11 Tcu 1/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání návrh ministra spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, o přípustnosti vydání H. E., státního příslušníka Turecké republiky, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici B., k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, a rozhodl takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, se zrušují.

Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, požádal na základě Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 21. 5. 2014, o vydání H. E. (dále též „vydávaného“), státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237.

Jak vyplývá z předložených extradičních materiálů, za tento trestný čin, který měl H. E. spáchat tím, že společně s dalšími třemi osobami (A. K., S. A. a R. B.) přijeli z města M. do S. a dne 13. 3. 2006 se vloupali do bytu A. Y. tak, že A. vlezl na ramena K., dostal se tak k oknu, které otevřel pomocí šroubováku, přičemž další dva pachatelé E. a B. čekali v autě. K. se zmocnil 16 ks čtvrtečních zlatých mincí, 5 ks polovičních zlatých mincí a 7 ks úplných zlatých mincí, 1 550 eur a 2 500 tureckých lir v hotovosti a schoval je do speciální části ve stropu auta, mu byl uložen v Turecké republice trest odnětí svobody v délce 6 let a 3 měsíců, z něhož mu zbývá vykonat trest odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní.

Po provedení předběžného šetření (§ 92 odst. 1 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - dále též „z. m. j. s.“) podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 13. 8. 2014, pod č. j. 1 KZM 2002/2014-138 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání H. E. podle § 95 odst. 1 z. m. j. s., o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Nt 202/2014 tak, že vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky pro trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je přípustné.

O podané stížnosti vydávaného, v níž se domáhal zrušení napadeného usnesení a vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že vydání je nepřípustné, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 2 To 118/2014 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soudu prvního stupně zároveň uložil, aby si vyžádal zprávy o stavu lidských práv v Turecké republice, a to za účelem řádného zjištění, zda H. E. vzhledem ke konkrétním okolnostem skutečně hrozí reálné nebezpečí porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech.

Následným usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, Krajský soud v Brně opětovně rozhodl, že je přípustné vydání H. E. do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 2011/14634, za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, v trvání 6 let a 3 měsíců, pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní, jehož se dopustil výše již popsaným skutkem. Současně rozhodl o přeměně předběžné vazby jmenovaného na vazbu vydávací.

Na základě stížnosti vydávaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku podle § 101 odst. 1 z. m. j. s., jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací; když v ostatních částech, tj. ohledně přípustnosti vydání, ponechal výrok napadeného rozhodnutí beze změn.

Dne 6. 10. 2015 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 6. 1. 2016 pod č. j. MSP-340/2014-MOT-T/33, podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o přípustnosti vydání v dané věci vyvolává pochybnosti o své správnosti z hlediska § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s.

V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vymezuje několik okruhů důvodů, pro které považuje rozhodnutí obou soudů o přípustnosti vydání vyžádané osoby H. E. za problematické, resp. vadné. Prvním je podle jeho mínění nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přípustnosti vydání, kterou spatřuje ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nesplňují požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí, jak je vymezuje relevantní judikatura Ústavního soudu a potažmo § 134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 3 odst. 1 z. m. j. s., spočívající v nedostatečně podrobném odůvodnění, ze kterého by bylo patrno, kterými důvody nepřípustnosti se soud zabýval, k jakým závěrům ohledně nich dospěl a na základě jakých důkazů. Tato povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi důkazy pak zároveň odpovídá principu práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Podle navrhovatele měly soudy bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, což však jak soud prvního stupně, tak stížnostní soud opomenuly (viz nález Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

Další výtka navrhovatele směřuje k tomu, že soudy neposuzovaly přípustnost vydání H. E. z hlediska rizika nebezpečí „špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“), (viz např. Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ESLP ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88, § 91).S poukazem kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 138/2012, resp. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, uvádí, že je nezbytné v rámci předběžného šetření, resp. nejpozději v rámci rozhodování o přípustnosti vydání posoudit soulad případného vydání osoby do dožadujícího státu mj. i se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Mezi nejvýznamnější závazky, jejichž porušení by vzhledem k jejich absolutní povaze bylo důvodem nepřípustnosti vydání, patří zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jedná-li se přitom o porušení potenciální, k němuž by mohlo dojít nikoli přímo v České republice samotné, nýbrž v cizím státě, do něhož má být osoba předána, např. v režimu vydání (extradice) či vyhoštění (deportace), je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) nutno posoudit, zda v daném případě hrozí tzv. „reálné riziko“, že osoba bude v cílové zemi vystavena mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. V tomto směru je nezbytné vycházet především z aktuálních informací o situaci v daném cizím státě, které lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Jak v této souvislosti konkrétně uvedl ESLP ve věci „Salah Sheek proti Nizozemí“, při posouzení celkové situace v cílové zemi se soud opírá o informace a důkazy, které považuje za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně počítá informace od smluvních i nesmluvních států Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zprávy orgánů Organizace Spojených Národů nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty International, nebo vládních zdrojů. Nezbytnost opatření takových zpráv v předběžném šetření, resp. v řízení o přípustnosti vydání potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009. V návaznosti na to ministr spravedlnosti vytýká, že soudy neposuzovaly dostatečně soulad případného vydání odsouzeného do Turecké republiky se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, když neopatřily spolehlivé a objektivní důkazy o situaci ve vyžadujícím státě a vycházely toliko ze stanoviska Amnesty International Česká republika ze dne 6. 3. 2015 ke stavu lidských práv v Turecké republice ve věci vydávacího řízení H. E. do Turecké republiky a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 19. 9. 2014, č. j. 113928/2014-LPTP, o úrovni dodržování lidských práv v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody Turecké republice, přičemž závěry z nich soudy vyvozené označil za zavádějící.

Ministr spravedlnosti dále poukazuje, že soudy opomenuly náležitě posoudit konkrétní situaci vydávaného s ohledem na jeho opodstatněné námitky ohledně podmínek ve věznici K. v A., v níž byl již dříve vězněn, kde měl být podroben mučení a nelidskému zacházení a z níž navíc uprchl. V tomto ohledu měly prověřit, zda jeho útěk z výkonu trestu odnětí svobody nepovede ke zhoršení jeho postavení či k nutnosti podrobení se zvláštnímu režimu ve výkonu trestu odnětí svobody, pro který má být vydán za situace, kdy ESLP v několika případech konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s mučením a nelidským a ponižujícím zacházením, ke kterému v této věznici došlo. Podle § 98 z. m. j. s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání soudy měly vyžádat od Turecké republiky ujištění, že vydávaný bude pro výkon trestu odnětí svobody umístěn do věznice splňující standardy čl. 3 Úmluvy a důkladně posoudit předvídatelné následky vydání osoby do dožadujícího státu s ohledem na celkovou tamní situaci a osobní okolnosti vydávaného, jehož námitky týkající se podmínek ve věznici K. v A. shledal za opodstatněné, když ESLP konstatoval, že v několika případech došlo k porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s mučením a nelidským a ponižujícím zacházením. V daném případě se podle ministra spravedlnosti soudy s podmínkami v této věznici, resp. obecně s podmínkami výkonu trestu v Turecké republice v řízení o přípustnosti vydání dostatečně nevypořádaly, když si žádným způsobem neověřily, zda z výše uvedeného tvrzení vydávaného riziko zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy vyplývá (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

Další výtka ministra spravedlnosti směřuje k tomu, že dle jeho názoru se soudy při rozhodování o přípustnosti vydání nezabývaly hlediskem možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách - rizikem nebezpečí pronásledování, neboťnáležitě neobjasnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že vydávaný nebude v Turecké republice vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnosti nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory. V tomto ohledu krajský soud náležitě nezdůvodnil závěr,že důvodem imigrace vydávaného byla snaha uniknout výkonu trestu odnětí svobody za jeho kriminální činnost a dosažení ekonomického profitu v České republice za současného zneužití postoje České republiky k žadatelům o azyl a nikoliv snaha uniknout politickému pronásledování pro politické a náboženské přesvědčení, a že v případě jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky není dáno opravdové riziko, že bude podroben zacházení, které je v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).

Soudy rovněž nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohly stát překážkou vydání, a jejichž rozsah plyne mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, podle něhož obecné soudy jsou povinny z úřední moci zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsouhumanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by vydání do ciziny osobě způsobilo nepřiměřenou újmu a výsledná zjištění musejí být zhodnocena v odůvodnění rozhodnutí. V ústavněprávní rovině je proto tento zásah nutno vnímat jako porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož neopominutelnou součástí je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 1. ÚS 113/02, či nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03) a současně jako nesplnění povinnosti posouzení závazků České republiky v oblasti lidských práv. Mimo to je podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 1. ÚS 752/02, nutné zkoumat ve smyslu judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy i ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení, zda se lze důvodně domnívat, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení (tzv. „substantial grounds test“), což však obecné soudy rovněž neučinily ani nevymezily, zda je existence reálného rizika špatného zacházení prokázána či nikoliv.

Ministr spravedlnosti poukazuje, že soudy náležitě neposuzovaly z hlediska možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách poskytnutédiplomatické záruky. Konstatuje, že dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, poskytl v předmětné věci ujištění, že trestný čin, pro který je H. E. odsouzen, není politické nebo vojenské povahy, že vydávaný má všechna práva zaručená mezinárodními úmluvami, jejichž smluvní stranou je Turecká republika, a které zaručuje vnitrostátní právní řád; že Turecká republika je smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech, že v souladu s čl. 34 Evropské úmluvy o lidských právech Turecká republika zaručuje možnost podání individuální stížnosti, přičemž tuto stížnost bude moci vydávaný podat i během výkonu trestu odnětí svobody a že bude zaručena zásada speciality ve smyslu čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání. Soud je povinen vzít v potaz předvídatelné důsledky vydání osoby do vyžadujícího státu s ohledem na tamní celkovou situaci, osobní situaci osoby, jakož i diplomatické záruky, byly-li tyto vyžadujícím státem poskytnuty [viz např. Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, §§ 187-189]. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva považuje ujištění poskytnutá v řízení o vydání za standardní způsob, kterým lze reálné nebezpečí špatného zacházení, které by bylo v rozporu se zákazem mučení nebo jiného krutého či nelidského zacházení, odvrátit, anebo alespoň zmírnit pod úroveň porušení čl. 3 Úmluvy. Poskytnutá ujištění jsou pro přijímající stát mezinárodněprávně závazná (viz např. usnesení ESLP ve věci Al-Moayad proti Německu ze dne 20. 2. 2007, stížnost č. 35865/03). Při hodnocení účinnosti poskytnutých ujištění je třeba především posoudit, zda obecná lidsko-právní situace v přijímajícím státě naprosto nevylučuje přijetí jakýchkoli ujištění. Pouze ve výjimečných případech bude obecná situace ve státě znamenat, že ujištěním nemůže být dána vůbec žádná váha. Při posuzování kvality poskytnutých ujištění a toho, zda se na ně ve světle praxe v přijímajícím státě lze spolehnout, přihlíží Evropský soud pro lidská práva mimo jiné k tomu, zda jsou ujištění konkrétní, nebo jsou obecná a vágní, kdo ujištění poskytl a zda tato osoba může zavazovat přijímající stát, zda se ujištění týkají zacházení, které je v souladu se zákonem, nebo nezákonné v přijímajícím státě, zda byla poskytnuta smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, délka a síla dvoustranných vztahů mezi navracejícím a přijímajícím státem, včetně informací o dodržování podobných ujištění přijímajícím státem; zda dodržování ujištění může být objektivně ověřeno diplomatickým nebo jiným monitorovacím mechanismem, včetně umožnění svobodného přístupu stěžovatelovým právníkům, zda v přijímajícím státě existuje účinný systém ochrany proti špatnému zacházení, včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy (včetně mezinárodních lidsko-právních nevládních organizací) a zda je ochoten prošetřit obvinění z mučení a potrestat ty, kdo jsou za ně odpovědní, zda s osobou bylo již dříve v přijímajícím státě špatně zacházeno a zda spolehlivost ujištění byla přezkoumána vnitrostátními soudy navracejícího státu [k tomu viz zejména rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, usnesení ESLP ve věci Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009, stížnost č. 48514/06, usnesení ESLP ve věci Babar Ahmad a další proti Spojenému království ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 24027/07, 11949/08 a 36742/08, a usnesení ESLP ve věci Chentiev a Ibraghimov proti Slovensku ze dne 14. 9. 2010, stížnost č. 21022/08 a 51946/08].

Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti vydání povinny přihlížet k zárukám poskytnutým dožadujícím státem a shledají-li jejich nedostatečnost, vyžádají se popřípadě další záruky, na základě kterých je možné eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že trestní řízení ve státě dožadujícím, by mohlo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, popřípadě že by osoba vydávaná mohla být vystavena mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy v extradičním řízení neučiní, nevytvoří si dostatečný prostor pro úvahu, zda ve státě dožadujícím existuje takové riziko a zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tcu 3/2014).

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, je též nezbytné konkretizovat poskytnutá ujištění přímo ve výroku rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to přinejmenším tak, aby bylo zřejmé kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem atd. je poskytl. Oba soudy však jak ve výroku, tak i v odůvodnění svých rozhodnutí, zcela diplomatické záruky poskytnuté Tureckou republikou v žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadem hlavního prokurátora v Sanliurfa opomenuly zohlednit, ani se nezabývaly, zda jsou tyto dostatečné a byly poskytnuty k tomu oprávněným orgánem. Z dostupných podkladů navíc vyplývá, že záruky poskytnuté tureckou stranou jsou toliko obecné, nepříliš adresné a tedy víceméně nedostatečné a Turecká republika v nich pouze odkazuje na své zákony a mezinárodní závazky (srov. např. M. S. S. proti Belgii a Řecku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011, stížnost č. 30696/09, § 354). Výslovně tak nezahrnují ujištění, že vydávaný nebude v Turecké republice vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení, ujištění, že žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat danou osobu z důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů, záruku práva na styk vydávaného se zastupitelskými úřady České republiky v Turecké republice, ani ujištění o informování příslušných orgánů České republiky o stížnostech podaných vydávaným v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Oba soudy tak zcela opomenuly hlavní princip zakotvený v judikatuře ESLP, pokud jde o diplomatické záruky, kterým je nutnost vždy zkoumat, zda poskytují dostatečnou záruku, že vydávaný bude v praxi chráněn před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou, natož aby zhodnotily váhu, jakou je možno dát poskytnutým diplomatickým zárukám, s ohledem na okolnosti předloženého případu v daném čase (srov. Saadi proti Itálii, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201/06, § 148).

Navrhovatel rovněž vytýká, že oba soudy vycházelyz neúplných extradičních materiálů. Z žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, vyplývá, že vydávaný byl odsouzen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), který byl potvrzen Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 pod č. j. 2011/14634, a který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012. K předmětné žádosti o vydání je však připojen toliko rozsudek 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, č. j. 2011/14634, jako soudu odvolacího chybí, a to jak v českém, tak anglickém překladu, ve kterých byly extradiční materiály doručeny. Soudy tedy pochybily, pokud si nevyžádaly podle § 98 z. m. j. s. od turecké strany jejich doplnění (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

Podle navrhovatele rovněž nelze z dostupných extradičních materiálů jednoznačně konstatovat, že v trestním řízení, ve kterém byl vydávaný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, mu bylo zaručenoprávo na spravedlivý proces, resp. právo na obhajobu. Dne 22. 11. 2006 byl vynesen rozsudek 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), který byl doručen obhájci vydávaného a proti kterému mohl vydávaný podat odvolání. Z rozsudku se sice podává, že vydávaný práva na podání opravného prostředku nevyužil a prvoinstanční rozsudek tak byl Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 potvrzen, nicméně z dostupných materiálů nevyplývá, že byl o svém odsouzení vyrozuměn, když není zřejmé, že se řízení před soudem účastnil, a navíc v období od 15. 3. 2006 do 18. 4. 2006 byl držen ve vazbě, z níž byl následně propuštěn. Podle ministra spravedlnosti tak nelze akceptovat závěr Krajského soudu v Brně že „odsuzující rozsudek byl dne 22. 11. 2006 doručen dle procesních předpisů jeho obhájci, advokátu jménem Mehmed Goz - Sdružení právníků v Sanliurfa, že dne 15. 3. 2006 byl H. E. zatčen a 18. 4. 2006 byl propuštěn, z čehož je zřejmé, že byl informován o obsahu rozsudku svým obhájcem a že byl přítomen při soudním jednání“. Skutečnost, že prvoinstanční odsuzující rozsudek byl doručen obhájci vydávaného, totiž sama o sobě neznamená, že obhájce s ním vydávaného skutečně seznámil, a že ten svého práva na odvolání vědomě nevyužil. Lze tak pochybovat o zákonnosti trestního řízení, které bylo proti vydávanému vedeno v Turecké republice, když čl. 6 Úmluvy se vztahuje i na řízení o povolení podat opravný prostředek (viz Monnel a Morris proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 2. 3. 1987, stížnost č. 9562/81; 9818/82, § 54). Soudy tak rovněž pochybily, když nevyžádaly od turecké strany dodatečné informace a ujištění, že právo vydávaného na spravedlivý proces bylo v průběhu celého trestního řízení zajištěno, že vydávanému bylo doručeno odsuzující rozhodnutí tak, aby proti němu mohl uplatnit opravné prostředky, popř. že má i nadále právo opravné prostředky podat, pokud mu dosud odsuzující rozhodnutí řádně doručeno nebylo, a byla tak dána zákonnost celého řízení.

Za další zásadní formální pochybení ministr spravedlnosti označil, pokud oba soudy ve svých usneseních nesprávně vymezilydélku trvání výkonu trestu odnětí svobody, neboť uvedly, že vydání H. E. je přípustné pro výkon trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. Z žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika (str. 142 a násl. soudního spisu 1 Nt 202/2014) přitom jednoznačně plyne, že vydávaný byl rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), schváleného Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 pod č. j. 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 3 měsíců, když podle § 108/l-c zákona o trestním provedení č. 5275, z celkové doby uloženého trestu odnětí svobody v délce 6 let a 3 měsíců zbývá vydávanému po započtení doby strávené ve vazbě vykonat trest odnětí svobody v délce trvání 4 roky a 283 dní. Tuto informaci soudy zřejmě a bez zjevného důvodu převzaly ze sdělení Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce ze dne 8. 4. 2014, č. j. PPR-62761/MPS-2014-OD1-CZ-575393/2013-TK (str. 9 soudního spisu 1 Nt 202/2014), aniž by byla u Policejního prezidia ČR ověřena, ani z uvedené žádosti o vydání nevyplývá. K tomu ministr spravedlnosti podotýká, že Vrchní soud v Olomouci na straně 5 odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, správně uvádí, že je žádáno o vydání k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 283 dní, a to i přestože na první straně hovoří o „vydání pro výkon trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“. Soudy tak měly ve svých usneseních správně uvést, že jde o vydání k výkonu trestu odnětí svobody na 6 let a 3 měsíce. Formulace „vydání jmenovaného je přípustné pro výkon trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“ uvedená v předmětných usneseních, je tudíž zavádějící, když je z ní možno dovozovat, že jmenovaný je vydáván k výkonu dvou odlišných trestů odnětí svobody, což však z extradičních materiálů nikterak nevyplývá. Podle ministra spravedlnosti tak Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci nesprávně vyhodnotily informace obsažené v předložených extradičních materiálech a v případě pochybností se měly podle § 98 z. m. j. s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání, obrátit na příslušné turecké orgány se žádostí o objasnění přesné délky trestu odnětí svobody, který byl vydávanému v Turecké republice uložen.

Z uvedených důvodů vyslovil ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 z. m. j. s. navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k doplnění dokazování a novému projednání a rozhodnutí.

Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí obou soudů v rozsahu jejich napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku je třeba přisvědčit.

Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1 z. m. j. s.

Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

Dále lze též připomenout, že v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním situace, kdy nebylo ještě definitivně (pravomocně) ukončeno řízení o poskytnutí azylu (mezinárodní ochrany), vyslovil též právní názor, že soud rozhodující o přípustnosti vydání nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, neboť je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Tak např. podle čl. 3 odst. 1 posledně citované Úmluvy „… žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení…“. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007).

Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012: „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v tureckých věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).

V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou zpravidla i členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva, Výbor CPT), jež také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Turecká republika, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.

Nejvyšší soud po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení se zabýval námitkami ministra spravedlnosti, jejichž podstatou je tvrzení, že oba soudy se nezabývaly otázkou existence důvodu nepřípustnosti vydání uvedeného v ustanovení § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s., podle něhož je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, akteré i z hlediska rozsahu své přezkumné činnosti v tomto řízení shledal v dále naznačeném směru opodstatněnými. Nutno zdůraznit, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a tedy neuplatňuje se zde tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).

Jak bylo výše již uvedeno, existence okolností předvídaných ustanovením § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. brání rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného dožadujícímu státu.Podle Nejvyššího soudu se však v rámci rozhodování o přípustnosti vydání H. E. oba soudy dostatečně otázkou existence konkrétních okolností bránících přípustnosti jeho vydání, a to nejen z pohledu nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, ale i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba v řízení o přípustnosti vydání do ciziny zkoumat existenci všech právních překážek bránících vydání konkrétní osoby do ciziny, a tedy věc posoudit např. i z hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publ. pod. č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publ. pod č. 143/1988 Sb.)náležitě nezabývaly, resp. vypořádaly se s ní v podstatě tak, že z extradičních materiálů poskytnutých tureckou stranou ani na základě provedených důkazů žádná důvodná obava z existence této překážky vydání obviněného nevyplývá.

Je tak třeba navrhovateli přisvědčit, že Krajský soud v Brně rezignoval na individuální posouzení situace vydávaného, zejména vypořádání se s jeho námitkami, že v Turecké republice jsou velmi špatné podmínky pro výkon trestu odnětí svobody, konkrétně posouzení, zda z důvodu jeho předchozího útěku z Věznice v A. není namístě obava, že by byl vystaven krutému a nelidskému zacházení a mučení a podroben speciálnímu zacházení. Pokud na základě zpráv o stavu lidských práv v Turecké republice (s důrazem zejména na výkon trestu) od Amnesty International a Ministerstva zahraničních věcí České republiky krajský soud dospěl k závěru, že neexistuje důvodná obava, že by výkon trestu odnětí svobody v Turecké republice neodpovídal zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, pak Nejvyšší soud konstatuje, že nelze pochybovat, že v minulosti v tureckých věznicích k porušování lidských práv a mučení vězňů a jinému špatnému zacházení docházelo. Podotýká, že rovněž rozhodnutí ESLP ve věci Ali Sahmo proti Turecku (č. l. 262-264 tr. spisu) vztahující se právě i k poměrům ve Věznici v A., víceméně popisuje obecně známé nedostatky ve fungování justice Turecké republiky včetně faktu, že v tureckých věznicích dochází k mučení a vězni jsou nuceni žít v otřesných podmínkách. Oba soudy náležitě nevyhodnotily stanovisko Amnesty International České republiky ke stavu dodržování lidských práv a svobod v Turecké republice ze dne 6. 3. 2015, když toliko obecně konstatovaly, že se situace v tureckém vězeňství zlepšuje, o čemž svědčí fakt, že turecké úřady propustily dva policisty ve Věznici v A. ze služby a že turecká vláda i nadále usiluje v rámci kampaně nulové tolerance k mučení o přijetí opatření k jejich omezení, že se vyšetřují případy obvinění ze zneužití a mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení či trestání. Zlepšení situace ve vězeňství nasvědčuje dle jejich názoru též zpráva Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Odboru lidských práv a transformační politiky ze září 2014 o úrovni dodržování lidských práv v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Turecku, z níž vyplývá, že hodnotící zpráva Evropské komise za rok 2013 zaznamenala že „reforma vězeňského systému pokračovala, doprovázená zlepšením podmínek ve věznicích a úsilím bojovat s přelidněním zvyšováním kapacity věznic a používáním podmíněného propuštění“.

Z pohledu Nejvyššího soudu však uvedené zprávy a informace o poměrech v tureckých věznicích samy o sobě nemohou být důvodem pro vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, neboť tyto mají pouze obecný charakter, ani z nich neplyne, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod hrozí přímo vydávanému, a to i s přihlédnutím k povaze jeho trestné činnosti a obsahu jeho tvrzení. Krajský soud v Brně tak podle Nejvyššího soudu posuzoval stav dodržování lidských práv v Turecké republice pouze v obecné rovině a nedostatečně se zabýval skutečností, zda konkrétně v případě vydávaného hrozí reálné riziko mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. Nevyužil také možnost vyžádání zpráv i od dalších nevládních organizací zabývajících se dodržováním lidských práv a svobod, např. od Českého helsinského výboru a Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky k aktuálnímu stavu dodržování lidských práv v Turecké republice, a na základě tohoto si vytvořit lepší předpoklady pro posouzení, zda současná situace v Turecku představuje pro vydávaného reálnou hrozbu i při zakotvení práv obviněných a vězněných osob. Teprve na jejich podkladě pak lze objektivně zvážit, zda H. E. v případě jeho vydání do Turecka hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve výkonu trestu odnětí svobody, zda hrozí zásah do jeho práva na zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání, a to i se zřetelem na jeho předchozí útěk z výkonu trestu odnětí svobody. Nelze však vycházet pouze ze zpráv nevládních organizací, ale další poznatky lze získat též od vládních či mezinárodních institucí, např. lze vyžádat zprávy i dalších českých orgánů – mimo zmiňované zprávy Ministerstva zahraničí České republiky, též Ministerstva vnitra, příslušného zastupitelského úřadu, či od jiných institucí (např. Rada Evropy, Evropský výbor pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání). Soudy tedy v posuzovaném případě neshromáždily objektivní podklady pro své rozhodnutí, ale ani se o to ve skutečnosti nepokusily, ačkoliv si byly vědomy judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.

K tomu lze odkázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království z 28. 6. 2011, č. 8319/07 a 11449/07, v němž bylo konstatováno, že obecně špatná situace v dožadujícím státu zpravidla nepostačuje k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „EÚLP“). Každý případ tak musí být posuzován individuálně s ohledem na veškerá specifika. Vydávaná osoba rovněž musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly skutečnou hrozbu porušení čl. 3 EÚLP. Mezi takové například patří příslušnost k opozici (Hilal proti Spojenému království z 6. 3. 2001, č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu (N. proti Finsku, 26. 7. 2005, č. 38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (Salah Sheekh proti Nizozemsku, 11. 1. 2007, č. 1948/04) nebo předchozí jednání dané osoby (Jabari proti Turecku, 11. 7. 2000, č. 40035/98).

Má-li soud na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve státu žádajícím o vydání osoby, i poté co situaci posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, včetně respektování čl. 3 Úmluvy, pak je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které pochybnosti rozptýlí, a to zejména jedná-li se o stát, který zjevně určité standardy respektování lidských práv naplňuje.V tomto směru však oba soudy jak ve výroku, tak i v odůvodnění svých rozhodnutí diplomatické záruky poskytnuté Tureckou republikou v žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadem hlavního prokurátora v Sanliurfa , zcela opomněly zohlednit, ani se nezabývaly, zda jsou tyto dostatečné a byly poskytnuty k tomu oprávněným orgánem. V tomto směru lze připomenout, že již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, byl vysloven právní názor, že tyto záruky cizího státu je třeba konkretizovat ve výroku rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to zejména tak, aby byl zřejmý jejich obsah, kdo, kdy a jak je poskytl.

Podle názoru Nejvyššího soudu bylo povinností soudů získané aktuální poznatky o situaci v Turecké republice posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces, a to od výše již zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté garance ze strany Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to též z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí svobody v Turecké republice by mohl být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, popřípadě že by vydávaný mohl být vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy neučinily, nevytvořily si potřebný prostor pro úvahu, zda v Turecké republice vůbec existuje takové reálné riziko, zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009, č. j. 48514/06, ve věci Murat Gasayev proti Španělsku).

Lze jen podotknout, že tureckou stranou předložené záruky jsou velice obecné, nepříliš adresné a je tedy otázkou, zda v této podobě jsou dostatečné, když se v nich v zásadě jen odkazuje na zákony Turecké republiky a její mezinárodní závazky. Soudy se patrně spokojily s obsahem garance poskytnuté Úřadem hlavního prokurátora v Sanliurfa, jež je součástí žádosti o vydání v této věci, i když se jejich dostatečností výslovně vůbec nezabývaly, a nevyžádaly anidodatečné záruky, které mohou spočívat např. v tom že vydávaný nebude v Turecké republice vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení, v ujištění, že žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat danou osobu z důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů, dále, že v průběhu výkonu trestu bude vyžádané osobě umožněno písemně kontaktovat Zastupitelský úřad České republiky v Turecké republice a zástupci tohoto zastupitelského úřadu bude umožněn osobní kontakt s vydávaným, stejně jako ujištění, že Zastupitelský úřad České republiky v Turecké republice bude v průběhu výkonu trestu informován o stížnostech jím podaných v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. V neposlední řadě, že vydávaný bude ve výkonu trestu odnětí svobody umístěn za podmínek, které budou odpovídat platným právním předpisům Turecké republiky upravujícím výkon tohoto trestu, a pakliže v průběhu řízení uváděl konkrétní skutečnosti ohledně podmínek ve Věznici v A., v níž byl již dříve vězněn, a kde měl být podroben mučení a nelidskému zacházení a kdy vyslovil obavy ze zhoršení jeho postavení či nutnosti podrobení se zvláštnímu režimu ve výkonu trestu odnětí svobody v rámci odplaty ze strany pracovníků vězeňské služby potrestaných v souvislosti s jeho útěkem z této věznice. Krajský soud v Brně si tak měl prostřednictvím dodatkových informací vyžádat odpříslušných orgánů Turecké republiky (zřejmě Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa) informace k prošetření těchto tvrzení vydávaného a v případě, že by se po provedeném šetření toto tvrzení ukázalo jako pravdivé, požádat turecké orgány o případné doplnění či upřesnění poskytnutých ujištění v tom směru, že bude mu zajištěna a poskytnuta potřebná ochrana. Pokud se soudy blíže nezabývaly dostatečností těchto ujištění a možnostmi kontroly jejich naplňování,zcela opomněly stěžejní princip zakotvený v judikatuře ESLP, kterým je nutnost vždy zkoumat, zda poskytují dostačenou záruku, že vydávaný bude v praxi chráněn před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou. Pokud bude znovu rozhodnuto o tom, že je přípustné vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, pak bude namístě ve výroku rozhodnutí konkretizovat tato ujištění přinejmenším tak, aby bylo zřejmé, kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem atd. je poskytl (k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012). Lze připomenout, že takovéto garance považuje pro účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této otázky dotkl v již uvedeném rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. 48514/06, ve věci Gasayev proti Španělsku.

Soudům je třeba vytknout, že se blíže zabývaly tvrzeními vydávaného, že byl v Turecku pronásledován, neboť je křesťan, kurdské národnosti, pracoval pro organizaci PKK (kurdskou stranu pracujících) a podporoval ji, a bez dalšího shledaly, že nebyl ve své vlasti obětí pronásledování kvůli své národnosti a pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a že by mu takové riziko nebezpečí pronásledování hrozilo. Argumentace soudů, které v tomto směru převzaly závěry zprávy Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, že důvodem imigrace vydávaného byla snaha uniknout výkonu trestu odnětí svobody za jeho kriminální činnost a dosažení ekonomického profitu v České republice za současného zneužití postoje České republiky k žadatelům o azyl, nikoli snaha uniknout politickému pronásledování pro politické náboženské přesvědčení, tak zatím není zcela namístě. Je přitom samozřejmě plně v kompetenci soudů, v jakém rozsahu provedou dokazování k objasnění splnění podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného do ciziny. V posuzované věci je ale zřejmé, že se soudy věcí z výše naznačených pohledů dostatečně nezabývaly a své rozhodnutí založily především na samotném obsahu zaslaných extradičních materiálů (včetně poskytnuté garance) s přihlédnutím k povaze trestné činnosti, pro kterou byl vydávaný odsouzen, popřípadě na zjištění, že z rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany Ministerstva vnitra České republiky ze dne 25. 5. 2011, č. j. OAM-39/ZA-06-P08-2010 (č. l. 74-83 spisu) vyplývá, že mu nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany na území České republiky podle § 12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., O Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, když ze zprávy Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 28. 7. 2014, č. j. MV-102681-2/AM-2014 (č. l. 235 spisu), vyplývá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany H. E. bylo pravomocně ukončeno dne 25. 4. 2012 rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 28 Az 20/2011-101. Lze dodat, že pokud ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že vydávaný se v České republice dopustil trestné činnosti, přičemž Nejvyšší soud vyžádáním trestního spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 1 T 22/2014, ohledně aktuálního stavu tohoto řízenízjistil, že Okresním státním zastupitelstvím v Jihlavě byla dne 25. 2. 2014 u Okresního soudu v Jihlavě podána na H. E. obžaloba, sp. zn. ZT 198/2013, pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, toto trestní řízení dosud nebylo ukončeno.

Pokud jde o námitky ministra spravedlnosti, že oba soudy vycházelyz neúplných extradičních materiálů, v posuzovaném případě je podle Nejvyššího soudu z odůvodnění obou napadených usnesení zřejmé, že soudy odkázaly zejména na žádost Státního zastupitelství v Sanliurfa, Turecká republika, sp. zn. 2012/5642 Karar, ze dne 25. 3. 2014, o vydání odsouzeného H. E., vydanou na základě zatýkacího rozkazu Státního zastupitelství v Sanliurfa, Turecká republika, sp. zn. 2006/512 Karar, ze dne 15. 11. 2012, na podkladě odsuzujícího rozsudku 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), které byly se žádostí předloženy. Ačkoliv z obsahu předložených extradičních materiálů vyplynulo, že rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo přezkoumáno a schváleno rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, pod číslem šetření 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, toto rozhodnutí Nejvyššího soudu tureckou stranou předloženo nebylo. Pokud soudy i přes toto zjištění předložené extradiční materiály shledaly jako postačující a poskytující dostatečný podklad pro objektivní rozhodnutí o přípustnosti vydání, aniž by ve smyslu ustanovení § 98 z. m. j. s. od turecké strany vyžádaly jejich doplnění citovaným rozhodnutím odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku navrhovatele důvodnou.

Z výše citované žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika dále plyne, že vydávaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 3 měsíců, přičemž podle § 108/l-c zákona o trestním provedení č. 5275, z celkové doby uloženého trestu odnětí svobody mu zbývá po započtení doby strávené ve vazbě vykonat trest odnětí svobody v délce trvání 4 roky a 283 dní. Tyto skutečnosti však soudy nevzaly v potaz, když ohledně vymezení délky zbytku trestu odnětí svobody krajský soud uvedl, že vydání H. E. je přípustné pro „…odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců… a pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“. Zůstává tak nejasné, pro výkon jakého zbytku trestu odnětí svobody se H. E. vlastně vydává (v žádosti je uvedeno 4 roky a 283 dní) a soudy této nejasnosti nevěnovaly žádnou pozornost. Navíc krajským soudem použitá dikce může být zavádějící i v tom smyslu, jak na to navrhovatel upozornil. Skutečnou délku zbytku trestu, o jehož vykonání jde, měly soudy ověřit, a provést v tomto směru další šetření. Podle Nejvyššího soudu tak není postaveno najisto, kolik z uloženého trestu odnětí svobody má vydávaný ještě vykonat, když z obsahu spisového materiálu se podává, že se ve vazbě nacházel toliko od 15. 3. 2006 do 18. 4. 2006, nicméně údaj o tom, v jakém časovém období vykonával uložený trest (mimo pobyt ve vazbě) z předložených materiálů zřejmý není. Bude tedy úkolem soudů, aby se podle § 98 z. m. j. s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání obrátily na příslušné turecké orgány se žádostí o objasnění a upřesnění těchto skutečností.

Opodstatněné Nejvyšší soud shledal též námitky ministra spravedlnosti, že z dostupných extradičních materiálů rovněž nelze dovodit, že vydávanému bylo zaručenoprávo na spravedlivý proces, resp. právo na obhajobu.Z obsahuspisového materiálu se toliko podává, žedne 22. 11. 2006 byl vynesen odsuzující rozsudek 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa, jímž byl H. E. odsouzen za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, pro skutek v žádosti o vydání blíže popsaný k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 3 měsíců, a tento byl téhož dne doručen obhájci vydávaného advokátu Mehmedu Goz - Sdružení právníků v Sanliurfa. Pokud je v citovaném rozsudku dále uvedeno, že vydávaný svého práva na podání opravného prostředku nevyužil a prvoinstanční rozsudek tak byl Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 potvrzen (jak již bylo shora konstatováno uvedený rozsudek není součástí extradičních materiálů), z dostupných materiálů nicméně nevyplývá a nebylo tak vyvráceno tvrzení vydávaného, že se řízení před soudem neúčastnil ani nebyl o svém odsouzení vyrozuměn, když z pouhé skutečnosti, že rozsudek soudu první instance byl doručen jeho obhájci nelze dovodit, že vydávaný byl s jeho obsahem seznámen ani není postaveno najisto, že svého práva na podání odvolání vědomě nevyužil. Soudy tudíž pochybily, pokud za této situace nevyžádaly od turecké strany dodatečné informace a ujištění, že právo vydávaného na spravedlivý proces bylo v průběhu celého trestního řízení zajištěno.

Ze všech těchto důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomoucize dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté při respektování právního názoru Nejvyššího soudu opětovně rozhodne o podaném návrhu státního zástupce, tedy o tom, zda k požadovanému vydání H. E. k výkonu zbytku trestu odnětí svobody a v jaké výši do Turecké republiky jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání. V dalším řízení si soud opatří výše již naznačené podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání výše jmenovaného, popřípadě s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. provede i další potřebné dokazování, provedené důkazy zhodnotí v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a poté znovu rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání H. E.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, bylo rozhodnuto, že se H. E. nadále ponechává v předběžné vazbě, do které byl vzat usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2014, č. j. 1 Nt 202/2014-84, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 To 64/2014, podle ustanovení § 94 odst. 1 z. m. j. s., přičemž změna tohoto procesního postavení vydávaného nebyla tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak dotčena. Vydávaný H. E. tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě. S ohledem na zjištění, že vazba vydávané osoby trvá v této věci již delší dobu tak Nejvyšší soud důrazně upozorňuje Krajský soud v Brně na nutnost postupovat v dalším řízení s maximálním urychlením a bez jakýchkoli neodůvodněných průtahů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 4. 2016


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu









Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 11 Tcu 1/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TCU.1.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies