11 Tdo 159/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 283 odst. 1, 2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 259/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 160/2012 a rozhodl t a k t o :


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 259/2015, v části, kterou bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 proti zprošťujícímu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012, ve výroku, kterým byl obviněný P. B. zproštěn obžaloby.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012, byl P. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za který byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že

1. v blíže nezjištěné době, nejméně v období od měsíce dubna roku 2011 do 18. 6. 2011, v P., ul. Ch., v přízemním bytě nacházejícím se v domě č. ..., užívaném T. D., na kuchyňské lince za pomoci léčebného přípravku Panadol Grip a dalších blíže nezjištěných léčebných přípravků a za pomoci laboratorních pomůcek patřících T. D. opakovaně vyráběl drogu pervitin, kterou následně distribuoval v dosud nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství dalším osobám, nejméně však
v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna roku 2011 do 7. 7. 2011, zejména v P., ul. Ch., v domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, dále v P, R. s. a na dále blíže nezjištěných místech na území P., poskytoval denně zdarma tehdy „Konvalince“ *), drogu metamfetamin (pervitin) v množství jednotlivé dávky přibližně 0,5 gramu, kdy za uvedenou dobu této poskytl celkově nejméně 37 gramů metamfetaminu (pervitinu),
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,

2. dále v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna roku 2011 do 7. 7. 2011, zejména v P., v parku nacházejícím se v blízkosti kostela sv. Apolináře, a na dále blíže nezjištěných místech na území P. poskytl zdarma tehdy „Konvalince“ *), nejméně ve třech případech látku Methadon v blíže nezjištěném množství,
přičemž Methadon je uveden v příloze č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 24 T 53/2009, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2010, byl odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Jednání, pro které byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, mělo spočívat v tom, že
v přesně nezjištěné době, v období od měsíce dubna 2011 do měsíce července roku 2011, zejména v P., ul. K. K., a na dále blíže nezjištěných místech na území P., poskytl zdarma M. S., nejméně ve třech případech drogu metamfetamin (pervitin), a to v blíže nezjištěném množství,
v přesně nezjištěné době, v průběhu měsíce května roku 2011, v P., ul. Ch., v domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, poskytl zdarma M. Z., nejméně v jednom případě drogu metamfetamin (pervitin), a to v blíže nezjištěném množství,
v přesně nezjištěné době, v průběhu jednoho týdne na začátku měsíce června roku 2011, v P., ul. Ch., v domě č. ..., v místě svého tehdejšího bydliště, poskytl zdarma J. T., nejméně v pěti případech drogu metamfetamin (pervitin), a to vždy v množství jednotlivé dávky 0,2 gramu,

přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 24 T 53/2009, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2010, byl odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný a státní zástupkyně v jeho neprospěch odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 259/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opraveného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že důvodem odvolání státní zástupkyně byl nesouhlas s procesním postupem nalézacího soudu, který namísto pouhého vypuštění části důkazně neprokázaného jednání z popisu skutku, jímž jinak obviněného uznal vinným, rozhodl o této části jednání samostatným výrokem, jímž obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Státní zástupkyně namítala, že pokud obviněný ve stejném časovém úseku drogu vyráběl a zároveň ji i distribuoval, je namístě jeho jednání posoudit jako jeden skutek, nikoli jako několik dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. Pokud při rozhodování soudu bylo v závislosti na vývoji důkazní situace třeba skutek redukovat v počtu distribuovaných dávek a výčtu konečných uživatelů, jimž měl obviněný drogu dodávat, měl být vymezen v užším rozsahu, aniž by se rozhodovalo zprošťujícím výrokem, jak je tomu v případě dílčího skutku ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. Nalézací soud svým rozsudkem v podstatě navodil situaci, kdy obviněného uznal žalovaným skutkem vinným a zároveň jej pro stejný skutek obžaloby zprostil, namísto toho, aby neprokázané jednání z popisu skutku pouze vypustil. Tento svůj názor pak státní zástupkyně podpořila odkazem na četnou a zároveň i aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice.

K argumentaci státní zástupkyně se však odvolací soud vyslovil pouze tak, že tyto námitky nepřijímá, „neboť výroba a distribuce drogy způsobem, jak byla obviněným spáchána, nemá charakter trvajícího trestného činu, ale trestného činu pokračujícího“. S tímto právním závěrem odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud se již ve svých rozhodnutích zaobíral problematikou, zda jednání pachatelů drogové trestné činnosti, páchané formou opakované distribuce či formou opakované výroby a na ní navazující distribuce, je pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích skutcích je třeba rozhodnout, či zda se nejedná o pokračování trestného činu a všechna jednání tvoří jeden skutek, popřípadě zda se nejedná o trestný čin trvající, přičemž jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1470/2006, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Právě v posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přitom výslovně zdůrazněno, že jednání v jehož rámci pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv však za pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku.

Dovolatel dále připomněl, že skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro který nelze vést opakovaně trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definován. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, jsou všechny projevy vůle pachatele navenek, jež jsou příčinou následku relevantního z hlediska trestního práva, pokud jsou kryty zaviněním. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Okamžik, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální. Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl způsoben alespoň z části týmž jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného. Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným, nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

V posuzovaném případě bylo podle dovolatele obviněnému obžalobou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 1 ZT 163/2012, kladeno za vinu, že v období nejméně od dubna 2011 do 18. 6. 2011 opakovaně vyráběl drogu pervitin, kterou následně distribuoval v nezjištěném počtu případů a v nezjištěném množství dalším osobám, nejméně však zdarma pervitin poskytl v období od měsíce dubna 2011 do 7. 7. 2011 denně tehdy „Konvalince“ *), v období od měsíce dubna 2011 do měsíce července 2011 nejméně ve třech případech M. S., v průběhu května 2011 nejméně v jednom případě M. Z. a v období jednoho týdne počátkem června 2011 nejméně v pěti případech J. T. Tím měl naplnit alternativní znaky (vyrobil a jinak jinému opatřil) trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku.

Takto vymezené jednání podle dovolatele nelze dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., neboť obviněný měl pervitin opakovaně vyrábět v období, které se prakticky překrývá s obdobím, v němž měl pervitin opakovaně zdarma poskytovat jiným osobám. V rámci vymezeného období v jednání obviněného nelze dovodit žádné dělící momenty, které by umožnily dospět k závěru, že se jednalo o oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V obžalobě popsané jednání, jehož se obviněný měl dopouštět jak výrobou, tak následnou distribucí jednotlivým odběratelům, se naopak časově prolínalo, překrývalo se a nerozpadalo se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v § 116 tr. zákoníku.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 4 na základě provedeného dokazování uzavřel, že obviněnému byla vedle opakované výroby pervitinu prokázána jeho distribuce pouze ve vztahu k tehdy „Konvalince“ *) a nikoli i k dalším v obžalobě uvedeným odběratelům, měl podle nejvyššího státního zástupce v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 4 T 160/2012, takovou neprokázanou část jednání pouze tzv. vypustit z výroku o vině, aniž by o něm rozhodl zprošťujícím výrokem. Nejednalo se totiž o samostatné skutky ani o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, ale pouze o část jediného celistvého jednání obviněného. Takový názor ovšem obvodní soud neaplikoval, přičemž zmíněné pochybení nebylo napraveno ani postupem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který měl z podnětu odvolání podaného státní zástupkyní vadný zprošťující výrok soudu prvého stupně pouze zrušit, aniž by bylo třeba v rozsahu tohoto zrušení činit jiné rozhodnutí. Současně, když v nyní projednávané věci Městský soud v Praze dospěl k jiným právním závěrům ohledně vymezení skutku v případech drogové trestné činnosti, oproti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nepředložil relevantní konkurující právní argumentaci, resp. nepředložil právní argumentaci vůbec žádnou.

Odvolací soud podle dovolatele zamítnutím odvolání státní zástupkyně proti nesprávnému zprošťujícímu výroku i odvolání obviněného proti výroku o vině a trestu nastolil stav, který je z širšího hlediska v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). V důsledku jeho rozhodnutí tak vedle sebe nyní existuje jak zprošťující, tak i odsuzující výrok ohledně téhož činu, přičemž oba tyto výroky jsou v právní moci. Dovolání je tak zaměřeno i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou protichůdných výroků ohledně jediného skutku je z hlediska právní jistoty na újmu právního postavení obviněného. Uvedené pochybení má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť i přes předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci téhož soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015) není daná otázka tímto soudem rozhodována správně.

Třebaže vytýkaného pochybení se dopustil již soud prvého stupně, měl podle dovolatele právě Městský soud v Praze tuto vadu odstranit, neboť k tomu měl na podkladě odvolání státní zástupkyně vytvořeny náležité procesní předpoklady.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 259/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil, pouze sdělil, že souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s výše citovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba citované dovolací důvody byly naplněny a současně napadené rozhodnutí vykazuje dovolatelem namítanou vadu.

Dovolatel správně odkázal na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, v němž se mimo jiné uvádí: „Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. (…) Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.“.

Ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku „lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.“.

O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo v posuzované věci. Při srovnání období, kdy obviněný drogu vyráběl, a kdy ji předával, resp. podle obžaloby měl předávat dalším osobám, je patrné, že takto vymezené jednání tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, nikoli snad útoky pokračujícího trestného činu. Stejně jako ve věci sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, i v nyní projednávané věci prakticky absentuje v tomto směru odůvodnění odvolacího rozhodnutí Městského soudu v Praze, tedy i vypořádání se s relevantní judikaturou. Pro stručnost tedy Nejvyšší soud na citovanou judikaturu odkazuje.

S ohledem na možnou existenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně části jednání, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a z toho vyplývajícího možného porušení zásady ne bis in idem tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1,2 tr. ř. částečně zrušil, a to v rozsahu potvrzení zprošťujícího výroku soudu prvního stupně, a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tohoto zprošťujícího výroku. Zachování stávajícího vadného právního stavu by znamenalo újmu postavení obviněného v hypotetickém případě, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že např. ve stejném období distribuoval omamné a psychotropní látky dalším osobám. Tento vadný právní stav by totiž umožňoval zacházení s posuzovaným skutkem, jako by šlo o pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a postup podle § 45 tr. zákoníku.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Po zrušení označených částí citovaných rozhodnutí nebylo třeba činit ve věci další rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s tím nejvyšší státní zástupce i obviněný vyslovili souhlas.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2016



JUDr. Karel Hasch

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 159/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.159.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies