6 Tdo 430/2016

06. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265b odst. 1 písm. g)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 68 To 309/2015-275, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 188/2015, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2015, č. j. 2 T 188/2015-246, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že

dne 29. 1. 2015 v době kolem 11:50 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Kangoo Express FC, RZ: … v O. po ulici D. N. ve směru jízdy od obce K. k ulici R. a u domu čp. … v pravém jízdním pruhu, za dobré viditelnosti, v souvislosti s porušením ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu a jízdu nepřizpůsobil situaci v provozu na pozemní komunikaci, přehlédl chodkyni M. N., která přecházela vozovku z leva doprava z pohledu řidiče vozidla Renault, přičemž došlo ke střetu mezi levou přední částí vozidla obžalovaného a chodkyní M. N., která po nárazu vozidla a následnému pádu na vozovku utrpěla četná těžká zranění, zejména nitrolební poranění, zlomeniny těl hrudních a bederních obratlů s masivním prokrvácením měkkých tkání podél páteře a závažná nitrohrudní a nitrobřišní poranění, pro která byla v kritickém stavu odvezena rychlou záchrannou službou do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde téhož dne, tj. 29. 1. 2015, zemřela.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 14 795 Kč, V. K. na majetkové újmě 3 000 Kč a na nemajetkové újmě 500 000 Kč, M. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč, M. T. na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč, B. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč, D. L. na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč a Z. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč. Současně byli poškození, V. K. a M. T. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy a Z. N. se zbytkem nároku na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškozený Z. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 68 To 309/2015-275,jímž z podnětu odvolání poškozeného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody vůči poškozenému Z. N. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti tomuto poškozenému zaplatit na náhradě škody částku 25 196 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 750 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného Z. N. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Alexandry Langošové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že zamítl jeho dovolání, přestože bylo namístě provést další důkazy, a že se adekvátně nevypořádal se závěry uvedenými ve znaleckém posudku vypracovaném znalcem Ing. Mandákem, Ph. D. Tvrdí, že při správném posouzení věci měly soudy dovodit, že jeho jednání nebylo zaviněné. S oporou o závěry znalce podotýká, že se ve vozidle pohyboval běžným způsobem, který riziko vzniku dopravní nehody nezvyšuje. Tvrzení, že chodkyně netvořila náhlou a nepředpokládanou překážku považuje pouze za vyjádření technického rázu. Namítá, že poškozená chodkyně nedbala všech povinností a porušila § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Nebýt tohoto jejího porušení, k nehodě by nedošlo, neboť porušení této povinnosti a nehodu pojí příčinná souvislost. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 1173/200 připomíná, že nemohl předpokládat možné porušení pravidel silničního provozu jiným účastníkem (chodkyní).

6. S ohledem na faktickou situaci obviněný namítl, že mu není možné přičítat zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti. Poškozená neměla vozovku přecházet, pokud viděla, že zprava jede automobil a – v návaznosti na vyjádření znalce – v daném okamžiku již nebude možné bezpečně zastavit. Tím spíše měla vyčkat, byla-li si vědoma svého zdravotního handicapu, z něhož plynuly obtíže s rychlým pohybem. Chodkyni nemohl zahlédnout dříve, než se tato nacházela ve středu vozovky, a to pro hustotu provozu, která v protisměrném pruhu panovala. Tvrdí, že řízení se věnoval a nehodě objektivně zabránit nemohl.

7. Obviněný nesouhlasí ani se zamítnutím důkazního návrhu spočívajícím ve výslechu dalších svědků, kteří byli bezprostředně přítomni celé nehodové situaci, jejichž potřebu dovozuje z výpovědi svědkyně S. S., která uvedla, že mu poškozená „vběhla pod auto“. Postupem soudu byly podle něj porušeny základní zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

8. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podáním ze dne 1. 4. 2015 (č. l. 305) vyjádřil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.

9. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodování nedisponoval vyjádřením nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného,jehož opis mu byl doručen dne 24. 2. 2016. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu rozhodnout o podaném mimořádném opravném prostředku.

III.Přípustnost dovolání




10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.


IV.
Důvodnost dovolání


19. Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě obsahovým setrváním na námitkách, které vtělil do svého řádného opravného prostředku a s nimiž se odvolací soud zcela přesvědčivým způsobem a správně vypořádal. Dovolání obviněného je jeho pokračující polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právními závěry, které z nich vyvodily. Obviněný nepřináší žádný nový argument, který by byl způsobilý zpochybnit správnost a zákonnost odsuzujících rozhodnutí a který by tak odůvodnil požadované zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.

20. Protože odvolací soud na obsahově shodné námitky odpovídajícím způsobem reagoval (viz zdůvodnění správnosti výroku o vině na str. 7-8 jeho rozsudku) a Nejvyšší soud vyslovené závěry sdílí, dostačuje na jeho rozsudek odkázat a připomenout toliko základní skutečnosti, které dovolatel (vzhledem ke své argumentaci) nadále odmítá akceptovat.

21. Soudy zcela důvodně (s ohledem na poznatky plynoucí z protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku a fotodokumentace, z výpovědi Z. N. a znaleckého posudku Ing. Ladislava Mandáka, Ph. D.) uzavřely, že kauzální pro vznik následku bylo toliko jednání obviněného. Pokud by ten věnoval náležitým způsobem pozornost dění na vozovce, jak mu to ukládá § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, zaregistroval by pohyb chodkyně a přizpůsobil by svou jízdu této skutečnosti tak, že by ke kolizi jím řízeného vozidla s chodkyní vůbec nedošlo. Znaleckým posudkem, jehož správnost nebyla zpochybněna, je totiž prokázáno, že bylo plně v možnostech obviněného – pokud by řádně sledoval dopravní situaci – střetu s chodkyní zabránit. Zjištěná skutečnost, že obviněný na chodkyni vůbec nereagoval (brzdit začal až v reakci na náraz do chodkyně) svědčí jednoznačně o tom, že se řízení vozidla nevěnoval způsobem, který se po řidiči požaduje.

22. Tvrdí-li obviněný, že střetu nemohl zabránit, pak toto jeho tvrzení vychází dílem z jiného skutkového základu, než který zjistily soudy (tvrzení o hustotě provozu, která mu měla zabránit ve spatření chodkyně až do okamžiku, kdy se nacházela ve středu vozovky, vyvrací výpověď Z. N. a znalecký posudek), dílem z neakceptovatelného výkladu dopravní situace dovolatelem (jím tvrzené porušení § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu chodkyní) o přecházení vozovky poškozenou při takové blízkosti vozidla obviněného, která mu znemožňovala střetu zabránit. V tomto směru dovolatel účelově přebírá údaj (v čase cca 1 sekunda před střetem), který se vztahuje až k pohybu chodkyně v průběžném jízdním pruhu obviněného (resp. vstupu do něj), a odhlíží od podstatných zjištění, která se týkají samotného vstupu chodkyně do vozovky (cca 4 sekundy před střetem). Navazuje tak na – pro soud druhého stupně nepřijatelnou – obhajobu uplatněnou v řízení odvolacím, zpochybňující povinnost řidiče reagovat na vstup chodce do vozovky na protější straně. V daném směru již v řádném opravném prostředku obviněný tvrdil, že zákon řidiči takovou povinnost neukládá, když (na straně druhé) nepochybně má na chodce reagovat, když vchází do jeho jízdního pruhu. V reakci na tuto námitku dostačuje poukázat na to, jak k věci přistoupil soud odvolací, a na to, co stanoví § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Ten řidiči ukládá povinnost věnovat se plně řízení vozidla… a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích [tedy nikoli snad jen v jízdním pruhu, jak je definován v § 2 písm. t) téhož zákona]. Toliko pro úplnost se dodává, že povinnost sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacíchje nutno vztahovat ke komunikaci v jejím obsahovém vymezení obsaženém v § 2 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který pozemní komunikaci definuje jakodopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti, ve smyslu jejího dělení na kategorie vymezené v odstavci druhém.

23. Oba soudy nižších stupňů správně uzavřely, že chodkyně svým pohybem ve vozovce nevytvořila pro obviněného neočekávanou a náhlou překážku a že vozovku nepřecházela tak, aby dovolatele donutila k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy (za takového stavu by porušila obviněným zmiňované ustanovení zákona). Podle zjištění soudů započala chodkyně vozovku přecházet v čase cca 4 sekundy před střetem, nelze proto uvažovat tak, že by porušila § 54 odst. 3 cit. zákona, podle něhož chodec nesmí vstupovat na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Je sice skutečností, že poškozená započala vozovku přecházet (z pohledu obviněného) z prostoru za vozidlem, avšak to stálo v parkovacím pruhu, takže nevstupovala přímo do jízdního pruhu obviněného, nýbrž nejprve do pruhu protisměrného. Uváží-li se, že pozemní komunikace je v místě nehody široká 12,8 m, přičemž při okrajích jsou na obou stranách místa pro parkování o šířce 2,7 m, pak je zřejmé, že do středu vozovky (odkud by již obviněný nebyl schopen kolizi zabránit, pokud by až zde objektivně mohl poškozenou spatřit) musela chůzí za pomocí dvou berlí překonat vzdálenost 3,7 m, pak je nezbytné souhlasit se závěrem, že obviněný měl časový prostor k tomu, aby vznik dopravní nehody odvrátil, pokud by řádně sledoval dopravní situaci. Dovolatelem tvrzené porušení povinnosti upravené § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu nelze u chodkyně shledat. Před jejím vstupem do vozovky totiž nebyla situace na ní v takové podobě, která by umožňovala učinit závěr, že započetím přecházení vozovky poškozená vyvolala ohrožení sebe nebo ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na aktuální vzdálenost vozidla obviněného jedoucího přiměřenou (dopravnímu značení odpovídající) rychlostí ve vzdálenějším jízdním pruhu totiž mohla situaci vyhodnotit jako relativně bezpečnou, zejména při uvážení očekávání takového způsobu jeho jízdy, která by odpovídala požadavku formulovanému zněním § 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

24. Z těchto důvodů – a zejména též při zdůraznění toho, že soudy žádnou přítomnost vozidel jedoucích ve směru od ulice R. (tj. protisměrně jízdy obviněného), bránící mu v možnosti registrovat poškozenou ve vozovce, nezjistily – je třeba odmítnout názor obviněného, že kolizi s vozidlem jím řízeným zapříčinila svým pohybem ve vozovce zemřelá chodkyně.

25. Uvedené tvrzení dovolatele rovněž odhlíží od způsobů, jimiž je třeba při uplatňující se teorii podmínky (conditio sine qua non) přistupovat k řešení otázky příčinného vztahu. Mimo toho, že je na úrovni horizontální (tj. skrze umělou izolaci jevů) třeba uvážit skutečnosti, které se v danou chvíli reálně vyskytovaly a z takto vnímaného širšího spektra příčin k posuzované dopravní nehodě přispěly (tj. i dovolatelem zdůrazňovaná přítomnost chodkyně ve vozovce), je třeba skrze gradaci příčinné souvislosti zjistit, co bylo bezprostřední příčinou vzniku daného následku, a tím je – i s přihlédnutím k odborným, technickým závěrům znaleckého posudku – jednání obviněného vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Střet vozidla řízeného obviněným s chodkyní nastal v důsledku toho, že obviněný – jak uzavřely oba soudy nižších stupňů – porušil povinnosti uložené mu ustanovením § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Nelze rovněž nezmínit, že způsob jízdy dovolatele (tj. nezaregistrování chodkyně ve vozovce) má za následek i porušení ustanovení § 5 písm. d) téhož zákona, které řidiči ukládá povinnost dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči… osobám s omezenou schopností pohybu. Za takovou osobu bylo nezbytné poškozenou, pohybující se o dvou berlích, nepochybně pokládat. Toto konstatování má za následek, že v posuzovaném případě není skutkový podklad pro to, aby se v něm uplatnil názor prezentovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.

26. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že nevyšly z výpovědi svědkyně S. S. (již soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, proč její údaje nemohou sloužit za podklad jeho skutkových zjištění), ani to, že nevyhověly návrhu obhajoby na další doplnění dokazování. Důkazní materie, z níž soudy vyšly, totiž poskytuje dostatečný podklad pro jejich meritorní rozhodnutí. Zbývá dodat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 8) akceptovatelným způsobem vyložil, proč důkaznímu návrhu nevyhověl.

27. Nejvyšší soud po rozboru dovolání obviněného dospěl k závěru, že tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o námitky skutkového charakteru, neboť toliko skrze dovozování jiných skutkových závěrů stran aktuální dopravní situace v okamžiku bezprostředně předcházející kolizi vozidla řízeného dovolatelem s usmrcenou chodkyní dovozuje závěr o vadnosti hmotně právního posouzení skutku. Ve vztahu ke skutku soudy zjištěnému, resp. skutkovým zjištěním, jak jsou vyjádřena ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění rozsudků obou soudů, obviněný žádnou relevantní hmotně právní námitku nevznáší. Podstata jeho dovolání spočívá v tvrzení o porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., což jsou ustanovení práva procesního. Toto zjištění ústí do závěru, že obviněný se svou dovolací argumentací s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozchází.

28. Obviněnému nelze přisvědčit ani v té části, tvrdí-li existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je tomu tak proto, že v alternativě, kterou uplatnil – zamítnutí jeho odvolání za situace, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vadou, která je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – mu nelze dát za pravdu vzhledem k tomu, co je obsahem předchozí části odůvodnění tohoto usnesení.

29. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 6. dubna 2016


JUDr. Ivo Kouřil



















předseda senátu































Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 430/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.430.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies