22 Cdo 277/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 1, proti žalovaným 1) M. T., a 2) E. T., a 3) J. T., všem zastoupeným JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o určení vlastnictví k pozemku, odstranění kanalizační vpusti, posunutí plotu, vyklizení pozemku a o vzájemné žalobě žalovaných o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 8 C 128/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2015, č. j. 11 Co 23/2015-957, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 3. října 2014, č. j. 8 C 128/2004-914, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 771/3 o výměře 8 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. 487 pro k. ú. a obec Š. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň (výrok I.), a zamítl žalobu žalovaných na určení, že pozemek parc. č. 771/3 o výměře 9 m2, zapsaný na listu vlastnictví č. 487 pro k. ú. a obec Š. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň, byl ke dni úmrtí J. T., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů J. T., a E. T., oba bytem ve Š., (výrok II.). Dále zastavil řízení o odstranění kanalizační vpusti z pozemku a posunutí oplocení na původní hranici pozemku parc. č. 770 v k. ú. Š. (výrok III.) a rozhodl o tom, že o další části žaloby na vyklizení pozemku a o nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok IV.). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 11 Co 23/2015-957, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku I. a II. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. I když žalovaní explicitně nevymezili otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání se podávají konkrétní právní otázky, jimiž dovolatelé zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaní pozbyli své vlastnické právo vydržením ze strany žalobce, přičemž dovolací argumentaci zakládají na rozporu závěru odvolacího soudu v otázce dobré víry, v otázce omluvitelného omylu, a v otázce posouzení výkonu držby účastníků s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil, nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.


Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].


Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.


Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, uvedl, že „k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]“.


V dané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že mezi účastníky bylo do doby, než se seznámili se znaleckým posudkem Ing. Jany Pekařové, nesporné, že vlastníkem pozemku je žalobce, resp. že předchozími spoluvlastníky pozemku byli jeho rodiče (a další spoluvlastníci), a že žalovaní pozemek užívají na základě dohody o jeho dočasném užívání, která měla být uzavřena mezi otcem žalobce a otcem prvního a třetího žalovaného v 60. letech minulého století. Ze znaleckého posudku Ing. Pekarské a z jejího výslechu bylo totiž zjištěno, že pozemek parc. č. 771/3 vznikl historicky chybou v evidenci nemovitostí v roce 1971. Původně byl součástí pozemku ve vlastnictví J. a E. T. V roce 1971 probíhalo v k. ú. Š. komplexní zakládání evidence nemovitostí a pro odstranění nesouladu mezi hranicemi vlastnictví a hranicemi užívání byly na základě tzv. neměřičského náčrtu č. 15 vytvořeny plochy označené samostatnými parcelními čísly 770/2 a 770/3. Pozemek parc. č. 770/3 měl výměru 9 m2 a byl připsán k vlastnictví sousedního pozemku dříve parc. č. 344/1 ve spoluvlastnictví právních předchůdců žalobce J. K. a Ing. M. K., rodičů žalobce a dalších spoluvlastníků. V roce 1985 byl pozemek z důvodu chybně uvedeného čísla přečíslován na parc. č. 771/3. Na základě smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. 7. 1995 zůstal pozemek parc. č. 771/3 po oddělení 1 m2 v podílovém spoluvlastnictví rodičů žalobce a do vlastnictví žalobce přešel darovací smlouvou ze dne 2. 4. 1999. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).


Odvolací soud pak na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobce a jeho právní předchůdci byli oprávněnými držiteli pozemku po dobu delší jak 10 let a žalovaní neunesli důkazní břemeno k vyvrácení domněnky oprávněné držby žalobce a jeho právních předchůdců. Uvedl, „že právním předchůdci žalobce, tj. jeho rodiče a další spoluvlastníci, uvedení v odevzdací listině ze dne 17. 1. 1951, jakož i jejich právní nástupci uvedení ve smlouvě o vypořádání spoluvlastnictví ze dne 3. 7. 1995, opírali své přesvědčení, že jim platně vzniklo spoluvlastnické právo ke spornému pozemku jako části pozemku parc. č. 344/1 z titulu dědictví po P. U., resp. následně z titulu dědictví po zemřelých spoluvlastnících. Jejich přesvědčení lze považovat za omluvitelný omyl, a to i s ohledem na tvar a velmi malou výměru pozemku, dlouhodobost držby, jakož i na skutečnost, že ani vlastníci sousedních nemovitostí a uživatelé sporného pozemku, tj. žalovaní a jejich právní předchůdce, si neuvědomovali, že část jejich pozemku drží právní předchůdci žalobce, kteří tuto držbu vykonávali právě prostřednictvím těchto uživatelů pozemku, na základě dohody o jeho dočasném užívání.“


Dovolatelé proti tomuto závěru brojí a v souvislosti s tím namítají, že sporný pozemek součástí usnesení o dědictví nebyl (byl jím pouze pozemek parc. č. 344/1). Podle názoru žalovaných by se sporný pozemek musel stát nejdříve součástí dědictví po zemřelém P. U. a teprve poté by mohlo být řešeno vydržení ze strany právních předchůdců žalobce. Z tvrzení žalobce, z provedených důkazů, ani ze závěrů odvolacího soudu není zřejmé, k jaké právní skutečnosti o nabytí vlastnického práva se vztahovala nebo měla vztahovat dobrá víra právních předchůdců žalobce.


Podle ustálené judikatury dovolacího soudu do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, lze pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (srov. sp. zn. 22 Cdo 2273/98 ze dne 8. prosince 1998, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 50/2000).


V daném případě odvolací soud spojil dobrou víru právních předchůdců žalobce s odevzdací listinou ze dne 17. 1. 1951, na jejímž základě nabyli do spoluvlastnictví pozemek parc. č. 344/1. Vycházel přitom ze zjištění, že účastníkům řízení ani jejich právním předchůdcům nebylo známo, že historicky byl sporný pozemek součástí pozemku parc. č. 344/2 ve spoluvlastnictví J. a E. T. (právních předchůdců žalovaných) a vznikl až v roce 1971, v rámci zakládání tehdejší evidence nemovitostí. Pozemek považovali odjakživa nejprve za spoluvlastnictví rodičů žalobce (a dalších spoluvlastníků) a posléze za vlastnictví žalobce s tím, že právní předchůdci žalovaných užívali sporný pozemek (v té době jako součást pozemku parc. č. 344/1) na základě dohody o jeho dočasném užívání, uzavřené mezi otcem žalobce a otcem prvního a třetího žalovaného v 60. letech minulého století.


Závěr odvolacího soudu o tom, že k 1. 1. 1992 se právní předchůdci žalobce stali vlastníky sporného pozemku, neboť byli jeho oprávněnými držiteli a byli v dobré víře, že jsou jeho vlastníky po celou dobu držby, tedy od počátku 60. let minulého století do doby uzavření smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. 7. 1995, resp. do doby uzavření darovací smlouvy ze dne 2. 4. 1999, kterou byl pozemek převeden na žalobce, je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu








Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.277.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies