nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými. Přitom u úplatných smluv jde především (ne však pouze) o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2008, pod číslem 162, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3214/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).

Tvrdí-li dovolatel, že cena sporných nemovitostí byla sjednána nižší, než činila cena obvyklá (z důvodu, že mělo následně dojít k uzavření smlouvy o zpětném leasingu, podle níž by žalobce úpadci nabyté sporné nemovitosti pronajal a po určité době převedl zpět do vlastnictví úpadce), pak předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Soudy nižších stupňů totiž dospěly k závěru, že cena obvyklá se pohybuje mezi částkou 51 mil. Kč a 62,74 mil. Kč. Cena sporných nemovitostí (ujednaná ve smlouvě na částku 55 mil. Kč) tak nebyla sjednána mimo rámec ceny obvyklé.

Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za bezcennou argumentaci dovolatele, který polemizuje se závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti odchylky sjednané kupní ceny od ceny obvyklé. Ostatně, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1169/2009, na něž odkázal i odvolací soud), jednoznačný, procentuálně vyjádřitelný, obecný závěr o tom, kdy lze z poměru obvyklé ceny k ceně smluvené bez dalšího usuzovat, že dlužník převedl věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, přijmout ani nelze.

Konečně, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu pochybení spočívající v tom, že nevyhověl důkaznímu návrhu na výslech znalce ustanoveného soudem a nevypořádal se s odvolacími námitkami a výhradami žalovaného, pak namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze, jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů považoval další dokazování za nadbytečné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. srpna 2013) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.




V Brně dne 31. března 2016

Mgr. Milan Polášek
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1565/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1565.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies