11 Tdo 385/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 283 odst. 1,2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného D. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 197/2014 a rozhodl t a k t o :


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, v části, kterou bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově proti zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T 197/2014,

a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T 197/2014, ve výroku, kterým byl obviněný D. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 T 197/2014, byl D. H. uznán vinným v bodě I přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě III zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za které a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 10 T 180/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 4 To 1/2015, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 75 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu J. v trvání čtyř let a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu jednoho roku. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě. Bylo také podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody. Dalšími výroky byl obviněný podle § 226 písm. a), c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti, kterou byl uznán vinným v bodě III rozsudku, dopustil tím, že
přesně nezjištěného dne v období od května do července roku 2014 na přesně nezjištěném místě v blízkosti silničního obchvatu v P. nejméně v jednom případě daroval látku zv. pervitin v množství na jednu dávku N. F.,

v přesně nezjištěných dnech v období od května 2014 do 11:00 dne 28. 7. 2014 na ubytovně v ul. P. a dalších přesně nezjištěných místech v P. nejméně ve čtyřech případech prodal látku zv. pervitin vždy v množství na jednu dávku za částku v celkové výši 800 Kč J. P.,

v přesně nezjištěných dnech v období od května do června roku 2014 na různých přesně nezjištěných místech v P. nejméně ve třech případech předal látku zv. pervitin vždy v množství na jednu dávku jako úhradu svého dluhu v celkové výši nejméně 1 000 Kč T. Č.,

přesně nezjištěného dne na počátku června roku 2014 na přesně nezjištěném místě v blízkosti bývalých statků v P. nejméně v jednom případě prodal látku zv. pervitin v množství na jednu dávku za částku 200 Kč prostřednictvím N. F., P. H.,

přičemž látka zv. pervitin je zařazena jako látka psychotropní pod mezinárodním nechráněným názvem metamfetamin do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a činil tak s vědomím, že k nakládání s touto látkou je třeba zákonného přivolení, které neměl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2011, č. j. 7 T 157/2010-690, pravomocným dne 13. 7. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, který vykonal dne 14. 4. 2014.

Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., měla spočívat v tom, že
přesně nezjištěného dne v období od května do června roku 2014 na přesně nezjištěném místě poblíž garáží v ul. H. v P. nejméně v jednom případě daroval látku zv. pervitin v množství nejméně 0,75 g R. B., a F. K.,

přesně nezjištěného dne na počátku července roku 2014 prostřednictvím SMS zprávy na mobilní telefon nejméně v jednom případě nabízel látku zv. pervitin za částku 2 500 Kč M. M.,

přičemž látka zv. pervitin je zařazena jako látka psychotropní pod mezinárodním nechráněným názvem metamfetamin do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a činil tak s vědomím, že k nakládání s touto látkou je třeba zákonného přivolení, které neměl, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2011, č. j. 7 T 157/2010-690, pravomocným dne 13. 7. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, který vykonal dne 14. 4. 2014.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opraveného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že nalézací soud rozhodl o žalované drogové trestné činnosti obviněného dvojím způsobem. V bodě III rozsudku jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil v období od května do července 2014 opakovaným předáváním pervitinu čtyřem osobám. Zároveň však výše citovaným výrokem podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že ve stejném období od května do července 2014 předal či nabídl pervitin třem dalším osobám.

Okresní soud podle dovolatele zjevně vycházel z předpokladu, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný distribucí drog více uživatelům je pokračováním v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Aplikoval tak ohledně tohoto jednání § 12 odst. 12 tr. ř., podle něhož se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově v návaznosti na to v podaném odvolání namítal, že rozhodnutí zprošťujícím výrokem nebylo namístě, neboť jednání obviněného spočívající v distribuci drogy jednotlivým odběratelům netvoří samostatné skutky, o nichž by mělo či mohlo být procesně samostatně rozhodnuto, a v případě, že takové dílčí jednání nebylo prokázáno, bylo na místě takovou část z popisu skutku pouze tzv. vypustit. K těmto námitkám státního zástupce odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře uvedl, že s odvoláním státního zástupce lze souhlasit, avšak nepovažuje za nutné do rozhodnutí soudu prvého stupně zasahovat. Měl za to, že na namítanou vadu by mohl reagovat pouze formálním způsobem, jímž by tento výrok bez dalšího zrušil, čímž by ovšem fakticky nedošlo k žádné změně v postavení stran trestního řízení. Proto od takového rozhodnutí krajský soud upustil s přesvědčením, že soud nalézací v budoucnu v obdobných případech bude aktuální judikaturu respektovat.

S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje. Připomíná, že pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným, nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro který nelze vést opakovaně trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definován. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou všechny projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl způsoben alespoň z části týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.

Dovolatel k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, podle kterého jednání obviněného spočívající v distribuci drogy odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Prodej drogy jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Citované usnesení Nejvyššího soudu pak odkazuje na četná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání, které probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle § 283 tr. zákoníku páchán takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“.

Tyto závěry lze podle dovolatele vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Jednání obviněného spočívalo v distribuci drogy uvedeným uživatelům ve stejném časovém období od května do července 2014. Toto jednání nebylo ani přerušeno ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. zahájením trestního stíhání, neboť pro drogovou trestnou činnost byl obviněný postupně stíhán na základě usnesení ze dne 29. 7. 2014, 24. 9. 2014 a 30. 9. 2014, tedy vydaných až po ukončení žalovaného skutku. Zároveň nelze ze skutkových zjištění soudu prvého stupně dovodit ani jiné dělící momenty, pro které by bylo možno na celistvé jednání obviněného nahlížet jako na více skutků či dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu. Jednání obviněného proto bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, o kterém nelze rozhodnout dvěma samostatnými výroky, aniž by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem. Pokud tedy okresní soud neshledal předání či nabízení drogy některým uživatelům za dostatečně prokázané, měl tyto případy z výroku o vině pouze tzv. vypustit.

Odmítl-li krajský soud na uvedenou vadu, třebaže si jí byl vědom, reagovat kasačním výrokem ve vztahu ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku soudu prvého stupně, nastolil tím podle dovolatele stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). V důsledku jeho rozhodnutí tak vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož skutku, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného.

Třebaže se vytýkaného pochybení dopustil již soud prvého stupně, měl podle dovolatele právě odvolací soud tuto vadu odstranit, neboť k tomu měl na podkladě odvolání státního zástupce, podaného proti nesprávnému zprošťujícímu výroku, stejně jako k odvolání obviněného podaného proti výroku o vině i trestu, vytvořeny náležité procesní předpoklady. Uvedené pochybení má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť je zřejmé, že i přes předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu není daná otázka doposud rozhodována správně. Vzhledem k nastolenému stavu „dvojího rozhodnutí v téže věci“ pak lze mít i za to, že jde o otázku, která formálně může ovlivnit postavení obviněného.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 14 To 230/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Doubka. Uvedl, že nepociťuje jako rozdílné, zda byl ohledně některých „skutků“ spočívajících v distribuci drogy odběratelům, u nichž nebyla jeho vina prokázána, zproštěn nebo zda tyto „skutky“ měly být pouze tzv. vypuštěny z výroku o vině. Daný právní stav nepociťuje jako dvojí rozhodnutí ve věci, ani nepociťuje, že by to nějakým formálním způsobem ovlivňovalo jeho procesní postavení. Rozhodnutí o dovolání tak obviněný ponechává na úvaze Nejvyššího soudu, s ohledem na možné důsledky zrušení napadeného usnesení a následné rozhodnutí o vazbě však spíše navrhuje zamítnutí dovolání. Současně obviněný sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s výše citovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba citované dovolací důvody byly naplněny a současně napadené rozhodnutí vykazuje dovolatelem namítanou vadu.

Dovolatel správně odkázal na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Např. v usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, se mimo jiné uvádí: „Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. (…) Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.“.

Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku „lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.“.

O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v posuzované věci. Při srovnání období, kdy obviněný drogu předával (daroval či prodával), resp. podle obžaloby měl předávat dalším osobám, je patrné, že takto vymezené jednání tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli útoky pokračujícího trestného činu. Ačkoli to není ve výroku rozhodnutí explicitně obsaženo, je zřejmé, že drogu musel nějakým způsobem obstarat a v mezidobí jednotlivých předání také pro jiného přechovávat. Žalované jednání se mělo odehrávat v poměrně krátkém časovém úseku, v rámci kterého nelze vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více skutků či více útoků pokračujícího trestného činu.

Současně se nelze ztotožnit s postupem odvolacího soudu, který státním zástupcem vytýkanou vadu nenapravil, ačkoli k tomu měl vytvořeny podmínky. Mimo obecného požadavku na správnost soudních rozhodnutí také proto, že pokud by ve věci obviněný podal dování, kterým by popsanou vadu vytknul, přičemž státní zástupce by dovolání v neprospěch obviněného nepodal, měl by postup odvolacího soudu za následek nutnost zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem ohledně citovaného skutku i v odsuzující části a zastavení trestního stíhání s ohledem na překážku věci rozhodnuté, kterou odvolací soud svým rozhodnutím, jež nabylo právní moci, vytvořil.

S ohledem na existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1,2 tr. ř. částečně zrušil, a to v rozsahu potvrzení zprošťujícího výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. soudu prvního stupně, a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tohoto zprošťujícího výroku. Zachování stávajícího vadného právního stavu by znamenalo újmu postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a postup podle § 45 tr. zákoníku. Pouhé konstatování zmíněné vady v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neskýtá v tomto směru dostatečnou záruku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Po zrušení označených částí citovaných rozhodnutí nebylo třeba činit ve věci další rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s tím nejvyšší státní zástupce i obviněný vyslovili souhlas.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2016



JUDr. Karel Hasch
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 385/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.385.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies