30 Cdo 2617/2015

12. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 31a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph. D., LL.M., ve věci žalobce J. P.,zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 81 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 132/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 72 Co 537/2014-43, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :




Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 81 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním od 11. 2. 1955 do 11. 5. 1955.Soud prvního stupně rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení 81 000 Kč a dále jej změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce, a výrokem II. přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 11. 2. 1955 byl žalobce vzat do vazby a 4. 3. 1955 byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno, sp. zn. T 14/55, odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu tří let. 11. 5. 1955 byl na amnestii prezidenta republiky propuštěn. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 77/90, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 69/91, byl rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Dále bylo dne 27. 2. 1992 usnesením sp. zn. 3 Rtv 77/90 trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 Tz 12/2011, byla uvedená rehabilitační rozhodnutí zrušena a věc přikázána k novému projednání Městskému soudu Brno. Usnesením Městského soudu Brno ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 Rt 6/2011, byl původní rozsudek ze dne 4. 3. 1955 zrušen v celém rozsahu. Následným usnesením ze dne 23. 9. 2011 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť žalovaný skutek není trestným činem.

Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že dle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, nelze přiznat žalobci zadostiučinění, neboť na náhradu nemajetkové újmy zákon nepamatuje. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl zaveden až zákonem č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobcův nárok tedy nemá oporu v zákoně, jelikož je zákon o soudní rehabilitaci speciálním k občanskému zákoníku či OdpŠk. S přímou aplikací článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vypořádal tak, že připustil možnost aplikace tohoto článku na žalobcův případ s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11. Dále se soud vypořádal s námitkou žalované o promlčení nároku a dospěl k závěru, že i pokud by se Úmluva na případ aplikovala, byl by nárok žalobce promlčen dle § 101 obč. zák., neboť běh tříleté promlčecí lhůty začal dne 4. 6. 1992 a skončil 4. 6. 1995. Na základě výše zmíněného tedy soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že právní posouzení soudu prvního stupně je nesprávné co do posouzení otázky přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu lze Úmluvu v tomto případě aplikovat přímo, neboť nárok na náhradu imateriální újmy se odvíjí od účasti na rehabilitaci. Soud vzal na vědomí i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, a rozhodl tak, že žalobci přísluší nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. K promlčení nedošlo, protože se nárok odvíjí od usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2011 a nemohlo k němu dojít ani dle § 32 a násl. OdpŠk, ani dle § 101 obč. zák. Ohledně stanovení přiměřené formy zadostiučinění odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1619/2013, přičemž přihlédl rovněž ke krátké době, po kterou byl žalobce zbaven osobní svobody. Následně rozhodl o odškodnění formou konstatování porušení práva.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve znění „ve výroku o věci samé ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 81 000 Kč potvrzuje a dále se“ podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v zásadní právní otázce, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně žalobce předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, jestli jsou správné závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1619/2013-59. Zda Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí správně reflektuje stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, a navazující nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13. Následně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, jímž byl v obdobné věci zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 5177/2014. Nejvyšší soud by tedy měl vyřešenou právní otázku posoudit jinak a přiznat dovolateli finanční zadostiučinění. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadenou část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 81 000 Kč, a aby přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Dovolatel pro účely posouzení přípustnosti dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, jež má být důvodem pro jiné posouzení otázky dovolacím soudem již vyřešené. V odkazované věci je však podstatné, že tamnímu stěžovateli – na rozdíl od dovolatele – již bylo v minulosti odškodnění přiznáno i vyplaceno. V usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15, Ústavní soud uvedl: „Pro úplnost je třeba zdůraznit, že do projednávané věci – bez dalšího – nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech – na rozdíl od věci této – bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz dikce: jen některé z nich měly to ‚štěstí‘, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem v bodu 34 stanoviska), čímž je materiální důvod ‚aplikace‘ jeho intertemporálního výroku II. rozhodným způsobem potlačen.“

Odvolací soud, jenž konstatoval porušení práva dovolatele, tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž vzhledem k výše uvedenému dovolací soud neshledal důvod pro změnu této judikatury. Dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 12. 4. 2016


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2617/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2617.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies