3 Tdo 135/2016

16. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání, která podal obviněný MUDr. N. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 7 To 374/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 24/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.



Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 25 T 24/2015, byl obviněný MUDr. N. H. uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.

O odvoláních obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 7 To 374/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jeho názoru vycházejí závěry soudů z nesprávného posouzení provedených důkazů, kdy byla pominuta zejména jejich vzájemná souvislost, a soudy dospěly k nesprávným právním závěrům o jeho vině. Nesprávně bylo hodnoceno jeho postavení ve vztahu k matce, bez přihlédnutí k jeho skutečným možnostem i možnosti poskytování péče manželem poškozené. Obviněný poukázal na to, že poškozená byla svéprávnou osobou, která důrazně odmítala jeho pomoc i hospitalizaci. Obviněný přesto opakovaně volal sanitní vůz k převozu matky do nemocnice, což však poškozená vždy odmítla. Ohledně péče o matku vedl obviněný s otcem spor, pročež byl otcem i napaden. Ve zdravotním stavu poškozené nedošlo k žádným zásadním změnám, trpěla chronickou podvýživou a chronickými zánětlivými změnami a proleženinami. Od předchozí hospitalizace v březnu 2013 do ledna 2014 se její hmotnost nezměnila. Zdravotní stav poškozené byl navíc znám její praktické lékařce, která byla s jejím manželem v pravidelném kontaktu a vydávala mu pro poškozenou recepty na analgetika a hypnotika. Obviněný zdůraznil, že poškozená opakovaně odmítala lékařskou péči, byla problematickou pacientkou, která nebyla schopna akceptovat jakákoliv doporučení, natož ze strany syna, k němuž měla patologický vztah. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že by vůbec došlo ke spáchání uvedeného přečinu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a následně změnil tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že má za to, že znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku naplněny nebyly. Jedná se o specifický případ, kdy je lékaři jako synovi poškozené kladeno za vinu neposkytnutí pomoci za situace, že matka byla vůči synovi ve zvláštním postavení, odmítala jakoukoliv pomoc a dispozici se svojí osobou. Tento dlouhotrvající stav měl za následek výrazné zhoršení zdravotní kondice poškozené, avšak nakonec vyústil ve faktické přivolání lékaře obviněným. Nesprávně byla posouzena možnost potlačení svobodné vůle poškozené, která byla svéprávná a její způsobilost k právním úkonům nebyla nijak omezena. V případě nesouhlasu, resp. odmítání péče, je zcela nepřípustné a nepřijatelné takovou péči poskytnout. Podle státní zástupkyně proto nejsou právní závěry soudů v souladu s provedenými skutkovými zjištěními.

S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný MUDr. N. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla v převážné míře založena právě na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Proti skutkovým závěrům soudů stavěl dovolatel své vlastní a odlišné hodnocení zdravotního stavu matky, k jehož zhoršení údajně v podstatě nedošlo. Ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky i svědecké výpovědi MUDr. V. F. přitom soudy zjistily, že matka obviněného byla přijata dne 9. 1. 2014 k hospitalizaci na ortopedicko-traumatologické klinice ve velmi zanedbaném stavu, včetně velmi špatného stavu hygienického, s prominující (vyčnívající) protézou z oblasti pravé paže, s dekubity (proleženinami) IV. stupně v oblasti protézy nad proximálním humerem se zarudlým okolím infektem a s centrální nekrózou v oblasti nadpažku, klíčku a v oblasti ušního boltce na hlavě, dále byla u poškozené zjištěna výrazně snížená výživa a dehydratace a dekubity také v krajině křížové, v oblasti přední plochy pravého ramene, v oblasti zevní plochy pravého klíčku, za úponem pravého ušního boltce v oblasti bradavčitého výběžku, defekty v oblasti pravé strany hlavy a chronická infekce v oblasti pravé paže v důsledku proniknutí části kovového fixačního hřebu kůží. Příčinou úmrtí byl akutní hnisavý zánět plic s následnou srdeční a dechovou nedostatečností, který se u ní rozvinul jako smrtící komplikace v důsledku dlouhodobého neřešení vážného zdravotního stavu. Popsané chorobné změny přitom byly chronické a vyskytovaly se u poškozené po dobu řádově týdnů, minimálně po dobu jednoho měsíce před jejím přijetím k hospitalizaci. Nejméně stejně dlouhou dobu nebyla poškozená pro omezenou hybnost schopna účinné sebeobsluhy. Přitom z předchozí hospitalizace v březnu a dubnu 2013 byla poškozená propuštěna s takřka zhojenou proleženinou v křížové oblasti a zhojenou jizvou na pravé paži bez prominence zbylého kovového materiálu. K předmětným vážným zdravotním změnám a jejich projevům u poškozené došlo podle zjištění v bytě, který poškozená obývala společně se svým manželem a se svým synem, obviněným. Přestože podle své obhajoby obviněný žádné závažné změny na zdravotním stavu matky nezaznamenal, soudy jeho výpovědi neuvěřily. Poukázaly přitom zejména na komunikaci s MUDr. F., při níž byl obviněný opakovaně informován o zdravotním stavu matky i jeho prognóze, jeho výpověď, že v srpnu nebo září 2013 viděl problémový pakloub, který i z jeho pohledu jako lékaře vypadal děsivě, skutečnost, že již v květnu 2013 kupoval pro matku speciální přípravek na eliminaci proleženin, či jeho vědomost o tom, že poslední měsíc matka už ani s pomocí nemohla dojít na záchod. Uvedené dokreslil obviněný sdělením, že během vánočních svátků 2013 s ním a jeho otcem matka už samozřejmě nevečeřela, byť se dodatečně snažil vylíčit, že tomu tak bylo proto, že se jí do kuchyně pro únavu jen nechtělo, ačkoli společná večeře do té doby byla u nich tradiční. Skutkové závěry soudů jsou nepochybné a přesvědčivé. Pokud tedy obviněný brojil proti skutkovým zjištěním, míjela se jeho argumentace s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Tomu neodpovídal ani poukaz obviněného na absenci souhlasu matky s poskytnutím lékařské péče, k čemuž citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2870/2000, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 916/13, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Co 285/2006. V projednávané věci totiž poškozená až do 9. 1. 2014 možnost vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s poskytnutím lékařské péče reálně neměla. A když jí byla adekvátní lékařská péče posléze prostřednictvím zásahu MUDr. I. M. skutečně poskytnuta, rozhodně ji neodmítla. Uvedená obhajoba obviněného proto neodpovídá skutkovému stavu věci a je založena pouze na jeho hypotetických ospravedlňujících úvahách. S těmito námitkami se ostatně již podrobně ve svém rozhodnutí vypořádal nalézací soud.

Z hlediska právního posouzení skutku tak měly relevanci pouze výhrady dovolatele směřující k jednotlivým znakům dané skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, že jako lékař neměl povinnost matce lékařskou pomoc poskytnout a že se matka nenacházela v přímém ohrožení života, z nějž by vyplývala časová neodkladnost poskytnutí pomoci. Tyto námitky však shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné. Přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, jenž osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně ohrožen na životě nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Jedná se o čistě omisivní trestný čin. Pachatel zde má obecnou povinnost konat – poskytnout pomoc, a proto odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za vzniklou poruchu (újmu na zdraví nebo smrt), která nastala v důsledku neposkytnutí pomoci. Povinnost poskytnout pomoc mu přitom vyplývá z povahy jeho zaměstnání. Potřebnou pomocí je třeba především rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého, a dále pomoc, jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, pomoc potřebná k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví apod. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1592 a násl.).

Zdravotní stav matky obviněného, jak byl výše popsán, nepochybně naplňuje znak vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění. Dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že předmětného přečinu se lze dopustit pouze neposkytnutím pomoci ve vztahu k náhlé změně zdravotního stavu osoby, vyvolávající bezprostřední ohrožení života. Daná skutková podstata chrání i před přehlížením vážných poruch zdraví či jiných vážných onemocnění druhých osob, jež vyžadují poskytnutí pomoci zejména k zabránění vzniku další újmy na jejich zdraví. K vážné poruše zdraví či vzniku vážného onemocnění může dojít i v delším časovém horizontu. V případě matky obviněného se jednalo pravděpodobně o několik měsíců, přinejmenším však o dobu jednoho měsíce.

Obviněný přitom byl v předmětné době lékařem, byť ne ošetřujícím (registrujícím) lékařem matky. Z povahy jeho zaměstnání mu proto vyplývala povinnost poskytnout pomoc i své matce, když k tomu disponoval potřebnými odbornými znalostmi. Lze odkázat na § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách, podle kterého je zdravotnický pracovník povinen poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Této povinnosti se obviněný pak nemůže zprostit ani odkazem na to, že o vážném zdravotním stavu matky věděl jeho otec, který se o ni v rámci svých možností staral, neboť šlo o pomoc pouze laickou a evidentně nedostatečnou. Pro obviněného to konkrétně znamenalo, že minimální potřebná pomoc poškozené měla (při plné akceptaci jeho obrany, že jakoukoliv péči z jeho strany zásadně odmítala) spočívat ve včasném informování praktické lékařky o jejím aktuálním zdravotním stavu či lékaře přivolané zdravotnické záchranné služby. Nic z toho však obviněný včas neučinil, a proto nelze mít proti právnímu posouzení skutku výhrady.

Nejvyšší soud je si vědom ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách, který respektuje svobodnou vůli svéprávného dospělého pacienta k nakládání se svým zdravím, což vyjadřuje v cit. ustanovení dikcí, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Bez ohledu na skutková zjištění, týkající se projevů vůle poškozené a jejich časování se zřetelem na zhoršování zdravotního stavu, Nejvyšší soud podotýká, že i pokud by se obviněnému dostalo od matky jasně výslovně formulovaného odmítnutí řešení její kritické zdravotní situace jím samotným, jako lékař disponoval takovými odbornými znalostmi, že si měl a mohl uvědomit nezbytnost včasného zajištění pomoci jinými lékařskými místy bez ohledu na projev vůle poškozené vůči němu. Její zdravotní stav totiž připomínal situaci krajní nouze podle § 28 odst. 1 trestního zákoníku. Ostatně pregnantně se v tomto smyslu vyjádřil posléze zasahující lékař. Mimo rámec řešené problematiky lze snad ještě poznamenat, že v tomto případě se úzce prolíná aspekt právní s aspektem morálně etickým, zásah do volní integrity poškozené by byl z hlediska trestní odpovědnosti jistě posuzován i se zřetelem na ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku o subsidiaritě trestní represe.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 16. 3. 2016


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 135/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.135.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies