30 Cdo 4472/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a odst. 2
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně ČAS - SERVICE a.s., identifikační číslo osoby 46346716,se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2295/2, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 291/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015, č. j. 44 Co 276/2014-1030, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 72 563 430 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Jihomoravského kraje v přenesené působnosti v souvislosti s udělováním licencí a uzavíráním smluv o veřejné službě v roce 2003. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 16 C 291/2004-1000, žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 900 273,20 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobkyni bude po právní moci rozsudku vrácena zaplacená záloha na náklady znaleckého posudku (výrok III).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 44 Co 276/2014-1030, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé (I) tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 880 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozsudek soudu prvého stupně změnil i ve výroku o vrácení zálohy na náklady důkazu (III) tak, že se žalobkyni záloha nevrací (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak avizované konkrétní „otázky hmotného práva, které před dovolacím soudem ještě nebyly řešeny“, v dovolání nevymezila. Za dostatečně určité vymezení otázky, jež má být předmětem dovolacího přezkumu, nelze považovat „otázku“ specifikovanou pod bodem IV. A) dovolání, tj. že, „odvolací soud nesprávně posoudil, co vše je možno považovat za nesprávný úřední postup, kterým vznikla dovolateli škoda a neposuzoval otázky pro rozhodnutí ve věci významné (jednání v rozporu se zákonem nebo účelem zákona, nedovolená veřejná podpora)“, ani „otázku“ specifikovanou pod bodem IV. B) dovolání vycházející z toho, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť „nevzal v úvahu Nařízení Rady č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91 z 20. 6. 1991“.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostála. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, včetně rekapitulace skutkových tvrzení, ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.




V Brně dne 26. dubna 2016























JUDr. Pavel Simon
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4472/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4472.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies