11 Tdo 4/2016

21. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 dovolání, které podal obviněný D. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 61 To 309/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 187/2014 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného D. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 1 T 187/2014, byl D. B. uznán vinným jako mladistvý proviněním nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (body 1 a 2) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3), za které byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že

1. od července 2010 do prosince 2012 na dosud přesně nezjištěných místech zejména v P. prodal M. S. , nejméně ve 435 případech drogu marihuanu v rozmezí od 0,5 až 1 g za částky od 100 Kč do 200 Kč,
2. od července 2012 do března 2013 na různých místech v P. prodal D. V. , nejméně v 8 případech vždy po 1 gramu za částky od 200 do 250 Kč drogu marihuanu,
3. od ledna 2014 do konce února 2014 v blíže nezjištěném parku v P. zdarma poskytl D. B. , nejméně ve 4 případech drogu marihuanu v množství cca 0,2 g, která poté, co ji vykouřil, na něj měla omamný účinek,


přičemž konopí je jako omamná látka zařazeno do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách a je vedeno jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocanabinol je jako psychotropní látka zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena taktéž jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 61 To 309/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové dovolání.Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Podle obviněného došlo k porušení zákona v projednávané věci, neboť nebyly respektovány zásady trestního řízení vedeného proti mladistvému. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný konstatoval, že nelze striktně oddělovat zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou podle něj neoddělitelné, protože skutkové zjištění má vliv na právní posouzení skutku či toho, zda se skutek vůbec stal. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že se řádně nezabýval jeho odvolacími argumenty, které byly velmi konkrétní, zejména „destruoval“ důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 2 Tm 4/2013, a pravomocným rozsudkem v této věci. Obviněný zdůraznil, že pokud důkaz tímto spisem byl proveden, bylo povinností obou soudů jej podrobit řádnému hodnocení. K tomuto hodnocení nedošlo, čímž nastal extrémní rozpor mezi skutkovou částí rozsudku soudu prvního stupně a dokazováním, jakož i právní větou rozsudku. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s řadou skutečností a důkazů, které vinu obviněného vyvracejí a prokazují nevěrohodnost výpovědí svědků S. , V. a B. Pro přečtení výpovědi svědka B. navíc nebyly splněny zákonné podmínky. Soudy podle obviněného vycházely pouze z výpovědí těchto tří svědků. Upřednostnily tak jako věrohodnější výpovědi osob opakovaně trestaných, které se vůči obviněnému dopustily závažného násilného jednání, a osoby, která s nimi byla v blízkém vztahu. Podle obviněného nelze přehlédnout ani nelogičnost jednání, kterého se měl podle napadeného rozsudku dopustit ve vztahu k osobám, které spáchaly závažnou trestnou činnost vůči němu a jeho otci. V řízení vedeném pod sp. zn. 2 Tm 4/2013 byl přitom zjištěn zcela odlišný skutkový stav a bylo vyvráceno tvrzení uvedených svědků, že od obviněného kupovali marihuanu. Výpověď svědkyně Č. pak podle obviněného nemá žádný vztah ke skutkům uvedeným v rozsudku.

Obviněný dále poukázal na zásadní rozpory ve výpovědích svědků V. , S. a B. , které soudy bez povšimnutí přešly. Ve věci sp. zn. 2 Tm 4/2013 přišel jako první s tvrzením o prodeji marihuany svědek V. , který tím chtěl vysvětlit, proč se v bytě nacházejí jeho stopy. Současně šlo o akt pomsty. Obviněný tohoto svědka před přepadením vůbec neznal, což je pečlivě vysvětleno a odůvodněno i v rozsudku ve výše citované věci. V hlavním líčení tehdy svědci uvedli, že od obviněného marihuanu kupovali pouze v několika případech, což je v nepoměru k počtu uvedenému v nyní projednávané věci. Spolupachatel svědků S. a V. , pan Z. , se k činu doznal a uvedl, že do bytu obviněného šli vymáhat údajný dluh obviněného vůči svědku S. To, že obviněný svědka V. neznal, vyplynulo i z dalších důkazů, včetně výpovědi svědkyně P. a následného ztotožňování V. jako spolupachatele. Obhajoba v odvolání navrhla, aby dokazování bylo doplněno přečtením výpovědi odsouzeného Z. z hlavního líčení ve věci sp. zn. 2 Tm 4/2013 a závěrečnými vyjádřeními tehdejších obžalovaných, kde např. S. uvedl, že se s B. více než rok nestýká. Zamítnutí těchto důkazů nebylo řádně odůvodněno, proto jde o opomenuté důkazy.

V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 61 To 309/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 1 T 187/2014, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat nebude.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný brojí výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu provedení a hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vyvodil skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Soudy se v předchozím řízení zabývaly skutečností, že některé z osob, kterým obviněný prodával marihuanu, se vůči němu dopustily jednání, pro které byly odsouzeny v jiné trestní věci. K rozporům mezi jejich výpověďmi v projednávané věci a ve věci vedené pod sp. zn. 2 Tm 4/2013 logicky uvedly, že zatímco v projednávané věci tyto osoby měly postavení svědků, ve věci, v níž byly samy obviněny, mohly na svou obhajobu uvádět cokoli bez hrozící sankce křivé výpovědi.

Obviněný při své interpretaci důkazů také bagatelizuje výpověď svědkyně Č. s tím, že se projednávaného jednání netýká. Svědkyně nicméně vypověděla, že obviněný prodával marihuanu jejímu tehdejšímu příteli M. N. Ačkoli pro toto jednání nebyl dovolatel obviněn, nic nebrání tomu, aby soudy z její výpovědi vyvodily podpůrný závěr, že obviněný marihuanu skutečně prodával. V případě této svědkyně přitom nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly eventuelně věrohodnost její výpovědi snižovat. Obviněný tak pouze předestírá vlastní verzi hodnocení důkazů, která však neodpovídá závěrům, jež v tomto směru učinily soudy v předchozím řízení.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. B. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný



prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 21. 4. 2016



JUDr. Karel Hasch
předseda senátu





Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 4/2016, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.4.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies