3 Tdo 379/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 2 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 49/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 3 T 49/2014, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009), spáchaného ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Za to byl podle § 250b odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 trestního zákona za použití § 60a odst. 2 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Bc. J. M., O. P., Ing. P. M. a D. G. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému L. M. společně a nerozdílně s ostatními obviněnými uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance, a. s., IČ: 453 17 054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 969/33, škodu ve výši 864.303 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 8. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo k jednání tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. že by tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu, byť ve formě účastenství, přičemž nebyla správně posouzena hmotněprávní stránka, tedy současné hodnocení jednání jako organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) trestního zákona, tedy mimo jiné spáchání činu současně jako člena organizované skupiny. Existenci a působení organizované skupiny soudy dovodily z výpovědi svědka P. Svědek ovšem k údajné trestné činnosti v této věci neuvedl prakticky vůbec nic. Obviněný má za to, že skutková zjištění jsou neúplná a v řadě závěrů vychází soudy z dedukcí, které nejsou podloženy žádnými důkazy, které by byly při hlavním líčení procesně odpovídajícím způsobem provedeny a které by pak byly uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud jde o posouzení organizátorství trestného činu, není v rozhodnutích soudů nijak popsáno a konkretizováno. V řízení došlo podle obviněného k řadě procesních pochybení, kterými byla porušena vážným způsobem práva obhajoby, když soud prvního stupně při odročeném hlavním líčení opakovaně nerozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaných podle § 202 odst. 5 trestního řádu ani nesdělil podstatný obsah dosavadního jednání, znalecké posudky nebyly provedeny zákonným způsobem, neboť nebyly předneseny ani přečteny, ale znalci je pouze stvrdili. Svědek P. byl vyslýchán jako utajovaný svědek v rozporu s trestním řádem i zákonem č. 137/2001 Sb., a nebylo jej možno konfrontovat s dalšími osobami. Obviněný současně poukázal na to, že jeho trestní stíhání pro obdobné jednání v jiné trestní věci bylo zastaveno. Jde o pokračující jednání ke skutku, za který byl odsouzen v této věci, proto má za to, že jde o věc pravomocně rozsouzenou a jeho trestní stíhání je nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015, a věc podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný obsahově pouze opakoval své předchozí odvolání. Námitka ohledně způsobu výslechu svědka P. předsedou senátu svou podstatou neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu. Navíc se jednalo o utajení současné podoby svědka podle § 209 odst. 1 trestního řádu a nikoliv o výslech utajeného svědka podle § 209 odst. 2 trestního řádu. Pokud obviněný poukazoval na usnesení Okresního soudu v Kolíně, jímž mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, pokud jde o pokračující jednání ke skutku, za který byl odsouzen v předmětné věci, není státnímu zástupci zřejmé, zda se jedná či nejedná o součást jeho argumentace, jelikož neuplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Proto pouze odkázal na § 11 odst. 3 trestního řádu, podle něhož by trestnímu stíhání nebránilo, pokud by byl dovolatel odsouzen pouze za jiný dílčí útok pokračujícího trestného činu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný L. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Odvolací soud na stranách 8 až 11 svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč neshledal porušení žádných ustanovení zabezpečujících náležité objasnění věci, jakož i právo obhajoby, přičemž na tyto pasáže lze v podrobnostech odkázat.

Pokud jde o námitku obviněného proti existenci a působení organizované skupiny, soudy své závěry opřely zejména o výpověď svědka P. a další poznatky o konkrétních činnostech obviněných, podrobně popsaných zejména na str. 13 až 19 rozhodnutí nalézacího soudu. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Není ani třeba, aby se všechny osoby ve skupině znaly. Takové charakteristice přitom skutkové závěry soudů plně odpovídají.

Ve vztahu k obecné námitce dovolatele ohledně údajné nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, Nejvyšší soud uvádí, že tato neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nehledě na uvedené lze pouze stručně poukázat na znění § 11 odst. 3 trestního řádu, podle něhož týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 nebo 2 trestního řádu jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. 4. 2016


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 379/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.379.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies