6 Tdo 445/2016

12. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 99 odst. 1, 4
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. j)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2016 o dovolání, které podal R. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci 3. 11. 2015, č. j. 55 To 332/2015-278, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 22/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 6. 2015, č. j. 3 T 22/2013-268 bylo R. N. (dále jen „dovolatel“) podle § 99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spojení s § 230 odst. 2 tr. ř. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, a to ve věci, ve které byl stíhán pro skutek, že

si vzal u tří různých společností úvěry, přičemž do úvěrových smluv uvedl, že pracuje v chráněné dílně s příjmem 7 500 Kč měsíčně, ačkoli nikde zaměstnán nebyl,

v němž obžaloba spatřovala přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.

2. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal dovolatel, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 332/2015-278, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, že mu podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal dovolatel prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Dongrese dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.

4. Dovolatel spatřuje porušení svých práv v tom, že ke znaleckému zkoumání došlo v prosinci 2014. V současnosti medikamenty užívá a není osobou problémovou. Proto se závěry znalce Tržického, který vycházel z jeho stavu v prosinci 2014, diametrálně liší od jeho stavu nynějšího. Skutečnost, že mezi znaleckým zkoumáním a rozhodnutím soudu uběhla takto dlouhá doba, nelze přičítat k jeho tíži. V důsledku toho je z jeho pohledu „znalecký posudek znehodnocen“. Namítá, že ochranné léčení v ústavní formě představuje největší zásah do práv člověka. Proto by mělo být ukládáno pouze v případech, pokud je osoba nebezpečná pro sebe nebo své okolí. Tato forma sankce se mu i vzhledem k jeho sociálním poměrům a prostředí, ve kterém žije, jeví jako nepřiměřená. Za adekvátní považuje formu ochranného léčení ambulantního.

5. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 332/2015-278.

6. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Usuzuje, že dovolatel nezpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy. Podstatou dovolání je v zásadě námitka proti formě ochranného léčení. Dovolatel navrhuje, aby mu ochranné léčení bylo uloženo v ambulantní formě, neboť začal řádně užívat medikamenty a jeho aktuální pobyt na svobodě není nebezpečný. Státní zástupce dospívá k závěru, že takto uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., kdy je ovšem za důvodné nepovažuje. Z provedeného dokazování je zřejmé, že dovolatel je řadu let duševně nemocný, trpí paranoidní schizofrenií. Při léčbě řádně nespolupracoval s ošetřujícími lékaři, tyto opakovaně měnil, na onemocnění nemá nadhled. Při prvním znaleckém zkoumání znalec doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě, neboť ho považoval za dostatečné. V důsledku nedostatečného náhledu dovolatele ovšem následně došlo k tomu, že se tento opětovně dopustil dalšího, ještě závažnějšího protiprávního jednání, kdy fyzicky napadl tři lékaře posudkové služby. V souvislosti s tímto protiprávním jednáním znalec opětovně v rámci znaleckého zkoumání dospěl k závěru, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný a doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě s odůvodněním, že ambulantní léčba za situace, kdy ji dovolatel řádně nedodržuje, není dostačující. Státní zástupce v souvislosti s formou ochranného léčení poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, které se vztahuje k obdobné situaci.

7. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Stejný postup navrhl i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání


8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§ 98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci a ochrannou výchovu, jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V., dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení § 99 tr. zákoníku.

12. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání.

IV.
Důvodnost dovolání


14. Dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. blíže neodůvodňuje, když v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil. Toliko obecně uvádí, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

15. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., je třeba uvést, že tento spatřuje ve skutečnosti, že mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Dovolatel zdůrazňuje, že v současnosti pravidelně bere léky, nejsou s ním žádné problémy. Ochranné léčení by mělo být ukládáno jen případech, že je nebezpečný pro sebe či okolí, což u něho není splněno. Vyjadřuje zároveň ochotu nastoupit ochranné léčení ambulantní formou.

16. Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že dovolatel neuplatnil žádnou právně relevantní argumentaci. Dovolatel pouze obecně bez bližšího objasnění uvádí, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, aniž by blíže specifikoval, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. V dané souvislosti lze uvést, že jiné hmotněprávní posouzení, než je právní posouzení skutku, může spočívat v nesprávném posouzení některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale týká se posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou skutkovou okolností může být např. otázka, zda je trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin již promlčena či nikoli, nebo např. otázka zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. R 22/2003, R 36/2004, s. 299 a NS 21/2003-T 501.). Protože dovolatel žádnou argumentaci ohledně naplnění tohoto dovolací důvodu neuplatnil, nelze dospět k závěru, že by uvedený dovolací důvod byl naplněn.

17. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze uvést, že námitky dovolatele pod uvedený důvod lze částečně podřadit. Jedná se o argumentaci, že dovolatel není nebezpečný pro sebe a okolí. Další argumenty, jež dovolatel vztáhl k tomuto důvodu dovolání, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům vytýká neúplné důkazní řízení (tj. že se spokojily se znaleckým posudkem staršího data), nesprávné hodnocení důkazů (poukazuje na skutečnost, že pravidelně bere léky, nemá žádné problémy), přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje (protože nic nedělá, žije doma, postačí ambulantní forma ochranného léčení). Takto uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť v případě tohoto dovolacího důvodu se jedná o to, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli při jiné verzi skutkového stavu, kterou se snaží prosadit dovolatel. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovém stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.

18. Jak již bylo naznačeno Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podřadit argumentaci vztahující se k tomu, že dovolatel není nebezpečný pro sebe a své okolí.

19. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku upravuje obligatorní ukládání ochranného léčení pachateli, který spáchal trestný čin buď ve stavu zmenšené nepříčetnosti (aniž by si ho zaviněně přivodil pod vlivem návykové látky) nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou nebo se jedná o osobu, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

20. Předpokladem uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli činu jinak trestného je současné splnění pěti podmínek, jimiž je to, že :
a) se stal skutek,
b) tento skutek má znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.

21. Z uplatněné argumentace dovolatele lze dovodit, že námitka, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, je založena toliko na jeho nesouhlasu se závěry znalce psychiatra MUDr. J. Tržického, který ve věci vypracoval znalecký posudek, a jenž byl opakovaně vyslechnut v rámci veřejných zasedání před soudem prvního stupně.

22. Námitky dovolatele uplatněné v dovolání tedy směřují primárně proti závěrům uvedeného znaleckého posudku a polemizují se stanoviskem soudu prvního stupně, ke kterému dospěl po provedeném dokazování, a s nímž se soud druhého stupně plně ztotožnil. Nejvyšší soud ovšem shledal, že lze akceptovat závěry soudů nižších stupňů o nutnosti uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. V tomto směru je třeba poukázat na rozsah dokazování před soudem prvního stupně, který ve věci konal opakovaně veřejné zasedání, ve věci provedl řádu důkazů, včetně výslechu matky dovolatele, která se vyjádřila k jeho způsobu života, chování a průběhu nemoci. Soud ve věci vyslechnul znalce MUDr. J. Tržického v rámci veřejných zasedání konaných dne 3. 12. 2014 a 1. 6. 2015. Znalec své odborné závěry o nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě přesvědčivým způsobem stvrdil, objasnil důvody, které ho vedly k závěru, že je třeba dovolateli uložit ochranné léčení v ústavní formě. Všechny provedené důkazy soud prvního stupně i náležitým způsobem hodnotil, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 3-4 usnesení). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil (viz str. 2 usnesení). Jediným důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pouze jisté formální pochybení spočívající v opomenutí citace odst. 4 ustanovení § 99 tr. zákoníku ve výroku rozhodnutí.

23. Nad rámec shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že při posuzování nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě pro společnost a nutnosti uložit ochranné léčení v ústavní formě nelze pominout jistou vzestupnou tendenci protiprávního jednání dovolatele. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně je nepochybné, že dovolatel byl v předmětné věci stíhán pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (majetkový trestný čin). Trestní stíhání bylo následně zastaveno z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť bylo zjištěno, že dovolatel nebyl v době činu trestně odpovědný (v době činu trpěl duševní nemoci – paranoidní schizofrenií). Protože znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dospěl k závěru, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, navrhl současně, aby bylo dovolateli uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Soud prvního stupně si vyhradil rozhodnutí o uložení ochranného léčení do veřejného zasedání. Následně, tedy předtím než bylo o uložení ochranného léčení soudem rozhodnuto, byl dovolatel podezřelý ze spáchání dalšího protiprávního jednání, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit napadením posudkových lékařů (tedy v tomto případě se již měl vůči poškozeným dopustit fyzického násilí). Věc byla vedena u Policie ČR, KPŘ Severočeského kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality Jablonec nad Nisou pod sp.zn. KPPL-23962/TČ-2014-180471-VL. V této věci došlo k odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., neboť bylo zjištěno, že dovolatel byl v době činu nepříčetný z důvodu duševní choroby (paranoidní schizofrenie).

24. V dané souvislosti je třeba uvést, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě činu jinak trestného není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování činu jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (srov. např. rozhodnutí č. 58/1968 Sb. rozh. tr., č. 11/1974 Sb. rozh. tr. a č. 23/1979 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že při posuzování těchto skutečností soudy obou stupňů řádně zjistily, že pobyt dovolatele na svobodě je s ohledem na jeho zdravotní stav nebezpečný, takže je splněna i tato zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

25. Jak již bylo naznačeno, závěr soudů nižších stupňů o nutnosti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě dovolateli vychází především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 162-170), který byl vypracován dne 6. 3. 2014 MUDr. J. Tržickým. Znalec byl opakovaně vyslechnut v rámci veřejných zasedání, kdy potvrdil a rozvedl své závěry ze znaleckého posudku. Uvedl, že dovolatel trpí závažnou duševní nemocí, konkrétně paranoidní schizofrenií, přičemž se jedná o celoživotní onemocnění. Na své onemocnění nemá patřičný nadhled, neuvědomuje si jak vážně je nemocný. Dovolatel podle znalce trpí paranoidními a perzekučními bludy, což je stav, který je jakoukoliv formou nevyvratitelný. Pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný, kdy dovolatel může být i agresivní. Znalec také u veřejného zasedání objasnil, z jakých důvodů navrhuje uložení ochranného léčení v ústavní formě na rozdíl od původního návrhu na uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Navíc z provedeného dokazování je zřejmé, že dovolatel řádně nedochází do psychiatrické ambulance MUDr. P. K. (viz č. l. 245), velmi často mění ošetřující lékaře, kdy i matka dovolatele připouští, že průběh onemocnění je spíše horší, dovolatel ji říká, že je jedno zda léky užívá či nikoliv. Tyto skutečnosti svědčí o laxním přístupu dovolatele k jeho onemocnění.

26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, žepobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný, jednak s ohledem na vzestupnou tendenci jeho protiprávního jednání, ale také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu.Naznačený závěr má oporu i v tom, že dovolateli chybí dostatečný nadhled na jeho onemocnění, v podstatě si neuvědomuje jak vážně je nemocný, což umocňuje skutečnost, že má nedůvěřivý vztah k lékařům, které velmi často mění.Ústavní forma ochranné psychiatrické léčby přispěje k tomu, aby dovolatel získal patřičný nadhled nad svou nemocí.

27. Pokud se týká námitky dovolatele, že znalec provedl znalecké zkoumání v roce 2014, přičemž od této doby se ničeho závadného nedopustil, lze uvést následující. Především je třeba zdůraznit, že znalec se vyjádřil k duševnímu stavu dovolatele ve věci opakovaně, když naposledy tak učinil 1. 6. 2015, kdy setrval na svých závěrech a přesvědčivým způsobem se vyjádřil i k nutnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě. Z vyjádření znalce vyplývá, že od doby vypracování znaleckého posudku (znalec vypracoval znalecký posudek i ve věci vedené u Policie ČR, KPŘ Severočeského kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality Jablonec nad Nisou pod sp. zn. KPPL-23962/TČ-2014-180471-VL) nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by měly vliv na jeho závěry. Proto nelze mít za to, že samotný odstup času bez zjištění nějakých dalších podstatných skutečností (např. vyhledání kvalifikované odborné pomoci), by mohl vést k závěru, že závěry znalce jsou nesprávné. Proto nelze ani této námitce dovolatele přisvědčit.

28.V souvislosti s argumentací dovolatele, že je ochoten se podrobit ochrannému léčení psychiatrickému v ambulantní formě, lze konstatovat, že jeho vyjádření nevyznívá přesvědčivě. Do rozhodnutí soudů a následně i poté, co rozhodnutí u uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě nabylo právní moci, neučinil žádné aktivní kroky k zajištění specializované soustavné lékařské pomoci. Návštěvy svého lékaře naopak silně redukoval. Lze připustit, že by jeho snaha v tomto směru mohla mít vliv na rozhodnutí soudů, kdy právě určitý náhled dovolatele na jeho onemocnění, by mohl nepochybně signalizovat, že si je skutečně vědom závažnosti svého onemocnění a je motivován ke spolupráci s lékaři. Soud prvního stupně proto správně uvedl, že vzhledem k absenci odpovídajícího náhledu dovolatele na nutnost jeho psychiatrické léčby, není v současnosti schopen se jí podrobit v ambulantní formě. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ústavní léčení může soud kdykoliv změnit na ambulantní, pokud se stav dovolatele stabilizuje.

29. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám dovolatele, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal zjevně neopodstatněně.

30. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání dovolatele, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku dovolatele v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. dubna 2016



JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu


Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 445/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.445.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies