7 Tdo 456/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 140/1961 Sb. - § 158 odst. 1 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 4. 2016 o dovoláních obviněných K. K. , a L. B. , dříve P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 4 To 389/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 180/2011 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněné K. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. B. , dříve P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 3 T 180/2011, byly obviněné K. K. a L. P. jako spolupachatelky uznány vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Za tento trestný čin byly obě obviněné odsouzeny podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že u obou byl výkon trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na jeden rok, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu práce ve veřejné správě a samosprávě spojené s výkonem veřejné moci na dva roky.

O odvoláních, která podali obě obviněné proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch každé z obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 4 To 389/2013 (v době tohoto rozhodnutí bylo příjmení obviněné L. P. změněno na B. ). Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byly obě obviněné nově uznány vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzeny každá podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností na dva roky, přičemž podle § 226 písm. b) tr. ř. byly obě obviněné zproštěny části obžaloby podané pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. posoudil Krajský soud v Ústí nad Labem skutek, který podle jeho zjištění převzatých z části rozsudku Okresního soudu v Teplicích spočíval v podstatě v tom, že obviněná K. K. jako vedoucí odboru výstavby a životního prostřední Městského úřadu v Duchcově a obviněná L B. , dříve P. jako zástupkyně vedoucí odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Duchcově dne 24. 8. 2009 vydaly pod č. j. VŽP 689/330/09/Pu územní rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení na stavbu fotovoltaické výrobny elektrické energie na pozemkových parcelách č. ...., č. ....... a č. ...... v katastrálním území M. žadatele občanského sdružení Moldava – Srdce Krušných hor s tím, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 9. 2009, ačkoli obě obviněné si vzhledem k svému pracovnímu zařazení a odborné způsobilosti musely být vědomy, že pro vydání uvedeného rozhodnutí nebyly splněny podmínky dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v době vydání tohoto rozhodnutí nebyla pro příslušné katastrální území schválena územně plánovací dokumentace a pro předmětnou stavbu nebyl udělen souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, a tím umožnily občanskému sdružení Moldava – Srdce Krušných hor realizaci výstavby fotovoltaické výrobny elektrické energie.

Obviněné podaly prostřednictvím obhájkyň dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.

K dovolání obviněné K. K.

Obviněná K. K. napadla odsuzující výrok o vině a trestu, který se jí týkal. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby ji v celém rozsahu zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněné K. K. za opožděně podané a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné K. K. bylo podáno opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. O zákonné lhůtě k podání dovolání byla obviněná poučena v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle měsíců končí uplynutím toho dne, který odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl jako zásilka určená do vlastních rukou doručen obviněné K. K. poštou dne 8. 9. 2015 a její obhájkyni do datové schránky dne 9. 9. 2015. Z toho vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo pondělí 9. 11. 2015.

Dovolání obviněné K. K. bylo sice datováno dnem 9. 11. 2015, avšak z datové schránky obhájkyně bylo odesláno a do datové schránky Okresního soudu v Teplicích bylo dodáno dne 10. 11. 2015 (k odeslání i dodání došlo ve stejný čas 15:04:29 hodin). Kromě toho bylo dovolání v písemné podobě odevzdáno dne 10. 11. 2015 k poštovní přepravě a došlo Okresnímu soudu v Teplicích dne 11. 11. 2015. Z uvedených časových údajů je zřejmé, že dovolání obviněné K. K. bylo podáno po uplynutí zákonné dovolací lhůty.

Obviněná K. K. v úvodu svého podání uvedla, že podává dovolání „ve stanovené lhůtě“. I když to v dovolání výslovně neuvedla, vycházela v tomto tvrzení patrně z mylného předpokladu, že do lhůty se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Tato zásada má obecnou platnost jen pro obor hmotného práva, neboť podle § 139 tr. zákoníku, resp. dříve podle § 89 odst. 15 tr. zák. kde tento zákon (tj. trestní zákoník, resp. dřívější trestní zákon) spojuje s uplynutím doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Lhůta k podání dovolání je procesní lhůtou, není stanovena trestním zákoníkem ani dřívějším trestním zákonem a ustanovení § 139 tr. zákoníku, resp. § 89 odst. 15 tr. zák. se na ni nevztahují. Jde o lhůtu stanovenou trestním řádem a takové lhůty se řídí ustanoveními § 60 tr. ř. Pravidlo, podle kterého se do lhůty nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty, se podle § 60 odst. 1 tr. ř. vztahuje jen na lhůty určené podle dní. Lhůta k podání dovolání je ale určena podle měsíců, takže její počítání se řídí výše citovaným ustanovením § 60 odst. 2 tr. ř., při jehož aplikaci se uvažované pravidlo neuplatní.

Nejvyšší soud proto opožděně podané dovolání obviněné K. K. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.

K dovolání obviněné L. B. , dříve P.

Obviněná L. B. , dříve P. dovoláním podaným v zákonné lhůtě napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem co do jí se týkajícího odsuzujícího výroku o vině a výroku o trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí, jehož vydáním byla uznána vinnou, bylo v souladu s právními předpisy, zejména pak v souladu s oběma zákony citovanými ve výroku o vině. Uvedla, že rozhodnutí se opíralo o ustanovení § 18 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona. Vyjádřila názor, že fotovoltaická výrobna elektrické energie byla stavbou technické infrastruktury podle těchto ustanovení a že tedy bylo možné umístit ji v nezastavěném území i za absence schváleného územního plánu. Popřela, že by úmyslně vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a že by jednala v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Domáhala se toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby ji v celém rozsahu zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokládá veškeré námitky obviněné L. B. , dříve P. za zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby její dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření se opíralo o argumentaci, která nijak nepřekračovala rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obviněné, resp. obhájkyni k případné replice.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné L. B. , dříve P. je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) se dopustil veřejný činitel, který mimo jiné v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Posuzovaným skutkem obviněná L. B. , dříve P. zákonné znaky uvedeného trestného činu jako spolupachatelka evidentně naplnila.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněné, že rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení na stavbu fotovoltaické výrobny elektrické energie bylo v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a se zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Vydání uvedeného rozhodnutí bránilo to, že tu nebyla schválená územně plánovací dokumentace (územní plán) a že chyběl souhlas příslušného správního orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, jak správně dovodily oba soudy. V návaznosti na to soudy správně konstatovaly, že nepřicházelo v úvahu, aby v dané věci byla aplikována ustanovení, která umožňují rozhodnout o umístění stavby bez splnění uvedených podmínek. Podle námitek obviněné byly pro tento postup splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 18 odst. 5, § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona.

Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umísťovat stavby, zařízení a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra.

Podle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona se rozumí veřejnou infrastrukturou pozemky, stavby, zařízení, a to
1. dopravní infrastruktura, například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení,
2. technická infrastruktura, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody,
3. občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva,
4. veřejná prostranství.

Obviněná v dovolání prezentovala názor, že fotovoltaická výrobna elektrické energie spadá pod pojem „veřejná technická infrastruktura“ ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, a v té spojitosti uvedla, že výčet konkrétních forem technické infrastruktury je v tomto ustanovení pouze demonstrativní. I když lze souhlasit s tím, že jde o demonstrativní výčet, není možné pod uvedený pojem zahrnovat stavby a zařízení takové povahy, která je v očividném rozporu s povahou výslovně uvedených příkladů. Společným dominantním rysem příkladmo uvedených forem veřejné technické infrastruktury je to, že pokud mají vztah k nakládání s energií, vodou či různými produkty, slouží vždy jen k jejich přenosu, a nikoli k jejich produkci. Jednotlivé příkladmo uvedené formy veřejné technické infrastruktury se vyznačují tím, že mají podpůrný či doprovodný vztah ke stavbě nebo zařízení, kde probíhá výroba. S tím pak souvisí okolnost, že stavby a zařízení určené k přenosu mají zpravidla mnohem menší nároky ve vztahu k dotčenému pozemku než stavby a zařízení určené k výrobě. Příkladmo uvedené formy veřejné technické infrastruktury jen minimálně zasahují do stávajícího způsobu využití příslušného pozemku. Fotovoltaická výrobna elektrické energie je založena na použití fatovoltaických panelů, které jsou propojeny do fotovoltaických řad či polí, a tím pádem zabírá větší plochu, vyžaduje ke své stavbě i větší rozlohu pozemku a výrazně omezuje či spíše znemožňuje dosavadní způsob jeho využití. Právě proto je fotovoltaická výrobna elektrické energie naopak typickým příkladem stavby, kterou nelze podřadit pod pojem „veřejná technická infrastruktura“ ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, nehledě na její vyloženě komerční charakter vyplývající z toho, že je určena k tvorbě zisku na straně výrobce elektrické energie.

Za tohoto stavu nepřicházelo v úvahu, aby o umístění fotovoltaické výrobny elektrické energie a o povolení její stavby bylo s ohledem na ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona rozhodnuto bez toho, že by tato stavba byla předtím zahrnuta do schválené územně plánovací dokumentace (územní plán).

Uvedené rozhodnutí nepřicházelo v úvahu také proto, že fotovoltaická výrobna elektrické energie měla být postavena na pozemcích, které měly povahu zemědělské půdy, a že nebyl dán souhlas příslušného správního orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Obviněná s tímto závěrem soudů vyjádřila v dovolání jen povšechně formulovaný nesouhlas, aniž uvedla nějaké bližší či konkrétní důvody tohoto nesouhlasu. Nejvyšší soud se nemohl s uvedenou námitkou vypořádat jinak než rovněž obecně formulovaným konstatováním správnosti závěru obou soudů, podle něhož souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu byl nutný.

Z toho všeho je zřejmé, že obviněná vykonávala svou pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu ve smyslu § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Bez jakéhokoli opodstatnění jsou také námitky, jimiž se obviněná snažila zpochybnit závěr soudů, že jednala „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“. Tímto prospěchem bylo povolení realizovat stavbu fotovoltaické výrobny elektrické energie, které občanské sdružení Moldava – Srdce Krušných hor získalo, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.

Především není možné akceptovat námitky obviněné v tom smyslu, že považovala rozhodnutí za správné. Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo opakovaně v říjnu 2007 a v červenci 2008 materiál nazvaný „Stavby a zařízení pro výrobu energie z vybraných obnovitelných zdrojů – metodický pokyn k jejich umísťování“. V tomto pokynu bylo vždy výslovně zdůrazněno, že fotovoltaické výrobny elektrické energie (fotovoltaické elektrárny) je možné v nezastavěném území umístit pouze v souladu s územním plánem. Totéž bylo prezentováno na semináři, který dne 21. 6. 2007 pořádalo Ministerstvo pro místní rozvoj – sekce územního plánování a stavebního řádu v sídle Krajského úřadu Ústeckého kraje a jehož se zúčastnila obviněná K. K. a další jedna pracovnice Městského úřadu v Duchcově. Obviněná L. B. , dříve P. se tohoto semináře sice osobně nezúčastnila, ale vzhledem k jejímu postavení zástupkyně vedoucí odboru je vyloučeno, aby o jeho obsahu nebyla informována. Opakovaně vydaný metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj jí byl znám, takže věděla, jaký právní názor ministerstvo od počátku konzistentně zastává a jaký postup odpovídá zákonu. Námitky obviněné, že šlo jen o metodický pokyn ministerstva, který nebyl právně závazný, na tomto závěru nemůže nic změnit. Právní názor ministerstva byl v metodickém pokynu podrobně zdůvodněn v kontextu s výkladem ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona a v tomto rámci bylo výslovně vysvětleno i to, že výrobny elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů se nepovažují za veřejnou technickou infrastrukturu. Obviněná tedy věděla, že opačné tvrzení je v rozporu se zákonem. Ostatně vezme-li se v úvahu obsah rozhodnutí Městského úřadu v Duchcově, odboru výstavby a životního prostředí ze dne 24. 8. 2009, č. j. VŽP 689/330/09/Pu, na jehož vydání se obviněná podílela, pak je zřejmé, že rozhodnutí bylo zdůvodněno konstatováním, že „stavební úřad v průběhu řízení neshledal důvody bránící vydání rozhodnutí o umístění stavby“, že „podmínky pro umístění a provedení stavby jsou jednoznačné, v souladu s územně plánovací informací a stanoviskem obce“ a že „stavba je umísťována v souladu s návrhem územního plánu obce“. Z citovaných částí odůvodnění je patrno, že rozhodnutí se ve skutečnosti vůbec neopíralo o výklad ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, jak ho obviněná namítla v dovolání, a že v rozhodnutí nebyla nijak řešena otázka aplikace ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, jak ji obviněná zahrnula do svých námitek v dovolání. Naopak výslovná zmínka o územně plánovací informaci obce a o návrhu územního plánu obce jasně ukazuje na to, že obviněná v době činu věděla, že rozhodnutí je podmíněno tím, co se prezentovalo v metodickém pokynu Ministerstva pro místní rozvoj, totiž tím, že umístění fotovoltaické elektrárny v nezastavěném území je možné pouze v souladu s územním plánem.

Vydání rozhodnutí předcházelo stanovisko Magistrátu města Teplice jako dotčeného orgánu ze dne 9. 7. 2009, č. j. MgMT ODŽP 088376/2009-V-104/Db, v němž bylo mimo jiné výslovně konstatováno, že stavba bude realizována na zemědělské půdě a že je třeba požádat o souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu. Obviněná namítala, že toto stanovisko bylo „obecně nezávazné“. Citované stanovisko bylo adresováno občanskému sdružení Moldava – Srdce Krušných hor jako žadateli o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, nebylo obecně závazné a formálně vzato nezavazovalo ani obviněnou, avšak bylo jedním z podkladů rozhodnutí a jako takové je důkazem toho, že obviněná věděla o nutnosti souhlasu příslušného správního orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu.

Za popsaného stavu není nic nelogického či nepřijatelného na závěru soudů, že úmyslným zaviněním obviněné bylo zahrnuto nejen její jednání příčící se zákonu, ale i opatření neoprávněného prospěchu žadateli o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, neboť nezákonným rozhodnutím, na němž se obviněná podílela, žadatel nabyl oprávnění, které ve skutečnosti neměl získat.

Odsuzující výrok není žádnou nepodloženou kriminalizací právního názoru obviněné. Obviněná se na rozhodnutí podílela s vědomím, že stavbu fotovoltaické výrobny elektrické energie v nezastavěném území lze umístit jen v souladu se schváleným územním plánem a že ji lze povolit jen tehdy, byl-li dán souhlas příslušného správního orgánu s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu. Obviněná se podílela na rozhodnutí, které nebylo zdůvodněno tak, že by v něm bylo zmíněno, jaký je ustálený a neměnný výklad Ministerstva pro místní rozvoj, a že by v něm bylo vyloženo, proč se rozhodnutí od tohoto výkladu odchyluje. Odůvodnění rozhodnutí je naopak koncipováno tak, aby budilo zdání, že o něm nemohou být pochybnosti (viz zmínku o tom, že „podmínky pro umístění a provedení stavby jsou jednoznačné“ a že „stavba je umísťována v souladu s návrhem územního plánu“). Rozhodnutí pak nelze přijatelně vysvětlit jinak než jako projev úmyslu opatřit žadateli neoprávněné získání povolení ke stavbě fotovoltaické výrobny elektrické energie, nota bene žadateli, jehož povaha na první pohled vylučovala, že by ji mohl postavit a být jejím provozovatelem.

V této souvislosti lze poznamenat, že pokud žadatelem bylo občanské sdružení, bylo jasné, že stavba a provoz fotovoltaické elektrárny sotva může být předmětem jeho činnosti. Stanovy občanského sdružení Moldava – Srdce Krušných hor ostatně vymezují předmět jeho činnosti tak, že stavba ani provoz fotovoltaické elektrárny do něho rozhodně nespadá. Poté, co rozhodnutí nabylo dne 29. 9. 2009 právní moci, občanské sdružení dne 5. 10. 2009 oznámilo Městskému úřadu v Duchcově, že „rozhodnutí … přechází ke dni 1. 10. 2009 na nový subjekt, a to: TALWIN, a.s., se sídlem Příkop 943/4, 602 00 Brno, IČ 28265769“. Přitom za občanské sdružení žádost o vydání rozhodnutí podala, v řízení za něj vystupovala a citované oznámení po právní moci rozhodnutí učinila I. B. , předsedkyně občanského sdružení, která od 31. 8. 2009 byla členkou představenstva obchodní společnosti TALWIN, a.s. Od téhož dne byl předsedou představenstva této obchodní společnosti M. K. , který byl zároveň vlastníkem pozemků, na nichž měla být fotovoltaická elektrárna postavena. Z toho je zřejmé, že občanské sdružení v celé věci plnilo úlohu subjektu nastrčeného k opatření potřebného rozhodnutí a že skutečný zájemce o toto rozhodnutí zůstal během řízení skryt. Nejvyšší soud tím nemíní obviněné podsouvat, že o tom věděla, ale pokládá za nutné zdůraznit, že když bylo řízení zahájeno na podkladě žádosti občanského sdružení, tedy subjektu, který evidentně neměl stavbu a provoz fotovoltaické elektrárny v předmětu své činnosti, pak měla postupovat obzvlášť obezřetně a dbát důsledně na soulad vydaného rozhodnutí se zákonem. Podstatou viny obviněné není to, že rozhodnutím bylo vyhověno žádosti občanského sdružení, ale to, že občanskému sdružení byl vydáním kladného rozhodnutí o jeho žádosti úmyslně opatřen prospěch, pro který nebyly splněny zákonné podmínky.

Výrok o vině obviněné L. B. , dříve P. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v části týkající se této obviněné není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné L. B. , dříve P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K délce dovolacího řízení

Vzhledem ke značnému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (9. 3. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 30. 3. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.


P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2016


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 456/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.456.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies