3 Tdo 348/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. b)
  • TrZ - § 205 odst. 2
  • TrZ - § 276 odst. 2 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2016 o dovolání podaném L. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 7 To 317/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 72/2014, takto:




Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.




Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 1 T 72/2014, byl jednak podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 101 T 32/2014, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2015, jakož i veškerá další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále byl L. G. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I/1, 2 výroku o vině), a dále zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost pod bodem I/1, 2 byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. U skutku pod bodem II výroku o vině bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 14 T 6/2014, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2014. Dále podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku došlo k zabrání věcí, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných M. C. a P. K.

V předmětné věci podali L. G., M. C. a P. K. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 7 To 317/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výrocích, jimiž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněných L. G., M. C. a P. K. nahradit poškozenému škodu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozenému škodu, oproti původnímu rozhodnutí upravenou a specifikovanou ve výroku citovaného rozsudku, přičemž poškozený byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal L. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný L. G. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěrech soudu druhého stupně, že měl spáchat skutek kladený mu za vinu a že výše uloženého trestu odpovídá předmětnému trestnému činu a výši vzniklé škody. Soudům prvního a druhého stupně vytkl, že vycházely ze sporných výpovědí (zejména spoluobviněného M. C. a svědka M. K.), anebo ze skutečností, které nebyly prokázány, přičemž nebylo přihlédnuto k ostatním provedeným důkazům, které naopak svědčí v jeho prospěch. Podle obviněného tedy nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Dále opětovně namítl, že nepoškodil žádné obecně prospěšné zařízení, ani se nedopustil krádeže. Rovněž poukázal, že tvrzená výše škody byla v průběhu trestního řízení několikrát pozměněna a nebyla řádně a věrohodně prokázána. Trestnou činnost obviněného přitom nelze dovodit z provedených důkazů, když např. nebyly zjištěny žádné stopy, které by dokazovaly jeho přítomnost v telefonní budce, jejíž zařízení bylo poškozeno. Samotná trestní minulost obviněného poté nemůže sloužit jako podklad pro prokázání viny v případě, kdy se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil. Stejně tak v případě tvrzeného pokusu o krádež autorádia měl být chybně zjištěn skutkový stav věci, neboť obviněný se do cizího vozidla pouze schoval před deštěm, tedy bez úmyslu cokoli ukrást. Nadto podotkl, že míra společenské škodlivosti jeho jednání nedosáhla míry potřebné k uplatnění trestněprávní odpovědnosti. Rovněž namítl, že i kdyby bylo prokázáno předmětné jednání, tak uložený trest je zcela neadekvátní. Zejména pak výše sazby ve vztahu k poškození telefonního automatu jako veřejně prospěšného zařízení, a to v době, kdy každá osoba vlastní mobilní telefon. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a obviněného zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 24. 2. 2016 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí spoluobviněného M. C. a svědka M. K., stejně jako zjištění provedená na místech činu) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně však ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli (např. tvrzení, že se obviněný do auta M. K. pouze schoval před deštěm) a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Výpověď M. C., která (mimo jiné skutečnosti) usvědčuje z trestné činnosti (uvedené pod bodem II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) i obviněného L. G. nelze bez dalšího označit za nedůvěryhodnou a účelovou jen z toho důvodu, že sám M. C. byl rovněž uznán vinným předmětným trestným činem. Stejně tak bylo ze strany soudů dostatečně odůvodněno, proč nepovažují jednotlivá tvrzení obviněného za věrohodná a nepřiznávají jim relevanci. Soudy přitom svá zjištění nedovozovaly z trestní minulosti obviněného, nýbrž z důkazů, které byly před soudy provedeny. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Ostatně obviněný přítomnost extrémního rozporu ve svém dovolání ani výslovně nenamítal.

Rovněž námitkám stran absentující subjektivní a objektivní stránky nelze přisvědčit. Obviněný v tomto jednak vychází pouze z vlastní interpretace provedeného dokazování a dále pak lze podotknout, že jednotlivými znaky skutkových podstat předmětných trestných činů (tedy i namítanou objektivní a subjektivní stránkou, stejně jako společenskou škodlivostí) se dostatečně zabývaly soudy prvního a druhého stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) je zcela patrné, jakého jednání se obviněný dopustil a proč jsou tedy aplikované právní normy přiléhavé.

Stran námitek obviněného, že funkce veřejných telefonních automatů je již přežitá, Nejvyšší soud uvádí následující. Veřejné telefonní automaty v dnešní době zajisté nebývají tolik vytížené, jako tomu bylo např. před dvaceti lety, avšak polemice obviněného, že v dnešní době každý vlastní mobilní telefon a funkce veřejných telefonních automatů je tak přežitá, nelze přisvědčit. Ad absurdum by se muselo přistoupit na posuzování statistických údajů ohledně užívání konkrétního telefonního automatu, počtu vlastněných mobilních telefonů v přepočtu na obyvatele v blízkém okolí telefonního automatu apod. Pro úplnost lze podotknout, že v obecné rovině se obecně prospěšným zařízením mj. myslí technicky složitější veřejné zařízení, které podle své povahy slouží potřebám velkého okruhu osob, a je zpravidla využitelné pro neomezenou část veřejnosti. Podle § 132 tr. zákoníku se obecně prospěšným zařízením mj. rozumí i zařízení a sítě elektronických komunikací a koncová telekomunikační a rádiová zařízení (viz zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích). Obvinění přitom prokazatelně poškodili a učinili neupotřebitelným veřejný telefonní automat (za účelem proniknutí do pokladničky ve skříňce automatu), tedy dopustili se jednání směřujícího proti provozu obecně prospěšného zařízení (§ 132 tr. zákoníku) ve smyslu § 276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Neopodstatněné jsou rovněž námitky obviněného stran způsobené škody na telefonním automatu. Poškozená společnost se řádně a včas připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody, přičemž tento byl shledán za oprávněný. Soud druhého stupně rovněž řádně odůvodnil, proč dle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti náhradu škody, v jaké výši, a proč poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám stran neadekvátnosti uloženého trestu. Předně je namístě zdůraznit, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání L. G. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2016



JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 348/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.348.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies