30 Cdo 1461/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Ing. A. M., podnikatelky, místem podnikání v Ostravě-Moravské Ostravě, Zámecká 2315/9, identifikační číslo osoby 181 13 711, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 430/211, proti žalovaným 1) V. F., 2) O. F., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, 3) CZECH REAL CONCULTING, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, identifikační číslo osoby 262 40 742, a 4) EUROMETAL, v. o. s., se sídlem v Prostějově, Perštýnské nám. 188/9, identifikační číslo osoby 415 03 970, zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 20, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 437/2009, o dovolání žalované 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2015, č. j. 17 Co 645/2012-398, takto:


I. Dovolání žalované 4) se odmítá.
II. Žalovaná 4) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Hučkové, advokátky se sídlem v Ostravě, 28. října 430/211; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) předcházel rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, kterým byl (prvně vydaný) rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. března 2014, č. j. 17 Co 645/2012-321, vyjma jeho výroků III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyni a žalovanou 3), zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud tak měl znovu rozhodnout v uvedeném rozsahu o opravném prostředku směřujícím proti žalobě vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 8. června 2012, č. j. 9 C 437/2009-255. V kasačním rozsudku přitom dovolací soud mimo jiné vyložil:

„Na základě podaného odvolání se odvolací soud – s přihlédnutím k čl. II bodu 2 Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zabýval otázkou aplikace § 80 písm. c (nyní podle cit. novely již § 80) o. s. ř. stanovícího, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyni svědčí toliko ekonomický, nikoli však právní zájem na podání tohoto typu žaloby.

V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil, že ‚naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení‘. Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že ‚žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu‘.

Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle § 42a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Toto ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 stanovilo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Z povahy věci nebylo možné uplatnit odpůrčí žalobu v těch případech, pokud předmětný právní úkon byl postižen absolutní neplatností (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 17 Co 645/2012-398, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II., v nákladovém výroku IV. jej v rozsahu vyloženém v ad II. změnil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem je (podle § 39 obč. zák.) absolutně neplatná, a proto na jejím základě nemohla původně žalovaná 3) nikdy nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem a následně je kupní smlouvou převést na žalovanou 4), neboť i tato navazující kupní smlouva je absolutně neplatná. Žalovaný 1), respektive žalovaní 1) a 2) tedy mají ve společném jmění uvedené nemovitosti.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaná 4) (dále též „dovolatelka“), v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, respektive dovolacího soudu, jak byl k otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně vyložen ve shora již zreferovaném kasačním rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že dovolatelka fakticky uplatnila předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, in concreto otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., která je prý v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Tak tomu ovšem není, neboť dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, nebo sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, pokud jde o v nich učiněné právní závěry, nejsou v žádném rozporu se shora označeným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, v němž je řešena procesní otázka naléhavého právního zájmu věřitele na určení vlastnictví jeho dlužníka k předmětnému (v daném případě nemovitému) majetku (k tomu srov. též další rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2784/2007, sp. zn. 30 Cdo 463/2009, nebo sp. zn. 30 Cdo 975/2010).

Jelikož dovolání dovolatelky není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, nebylo možné se ani zabývat tím, zda odvolací řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze ovšem nad rámec toho uvést, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je z hlediska obsahové stránky srozumitelné a nevykazuje žádné zjevné defekty, neslučitelné s touto formou odůvodnění soudního rozhodnutí.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud zde pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle § 146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal ve výši 4.114,- Kč (odměna za 1 úkon právní služby /sepis vyjádření k dovolání/ ve výši 3.100,- Kč + režijní paušál ve výši 300,- Kč + 21 % sazba DPH ve výši 714,- Kč) žalobkyni, která se prostřednictvím své advokátky k dovolání dovolatelky, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).




V Brně dne 20. dubna 2016



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1461/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1461.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies