33 Cdo 4589/2015

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P., s místem podnikání v Rosicích, Pardubice VII, Prokopa Holého 426, identifikační číslo osoby 701 51 342, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované M. F., zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 2014/89, o zaplacení 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 226/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 22 Co 98/2015-270, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 20 C 226/2013-205, ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2015, č. j. 20 C 226/2013-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 165.000,- Kč ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); ve zbývající části o zaplacení 165.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 330.000,- Kč od 10. 4. 2012 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 22 Co 98/2015-270, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do části výroku I. do věci samé; k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 165.000,- Kč, ve výroku II. jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Podle obsahu dovolání lze dovolací námitky rozdělit do tří okruhů:

- zpochybnění závěru odvolacího soudu o nepravosti kopie listiny zprostředkovatelské smlouvy, resp. závěru, že žalobkyně nese důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti listiny (jejíž pravost popřela žalovaná);

- vázanost soudu právní kvalifikací skutkových (žalobních) tvrzení obsaženou v žalobě;

- posouzení právních následků plnění bez právního důvodu a jednatelství bez příkazu.

Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně z toho, že při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda protistrana, která popřela pravost předložené listiny, je povinna svoji námitku skutkově vymezit.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací námitka, jíž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti listiny (v předmětné věci zprostředkovatelské smlouvy), nesměřuje primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost, skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Žalobkyně totiž odvolacímu soudu vytýká, že uvedenou listinu nepovažoval za relevantní důkaz a prosazuje, že v řízení provedené důkazy svědčily pro závěr, že účastnice uzavřely zprostředkovatelskou smlouvu jí tvrzeného obsahu. Podrobně přitom rekapituluje přednesy a skutková tvrzení žalované, akcentuje jejich rozpory a hodnotí je jako nepravdivé. Namítá, že námitku nepravosti listiny žalovaná řádně nezdůvodnila ani nedoložila a že v řízení provedené důkazy svědčí pro existenci a pravost listiny. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Námitkami proti postupu odvolacího soudu při hodnocení jednotlivých důkazů se žalobkyně snaží zpochybnit jeho skutkový závěr, že předložená kopie zprostředkovatelské smlouvy je nepravá, resp. že zprostředkovatelská smlouva nebyla vůbec uzavřena. Je zřejmé, že v tomto směru žalobkyně neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní (uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný.

Bezpředmětným shledal dovolací soud požadavek zabývat se výtkou, že žalovaná námitku nepravosti listiny skutkově nevymezila, a považuje za nadbytečné řešit otázku, kterou s tím žalobkyně spojuje a předkládá ji dovolacímu přezkumu jako dosud neřešený aspekt problematiky důkazního břemene v případě popření pravosti listiny. Žalobkyně odvolací soud rekriminuje z toho, že svůj závěr o nepravosti listiny založil pouze na tom, že nepředložila její originál. Její tvrzení v tomto směru jsou zčásti vytržena z kontextu provedeného dokazování a na ně navazujících skutkových závěrů soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, a zčásti jsou založená na vlastní skutkové verzi, že žalovaná nepopřela pravost svého podpisu na zprostředkovatelské smlouvě a že výpovědi svědků svědčily pro existenci vztahu upraveného popíranou smlouvou. Je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Nad rámec uvedeného pak nelze přehlédnout, že žalobkyně navzdory tvrzení, že se odvolací soud při řešení otázky, kdo nese důkazní břemeno prokázání pravosti listiny, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na žádnou konkrétní judikaturu neodkázala. Podmínka řádného vymezení přípustnosti dovolání je přitom naplněna pouze tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (viz výše). Argumentuje-li žalovaná rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 93 Co 464/2014, publikovaným ve Sborníku komentované judikatury, a ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 93 Co 2/2013, sluší se uvést, že dovolací soud není judikaturou nižších soudů vázán. Žalobkyně nadto závěry přijatými v těchto rozhodnutích poměřuje vlastní verzi skutku, kterou v dovolání prosazuje.

Výtku, že odvolací soud posoudil chybně skutkový stav věci, resp. že skutková zjištění měl podřadit pod jinou právní normu než úpravu zprostředkovatelské smlouvy (§ 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), žalobkyně zdůvodnila tvrzením, že odvolací soud se v otázce vázanosti soudu právní kvalifikací skutkového stavu žalobcem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001. V němž bylo dovozeno, že „nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem); právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Řečeno jinak, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení“. Tyto závěry nelze vztáhnout na právní hodnocení odvolacího soudu v dané věci. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor žalovaná užívala nebytové prostory, aniž žalobcům poskytla smluvené protiplnění (nájemné); protože odvolací soud shledal nájemní smlouvu neplatnou, bylo namístě žalobou uplatněný nárok posoudit podle hmotněprávních norem upravujících bezdůvodné obohacení. V nyní posuzované věci odvolací soud zvažoval všechny eventuality právního posouzení zjištěného skutkového stavu, tj. zda došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy nebo jiné smlouvy, zda se nejednalo o jednatelství bez příkazu nebo zda se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala uzavření žádné smlouvy, neuplatnila nutné náklady, které by vynaložila v případě jednatelství bez příkazu, a že ze skutkových zjištění nelze dovodit ani to, že by se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila. V rovině právního posouzení je zřejmé, že odvolací soud zjištěný skutkový stav podrobil vyčerpávajícímu právnímu posouzení. Žalobkyně přehlíží, že není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; i tuto dovolací námitku vystavila na vlastní skutkové verzi. Jestliže by odvolací soud věc posoudil tak, jak žalobkyně v dovolání požaduje, jednalo by se o překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení, neboť by jí přiznal plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.

Ve vztahu k námitce, že odvolací soud se při posouzení právních následků jednání bez právního důvodu, popř. jednání bez příkazu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání, neboť nekonkretizovala, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nepřezkoumatelné“, přehlíží, že k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4589.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies