8 Tdo 303/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 196 odst. 1
  • TrZ - § 15 odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 9 To 405/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 33/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 1 T 33/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak,
že v době od 1. 5. 2012 do 30. 5. 2014, kromě měsíců říjen 2012 až červen 2013, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, v místě svého bydliště ani jinde úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost vůči svému synovi nezletilému „TULIPÁNOVI“ *), ačkoliv tato jeho vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 12 Nc 214/2011, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2012, částkou ve výši 2.000 Kč, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky K. D., bytem K. P., a takto jí dluží na výživném minimálně 7.500 Kč, přičemž si byl vyživovací povinnosti i její výše vědom, nepožádal o snížení výživného a bylo v jeho schopnostech a možnostech vzhledem ke zdravotnímu stavu a k dalším vyživovacím povinnostem výživné hradit minimálně v částce 500 Kč měsíčně.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s dohledem v trvání jednoho roku. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří let a současně mu byla podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem předkládal Probační a mediační službě doklady o platbě dlužného i běžného výživného minimálně jedenkrát za tři měsíce, a pokud změní místo pobytu, aby o tom neprodleně Probační a mediační službu informoval.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně směřovalo odvolání obviněného i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 9 To 405/2014, rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

III. Dovolání a vyjádření k němu


4. Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti nesprávnému právnímu posouzení, protože nejednal zaviněně. Uvedl, že v předmětné době pobíral pouze dávky v hmotné nouzi ve výši 2.200 Kč a doplatek na bydlení, který však byl vyplácen přímo ubytovně, na které bydlel. Tyto příspěvky nepokryly ani jeho životní náklady, neboť jen za léky v rozhodném období platil minimálně 700 Kč měsíčně. Aktivně si hledal zaměstnání, které však nemohl vzhledem k záznamům v rejstříku trestů a zdravotní indispozici najít. Jde o skutečnosti, které nemohl jakkoli ovlivnit. Odvolacímu soudu vytkl, že mu podstatným způsobem zpřísnil uložený trest, a přitom nezasáhl do skutkových ani právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Názor, že závěry ohledně zavinění spočívají na nesprávném právním posouzení rozhodných skutečností, dovolatel opřel o výtku, že žádný ze soudů dosud činných ve věci nevzal v úvahu k této otázce existující judikaturu, zejména rozhodnutí č. 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr. V situaci, kdy jeho jediný příjem představovaný dávkami v hmotné nouzi nedosahoval ani výše životního minima stanoveného pro předmětné období, a přes aktivní snahu najít si zaměstnání jej pro zmíněné bariéry nenalezl, nemůže být dána jeho trestní odpovědnost za popsaný skutek, neboť absentuje zavinění, a to nejen úmyslné, ale i nedbalostní.

5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a poté aby jej sám podle § 265m tr. ř. zprostil obžaloby. Samostatným podáním učiněným prostřednictvím obhájce obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

6. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s rozhodnutím o dovolání i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.


III. Posouzení přípustnosti dovolání


7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

9. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

10. V projednávané věci obviněný směřoval dovolání proti výroku o vině, s nímž se nespokojil proto, že z hlediska naplnění subjektivních znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nemohl jednat zaviněně, a to ani v nedbalostní formě, neboť svoji zákonnou vyživovací povinnost nebyl schopen plnit objektivně pro svou zdravotní indispozici, kvůli níž nemohl najít zaměstnání a byl odkázán pouze na dávky v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci jako přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek zavinění, což je v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud proto dále zkoumal jeho opodstatněnost.

IV. Důvodnost dovolání


11. Soudy v přezkoumávaných rozhodnutích shledaly, že obviněný spáchal přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku úmyslně, což výslovně uvedly jak ve skutkovém zjištění, tak i v právní větě, když dospěly k závěru, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost k nezletilému synovi „TULIPÁNOVI“ v době od 1. 5. 2012 do 30. 5. 2014, kromě měsíců říjen 2012 až červen 2013, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Skutkový závěr o úmyslném zavinění učinily ze zjištění, že si byl této vyživovací povinnosti i její výše vědom, nepožádal o snížení výživného a bylo v jeho schopnostech a možnostech vzhledem ke zdravotnímu stavu a k dalším vyživovacím povinnostem výživné hradit minimálně v částce 500 Kč měsíčně.

12. Na základě shora uvedených popsaných skutkových zjištění soud prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byl veden pro právní závěry z nich plynoucí a v potřebné míře se věnoval jak objektivnímu posouzení věci, tak i námitkám obviněného zaměřeným proti subjektivní stránce, které v zásadě v obdobné formě jako nyní v dovolání uplatnil i v řízení před soudy obou stupňů, rozvedl, že způsobilost a možnost obviněného svou vyživovací povinnost plnit byla prokázána výsledky provedeného dokazování. Pro stručnost lze jen odkázat na stranu 3 jeho rozsudku, kde se jednotlivými důkazy a z nich vzešlými zjištěními zabýval. Za podstatné právě ve vztahu k subjektivní stránce považoval, že obviněný, byť trpící jistými zdravotními problémy, nebyl práce nezpůsobilý (pracovní omezení pro práce v noci a měl by vykonávat práce bez výrazné fyzické zátěže), byl veden v evidenci úřadu práce od 27. 6. 2013, tj. od svého propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, ale podpora v nezaměstnanosti mu nebyla přiznána, protože předchozí evidence byla ukončena dne 21. 8. 2012 sankčním vyřazením. Obviněný nepobíral dávky státní sociální podpory, avšak byly mu vypláceny dávky v hmotné nouzi od června 2013 ve výši 2.200 Kč a doplatek na bydlení ve výši 3.000 Kč měsíčně od srpna 2013 do září 2013, přičemž obviněný od 1. 9.2013 požíval bezplatně bydlení poskytované mu J. K.

13. Pro posouzení všech rozhodných skutečností soud prvního stupně v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. zkoumal schopnost, v jaké byl za zjištěných poměrů obviněný schopen výživné na nezletilého „TULIPÁNA“ (při vědomí, že obviněný má ještě dvě další vyživovací povinnosti) platit a shledal, že obviněný situaci se svým zaměstnáním, řádnými příjmy a řádným hrazením výživného úmyslně neřeší a hledá viníky své situace ve svém okolí. Přihlédl k tomu, že se jedná o relativně mladého a práceschopného středoškolsky vzdělaného muže, který by neměl mít problémy se získáním alespoň brigádnických prací a vzhledem ke svým zkušenostem a vzdělání by mohl mít dostatečný příjem postačující k úhradě výživného ve výši alespoň 500 Kč měsíčně. Podle soudu však obviněný postupoval značně ledabyle a laxně, když si stabilní příjem neopatřil, a ani za tím účelem nevyvíjel přílišnou snahu. Přesto, že stanovená částka 500 Kč neodpovídá potřebám jeho nezletilého syna, jde o výši, kterou by byl obviněný schopen s ohledem na věk, kvalifikaci a zdravotní stav minimálně plnit. Soud přitom vymezil období neplacení výživného od 1. 5. 2012 do 30. 5. 2014, přičemž vypustil období, kdy obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody (viz strany 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně).

14. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, jenž doplnil, že obviněný byl práceschopný, jak o tom svědčí nejen obsah lékařské zprávy, ale i skutečnost, že ve výkonu trestu odnětí svobody byl pracovně zařazen, a pokud namítal, že nemohl sehnat práci odpovídající jeho vzdělání a praxi, pak za situace, kdy měl povinnost platit výživné na nezletilého syna „TULIPÁNA“ i na další děti, se měl snažit opatřit si finanční prostředky třeba i prací podřadnější. Jeho nezájem o takovou práci je však zřejmý z jeho vyjádření, podle kterého vzhledem k exekucím pro něho příjem ve výši kolem 10.000 Kč nemá smysl (viz stranu 3 rozsudku odvolacího soudu).

15. Nejvyšší soud na podkladě závěrů, jež soudy nižších stupňů v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí učinily, shledal, že soudy obou stupňů se zabývaly všemi důležitými skutečnostmi a zvažovaly všechna hlediska rozhodná pro právní závěr o tom, že se u dovolatele jedná o úmyslné neplnění vyživovací povinnosti podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku [přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008 (uveřejněné pod č. 52/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

16. K námitkám obviněného, jenž Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné, na podporu jinak správných úvah soudů obou stupňů pro úplnost dodává, že přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

17. Ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku zahrnuje dvě samostatné skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění, a proto musí být v rozhodnutí soudu jednoznačně stanoveno, o kterou z nich se v daném případě jedná. Otázka, kterou z těchto dvou skutkových podstat pachatel svým jednáním naplnil, má totiž význam nejen pro posouzení společenské škodlivosti činu, ale je zároveň určující i pro další právní následky, např. pro zařazení obviněného do typu věznice, apod. [srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82 (uveřejněný pod č. 11/1984 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)]. Odlišení těchto skutkových podstat založené na tom, o jakou formu zavinění se jedná, zda úmyslnou nebo nedbalostní, pro soud znamená povinnost ve svém odsuzujícím rozhodnutí nejen výslovně v právní větě stanovit, které z těchto dvou nabízejících se zavinění je v konkrétním případě jednáním pachatele naplněno, ale rovněž i ve skutkových zjištěních uvést takové konkrétní okolnosti, které jím zjištěnou formu zavinění dokládají. Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004 (N 195/39 SbNU 73), nebo ze dne 7. 10. 2007 sp zn. IV. ÚS 434/2007(N 164/47 SbNU 167)].

18. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán jak úmyslně (§ 15 tr. zákoníku), tak z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku), což plyne ze zákonné dikce skutkové podstaty tohoto trestného činu, jehož se dopustí ten, „kdo neplní, byť z nedbalosti“ svou zákonnou povinnost. Přestože k naplnění jeho znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě zabývat výslovně i povahou zavinění a v rozsudečném výroku (v tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1922).

19. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále „obč. zákoník“), v § 910 až 923 obč. zákoníku, podle nichž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 obč. zákoníku). Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě (§ 912 obč. zákoníku). Podle § 913 obč. zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1). Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odst. 2). V § 914 obč. zákoníku je stanoveno, že je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.



20. Výživné (na rozdíl od vyživovací povinnosti) není zákonem výslovně definováno, je podle soudní praxe vykládáno jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68 (uveřejněné pod č. 5/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

21. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není trestní soud vázán rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení, jímž byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, nýbrž je povinen vycházet primárně z vlastních zjištění učiněných v předmětném trestním řízení. Ačkoli vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., rozhodnutí soudu vydaná v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině zcela pominout, ale musí je zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004 (uveřejněný pod č. 17/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Na takto zjištěném základě pak musí soud posoudit, zda obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost [viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91 (uveřejněné pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010].

22. Osobu, jejíž příjem spočívá pouze v sociálních dávkách na úrovni životního minima, lze stíhat za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že byla prokázána schopnost takové osoby i z těchto dávek plnit svoji vyživovací povinnost, případně že jí to umožňovaly její ostatní majetkové poměry, a přesto tak zaviněně neučinila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001 (uveřejněný pod č. 9/2001-T 257 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

23. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů uvedené zásady dodržely a bylo správné, pokud soud prvního stupně sám výši výživného upravil na částku 500 Kč měsíčně. Uvedená částka byla stanovena především s ohledem na majetkové poměry obviněného a byla soudem v trestním řízení snížena oproti rozhodnutí soudů v řízení občanskoprávním, ačkoli vzhledem k věku a potřebám nezletilého (v posuzované době ve věku 5 let) se jednalo o částku spíše symbolickou a v zásadě toliko vyjadřující, že zákonné povinnosti vyživovat jiného, zvláště jedná-li se o nezletilé dítě, se nelze bez dalšího zprostit, a to dokonce ani v případě, že obviněný se se svými příjmy pohybuje na hranici životního minima či dokonce pod ní [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12 (N 127/70 SbNU 177]. V rámci svých úvah se opíral mimo již naznačeného i o závěry rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 P 275/98, které v souladu se zjištěnou situací sám posuzoval (č. l. 63 až 65, shodně též 309 až 311 spisu).

24. Soudem prvního stupně stanovený rozsah vyživovací povinnosti koresponduje jak s možnostmi obviněného, byť velmi skromnými, tak i s jeho nejen celkovými poměry, ale zejména s jeho osobními přístupy, především tím, že, jak soudy shledaly, na svou zákonnou povinnost zcela rezignoval. Soudy vzaly v potaz i to, že zdravotní problémy obviněného nebyly natolik závažné, aby vylučovaly možnost najít si přiměřené zaměstnání, třeba i brigádní formou, což však obviněný s poukazem na své dosažené vzdělání, zdravotní indispozice (zákaz práce v noci a extrémně namáhavé fyzické práce) odmítal, v důsledku čehož byl také sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání vedených Úřadem práce České republiky. I přes veškerá svá tvrzení o špatné finanční situaci obviněný věděl, že neplacením výživného se vystavuje riziku trestního stíhání, soudních jednání vedených o úpravě poměrů se bez řádné omluvy neúčastnil (č. l. 15 spisu). Obviněný o svého syna nedbal ani jinak, vyjma zasílání dárků k narozeninám a podobným výročím. O záměru obviněného nemít potřebné výdělky k pokrytí vlastních potřeb, a tedy ani potřeb jeho nezletilých dětí svědčí i jeho prohlášení učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně, podle kterého vzhledem k nařízeným exekucím pro částku dosahující výše celkem asi 1.400.000 Kč pro obviněného „není důvodné“ vydělávat si kupříkladu 10.000 Kč, neboť by mu vše bylo stejně exekučně zabaveno (č. l. 89 spisu).

25. Nejvyšší soud při uvážení všech uvedených skutečností pokládá závěr o úmyslném zavinění za správný a jen nad rámec přezkoumávaných rozhodnutí doplňuje, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což odpovídá všem výše uvedeným a rozvedeným skutečnostem, protože, ač si byl vědom své zákonné vyživovací povinnosti, jejího rozsahu i výše, za posuzované období k rukám oprávněné osoby nic neuhradil a nevyvíjel ani žádnou aktivitu směřující k narovnání nastalé situace. S ohledem na svoji dosavadní zkušenost přitom věděl, že takovým jednáním může porušit zákon, a pro případ, že takové porušení způsobí, s ním byl srozuměn.

26. Ze všech těchto důvodů soudy nepochybily, pokud čin, který je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako úmyslný přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud na podkladě uvedených závěrů shledal, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné z hlediska jimi použité právní kvalifikace v souladu se zákonem, a protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.



27. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i přesto, že obviněný s takovým postupem nesouhlasil, neboť jeho souhlas v této věci při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. této formě rozhodnutí nebránil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2016
















JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu


















*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.303.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies