28 Cdo 1407/2016

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. H., H., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech I, Randova 204, proti žalovanému městu Horažďovice, IČO 00255513, se sídlem v Horažďovicích, Mírové nám. 1, zastoupenému JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, o zaplacení 318 256 Kč s příslušenstvím,vedené u Okresního souduv Klatovech pod sp. zn. 8 C 55/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2015, č. j. 56 Co 256/2015-258, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 955 Kč k rukám JUDr. Petra Kubeše, Ph.D., advokáta v Klatovech, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 8 C 55/2013-220, zamítl žalobu na zaplacení 318 256 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 56 Co 256/2015-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 23 918 Kč (výrok II). Vyšel z toho, že uplatněný nárok představoval bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nebytových prostor (jednalo se o adaptaci domu v H.) ve vlastnictví žalovaného, které žalobce užíval na základě smlouvy o nájmu z 28. 7. 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného práva ve smyslu § 107 obč. zák., když neshledal důvod pro odmítnutí námitky promlčení pro její rozpor s dobrými mravy v situaci, kdy nájem skončil 30. 6. 2007 a žalobce nepředložil žádné argumenty svědčící pro tento rozpor; odvolací soud vzal v úvahu řadu skutkových okolností popisujících chronologii vztahu účastníků a podrobně svůj závěr odůvodnil (mimo jiné i postojem žalobce ke skončení nájmu).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně uvádí, že v celém rozsahu) napadl dovoláním, žalobce, který uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. s poukazem na to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.“ Dále zdůvodňuje svůj nesouhlas s posouzením otázky dobrých mravů, neboť nemravné jednání žalovaného je stále podstatou celé věci s tím, že by měla být posouzena otázka potřebné intenzity rozporu s dobrými mravy. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že i po jeho doplnění jsou v dovolání náležitosti uvedené v § 237 a § 241a o. s. ř. formulovány jen obecně a vágně (odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3627/2014) a dále s poukazem na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (kterou podrobně hodnotí) navrhl dovolání zamítnout.

Dovolací soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, a to zcela konkrétně, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolatel v tomto případě předestírá k řešení otázku možného odepření námitky promlčení (kterou vznesla žalovaná) pro její rozpor s dobrými mravy, když namítá, že tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.

Dovolací soud, v rozporu s náhledem dovolatele, musí naopak poukázat v souvislosti s aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na existující a ustálenou judikaturu týkající se zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy s tím, že je oprávněn učinit závěry řešící rozpor výkonu práva s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), což v tomto případě ani není namítáno, a dovolací soud tento nesoulad také neshledává. Odvolacímu soudu v žádném případě nelze vytýkat, že by námitku promlčení z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. posoudil excesivně, s ohledem na skutková zjištění, ze kterých zcela zjevně nevyplývá, že by vznesení námitky promlčení ve srovnání s charakterem žalovaného nároku a s důvody, pro které nebyl nárok včas uplatněn, bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně je třeba ve prospěch argumentace odvolacího soudu zdůraznit, že skutečnosti, které žalobce předestírá a jež považuje za podstatné, nedovolují učinit závěr, že by mu ve včasném uplatnění nároku bránil jakýkoli závažný důvod (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3398/2014, ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4421/2011, nebo ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2167/2011), přičemž ani prostá nekorektnost postupu žalovaného důvodem pro odepření práva namítat promlčení bez dalšího není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem předestřená otázka přípustnost dovolání založit nemohla, a proto je Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ačkoli žalobce výslovně napadl rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnil, když ani nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný se vyjádřil k dovolání. Jde o odměnu advokáta v částce 9 580 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhradu hotových výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a o náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2 075 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), t. j. celkem o částku 11 955 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 27. dubna 2016


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1407/2016, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1407.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies