4 Tdo 514/2016 - Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 240 odst. 1,3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného Z. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 3 To 13/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013, byl obviněný Z. F. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

po vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2009 do 26. 10. 2009 v P. v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH, společně s již dne 31. 8. 2011 pro trestný čin dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzeným M. K., poté, co obviněný Š. navedl odsouzeného K., aby se stal jednatelem společnosti Formanent, s. r. o., kterým se K. s datem vzniku jednatelství od 9. 9. 2009 stal, a proto od 19. 10. 2009 mohl jako jediný disponovat účtem společnosti, a poté, kdy dne 10. 9. 2009 obviněný F., aby dosáhl realizace předem dohodnuté trestné činnosti, přestože věděl, že se jedná o padělky ověřovacích doložek notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, předal Ing. J. N. za účelem jmenování M. K. jednatelem společnosti Formanent, s. r. o. a zajištění převodu této společnosti se sídlem Jilská 450/16, Praha 1, IČ: 28941012 na společnost ČEZ, a. s., jako nového stoprocentního vlastníka, a zaslání těchto změn do obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze: Smlouvu o převodu obchodního podílu mezi společností Hradčany, o. s. a ČEZ, a. s., na níž byly zfalšovány podpisy člena představenstva ČEZ, a. s., Z. P., Předávací protokol o předání dokladů společnosti Formanent, s. r. o., novému jednateli M. K., Čestné prohlášení a podpisový vzor M. K. a Plnou moc pro obchodní rejstřík udělenou zmocněnci Ing. J. N. M. K., všechny listiny datované dnem 9. 9. 2009 a opatřené padělanými ověřovacími doložkami notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, v nichž mimo jiné byla uvedena i smyšlená čísla položek ověřovací knihy notářské kanceláře, a poté odsouzený K. již jako jednatel spol. Formanent, s. r. o., na pokyn obviněného Š. převedl na sebe firemní bankovní účet, na nějž měly být poukázány finanční prostředky vylákané uplatněním nadměrného odpočtu DPH, za tím účelem obviněný Š. předložil odsouzenému K. již vyplněné přiznání k dani z DPH spol. Formanent, s. r. o., za 3. čtvrtletí 2009 k podpisu, které odsouzený K. podepsal, a dne 26. 10. 2009 zatím neznámá osoba toto přiznání k dani doručila do podatelny Finančního úřadu pro Prahu 1, v Praze 1, Štěpánská 28, přičemž v tomto daňovém přiznání, ačkoli obvinění věděli, že ve skutečnosti k uskutečnění žádaného zdanitelného plnění uvedeného v daňovém přiznání nedošlo, vykázali nadměrný odpočet daně ve výši 56 525 000 Kč a na základě výzvy finančního úřadu k odstranění pochybností se dne 8. 12. 2009 na žádost obviněných na Finanční úřad pro Prahu 1 dostavil D. Š., jehož k jednání s finančním úřadem vybavili finančním úřadem vyžádanými dokumenty a plnou mocí ze dne 6. 12. 2009 a který krom této plné moci u finančního úřadu předložil fakturu, z níž mělo vyplývat, že společnost Formanent, s. r. o., od společnosti Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG odebrala zboží ve výši 354 025 000 Kč, tj. v ceně, které odpovídal daňový odpočet ve výši 56 525 000 Kč, ačkoli k žádnému plnění z této faktury nedošlo, dále předložil výpis z účtu společnosti Formanent, s. r. o. a kupní smlouvu ze dne 21. 9. 2009 mezi společností Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG a společností Formanent, s. r. o., jako dceřinné společnosti ČEZ, a. s., přičemž i tato kupní smlouva byla opatřena padělanou ověřovací doložkou notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové a dále byla opatřena padělaným podpisem jednatele prodávající společnosti, tj. podpisy Dr. R. S., padělaným podpisem M. K. jako jednatele společnosti Formanent, s. r. o. jako kupujícího a padělaným podpisem člena představenstva ČEZ, a. s., Ing. V. H., přičemž ze strany finančního úřadu k vyplacení nadměrného odpočtu po odhalení podvodu nedošlo.“

Za uvedené jednání byl obviněný Z. F. odsouzen podle § 240 odst. 3 za užití ust. § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu dvou set celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného F. Š.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013, podal obviněný Z. F. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 3 To 13/2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněného Z. F. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Z. F. byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

po vzájemné dohodě s již odsouzeným F. Š., v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2009 do 26. 10. 2009 v P. v úmyslu vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH, společně s již dne 31. 8. 2011 pro trestný čin dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzeným M. K., poté, co obviněný Š. navedl odsouzeného K., aby se stal jednatelem společnosti Formanent, s. r. o., kterým se K. s datem vzniku jednatelství od 9. 9. 2009 stal, a proto od 19. 10. 2009 mohl jako jediný disponovat účtem společnosti, a poté, kdy dne 16. 9. 2009 obviněný F., aby dosáhl realizace předem dohodnuté trestné činnosti, přestože věděl, že se jedná o padělky ověřovacích doložek notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, předal Ing. J. N. za účelem jmenování M. K. jednatelem společnosti Formanent, s. r. o. a zajištění převodu této společnosti se sídlem Jilská 450/16, Praha 1, IČ: 28941012 na společnost ČEZ, a. s. jako nového stoprocentního vlastníka, a zaslání těchto změn do obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze:

smlouvu o převodu obchodního podílu mezi společností Hradčany, o. s. a ČEZ, a. s., na níž byly zfalšovány podpisy člena představenstva ČEZ, a. s., Z. P., předávací protokol o předání dokladů společnosti Formanent, s. r. o., novému jednateli M. K., čestné prohlášení a podpisový vzor M. K. a plnou moc pro obchodní rejstřík udělenou zmocněnci Ing. J. N. M. K., všechny listiny, datované dnem 9. 9. 2009 a opatřené padělanými ověřovacími doložkami notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové, v nichž mimo jiné byla uvedena i smyšlená čísla položek ověřovací knihy notářské kanceláře, a poté odsouzený K. již jako jednatel spol. Formanent, s. r. o., na pokyn obviněného Š. převedl na sebe firemní bankovní účet, na nějž měly být poukázány finanční prostředky vylákané uplatněním nadměrného odpočtu DPH, za tím účelem obviněný Š. předložil odsouzenému K. již vyplněné přiznání k dani z DPH spol. Formanent, s. r. o., za 3. čtvrtletí 2009 k podpisu, které odsouzený K. podepsal a dne 26. 10. 2009 neznámá osoba toto přiznání k dani doručila do podatelny Finančního úřadu pro Prahu 1, v Praze 1, Štěpánská 28, přičemž v tomto daňovém přiznání, ačkoli obvinění věděli, že ve skutečnosti k uskutečnění žádaného zdanitelného plnění uvedeného v daňovém přiznání nedošlo, vykázali nadměrný odpočet daně ve výši 56 525 000 Kč a na základě výzvy finančního úřadu k odstranění pochybností se dne 8. 12. 2009 na žádost nezjištěných osob na Finanční úřad pro Prahu 1 dostavil D. Š., jehož k jednání s finančním úřadem vybavili finančním úřadem vyžádanými dokumenty a plnou mocí ze dne 6. 12. 2009 a který krom této plné moci u finančního úřadu předložil fakturu, z níž mělo vyplývat, že společnost Formanent, s. r. o. od společnosti Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG odebrala zboží ve výši 354 025 000 Kč, tj. v ceně, které odpovídal daňový odpočet ve výši 56 525 000 Kč, ačkoli k žádnému plnění z této faktury nedošlo, dále předložil výpis z účtu společnosti Formanent, s. r. o., a kupní smlouvu ze dne 21. 9. 2009 mezi společností Ecoenerg Windkraft GmbH & Co.KG a společností Formanent, s. r. o., jako dceřinné společnosti ČEZ, a. s., přičemž i tato kupní smlouva byla opatřena padělanou ověřovací doložkou notářské kanceláře JUDr. Blanky Čechové a dále byla opatřena padělaným podpisem jednatele prodávající společnosti, tj. podpisy Dr. R. S., padělaným podpisem M. K. jako jednatele společnosti Formanent, s. r. o. jako kupujícího a padělaným podpisem člena představenstva ČEZ, a. s., Ing. V. H., přičemž ze strany finančního úřadu k vyplacení nadměrného odpočtu po odhalení podvodu nedošlo.“

Za uvedené jednání byl obviněný Z. F. odsouzen podle § 240 odst. 3 za užití ust. § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu dvou set celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 3 To 13/2014, podal obviněný Z. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Namítá, že v projednávaném případě bylo dle soudů obou stupňů ve vztahu k otázce viny zcela zásadní skutkové zjištění, zdali je obviněný pisatelem sporných podpisů na předmětných listinách. Soud I. i II. stupně při svém rozhodování vycházel zejména ze znaleckého posudku PhDr. Musilové, jejíž závěry jsou v porovnání s ostatními znaleckými posudky diametrálně odlišné, přičemž toto bylo způsobeno tím, že vycházela z nesprávně získaného a zavádějícího odběru písma obviněného. Obviněný namítá, že znalecký posudek PhDr. Musilové je posudkem nezákonným, jelikož specializace znalkyně není validní a nemá oporu v zákoně, vyhlášce, ani nařízení. Jde pouze o znalkyni z oboru kriminalistiky, což není obor ani odvětví, které mělo být zkoumáno. Znalec, který je oprávněn zkoumat pravost podpisu, je znalec z oboru a odvětví písmoznalectví a nelze tedy připustit, aby se znalkyně PhDr. Musilová bez jakéhokoli zákonného podkladu ingerovala do jiných oborů. Právě znalecký posudek PhDr. Musilové jako jediný dospěl k závěru, že obviněný je pisatelem sporných podpisů. Obviněný přitom poukazuje na to, že ostatní znalci, kteří v této trestní věci prováděli znalecké zkoumání, se shodli na tom, že právě tento znalecký posudek je zcela vadný, ba až nepřezkoumatelný. S ohledem na situaci, kdy většina znaleckých posudků neprokázala, že obviněný je pisatelem sporných podpisů, je nutno dospět k závěru, že obviněný pisatelem není. Vzhledem k tomu, že soudy dospěly na základě povedeného dokazování ke zcela opačnému závěru, jakož i s ohledem na to, že takto nesprávně učiněné skutkové zjištění bylo jediným, na základě kterého soudy dospěly k přesvědčení o vině obviněného, zastává obviněný názor, že se tak jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, jenž tak naplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze dále konstatovat, že i kdyby byl obviněný v projednávaném případě pisatelem sporných podpisů týkajících se převodu společnosti, tak takovéto jednání nemá ve vztahu k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby žádnou trestně právní relevanci, a to tím spíše, že mezi vyhovením sporných podpisů a podáním předmětného daňového přiznání uplynula doba téměř dvou měsíců. I kdyby obviněný připustil zcela extenzivní interpretaci, tak se v daném případě jedná maximálně o jednání ve stadiu přípravy, přičemž ta u tohoto trestného činu není trestná. Obviněný je přesvědčen, že i za situace, kdyby zfalšoval podpisy na dokumentech týkající se převodu dané společnosti, není toto jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání předmětného trestného činu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je konstruován jako úmyslný trestný čin. To v rovině tohoto případu znamená, že orgány činné v trestním řízení musí jednoznačně a nepochybně prokázat úmysl obviněného vylákat neoprávněným způsobem nadměrný odpočet DPH. Vzhledem k tomu, že se měl obviněný podílet pouze na převodu obchodního podílu, nelze z této skutečnosti dovodit jeho úmysl ve vztahu ke spáchání předmětného trestného činu, tedy že prostřednictvím takto přepsané společnosti bude v budoucnosti neoprávněně nárokován nadměrný odpočet DPH. V projednávané věci tak nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a nemohlo tudíž dojít ani ke vzniku trestně právní odpovědnosti obviněného ve vztahu k uvedenému trestnému činu. Obviněný dále namítá, že vrchní soud jako soud odvolací se zcela nově, a to zásadním způsobem vypořádal s důkazní situací. Je tomu tak proto, že jednak provedl nové významné důkazy, dále zopakoval důkazy již provedené před soudem prvního stupně a z takto provedených důkazů učinil i jiné skutkové závěry. Takovýmto postupem v podstatě suploval činnost nalézacího soudu.

Na základě doplnění dovolání dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a je názoru, že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou, jelikož ve věci rozhodl vyloučený soudce, a to konkrétně předsedkyně senátu 48 T Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová. Ohledně svých námitek podjatosti proti JUDr. Čeplové a důvodů jejího vyloučení odkazuje na svá podání ze dne 1. 10. 2013 a 29. 10. 2013.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1, 2 r. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 3 To 13/2014 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013 a aby podle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to zároveň v jiném složení senátu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací argumentace obviněného nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, když podstatná část jeho námitek směřuje právě vůči skutkovým zjištěním soudů a vůči hodnocení důkazů ze strany soudů. Tyto námitky ovšem nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Výtky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepovažuje státní zástupce za důvodné ani v obecné rovině, neboť soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotily po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy tedy postupovaly plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud obviněný namítá, že byl uznán vinným jen na podkladě jediného usvědčujícího důkazu, jedná se o námitku postrádající v dotčených rozhodnutích oporu.

Ztotožnit se nelze ani s námitkou extrémních rozporů, která by, pokud by ovšem byla důvodná, mohla výjimečně odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé existuje tehdy, když zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Naopak je možno říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. Důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Tvrzení obviněného o existenci „extrémního rozporu“ je tudíž neopodstatněné. Napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle, když jejich obsah odpovídá mj. požadavkům vyplývajícím z § 125 odst. 1 trestního řádu, tzn. že soudy vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy svá zjištění opřely a jakými důkazy se řídily a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.

Námitky uplatněné obviněným tedy nelze podle názoru státního zástupce pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k tomu má za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Z. F.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl jedinou právně relevantní námitku, a sice, že skutek, jak byl soudem popsán, by mohl být podle jeho názoru posouzen pouze jako příprava trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud podle obviněného zcela pominul tuto zákonnou úpravu a pochybil, jestliže údajné jednání posoudil jako pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, anebo jíž vyláká výhodu na některé z uvedených povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku.

Podání, např. přiznání k dani z příjmů, obsahující nesprávné údaje, na jejichž podkladě by mělo dojít k vyměření nižší daně, než jaká by odpovídala skutečnému zdanitelnému příjmu, anebo k vylákání výhody na dani, je pak, zamýšlel-li pachatel zkrátit daň či vylákat výhodu na ní ve větším rozsahu, pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže k vyměření nižší daně nedošlo nebo nedošlo k vyplacení vylákávané výhody. Obdobně je tomu u ostatních povinných plateb. Příprava k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není po nabytí účinnosti tr. zákoníku (dne 1. 1. 2010) již trestná (srov. § 20 odst. 1 tr. zákoníku). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.

Hlavní rozdíl mezi přípravou a pokusem spáchat trestný čin spočívá v tom, že při pokusu pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Při pokusu pachatel svým jednáním tedy již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde pro nějakou překážku nebo okolnost, která pachateli zabrání v dokonání a zpravidla je nezávislá na jeho vůli. Pokus je podle teoretické nauky charakterizován znaky, kterými jsou jednání pachatele, jež bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, úmysl spáchat trestný čin a nedostatek dokonání. Z provedeného dokazování vyplývá, že jednání obviněného od samého počátku směřovalo k vylákání nadměrného odpočtu DPH v částce 56 525 000 Kč. Za tímto účelem byl uskutečňován především fiktivní převod obchodního podílu společnosti Formanent, s. r. o., na ČEZ, a. s., aby následně uplatněnému požadavku na vyplacení odpočtu byla dodána věrohodnost. Došlo k převodu funkce jednatele společnosti na M. K., který za účelem vylákání nadměrného odpočtu DPH založil účet společnosti, na který měl být uplatňovaný odpočet správcem daně poukázán, za tímto účelem bylo také podáno daňové přiznání k DPH společností Formanent, s. r. o., za 3. čtvrtletí roku 2009. Není tudíž pochyb o tom, že veškeré toto jednání postupně uskutečňované v relativně krátkém časovém období bylo učiněno s cílem vylákání nadměrného odpočtu DPH. Obviněný se zúčastnil především na protiprávním jednáním směřujícím k fiktivnímu převodu obchodního podílu společnosti Formanent, s. r. o., na ČEZ, a. s. a převodu funkce jednatele společnosti na odsouzeného K. Tímto vykonal jednání, popsané v ustanovení § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, k čemuž však nedošlo, jelikož finanční úřad po odhalení podvodu nadměrný odpočet DPH obviněným nevyplatil. Tento zásah finančního úřadu způsobil nedostatek následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, přitom se současně jednalo o okolnost, která nebyla závislá na vůli obviněného. S ohledem na tyto okolnosti se nejednalo o přípravu obviněného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale naopak se jednalo o jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak také jeho jednání bylo posouzeno soudy nižších stupňů.

Námitka obviněného, v níž zpochybnil závěry učiněné znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud přesto považuje za nutné podotknout, že obviněný v dovolání vytkl, že PhDr. Musilová se nestala znalkyní v oboru písmoznalectví, a tudíž je její znalecký posudek posudkem nezákonným. Opatřením policejního orgánu ze dne 23. 11. 2011 (viz č. l. 244 trestního spisu) byla k podání znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, specializace expertíza ručního písma, přibrána PhDr. Václava Musilová, znalkyně Krajského soudu v Praze. Jelikož závěry znaleckého posudku zpochybnil obviněný již ve svém odvolání, rozhodl odvolací soud o vypracování revizního znaleckého posudku Kriminalistickým ústavem Praha. Z revizního znaleckého posudku pak vyplynuly konkrétní výhrady ve vztahu k jednotlivým znaleckým posudkům. Ve vztahu k posudku PhDr. Musilové Kriminalistický ústav konstatoval, že její postupy a metody odpovídají uznávané písmoznalecké praxi ČR, když v původním posudku č. 2031/2011 znalkyně v nálezové části posudku byla stručnější ve vztahu k obviněnému a sporným podpisům, přičemž tento posudek neobsahoval ani dokumentaci, což bylo chybou, nicméně i v tomto posudku byly zjištěné shodné znaky přesně definovány a popsány, když ze zhodnocení jejich identifikační hodnoty vyplynulo, že se jedná o znaky rukopisu obviněného. Nedostatky původního posudku pak odstranil dodatek č. 1 posudku, v němž bylo pečlivě provedeno zhodnocení nově předložených srovnávacích materiálů a vzájemné porovnání nezávislých vzorků písma obviněného s jeho zkouškami písma i podpisů. Nalezené shodné znaky pak byly v tomto dodatku podrobně popsány přesvědčivě zadokumentovány pro jejich názornost a přesvědčivost jako znaky neměnných dynamických stereotypů a návyků obviněného. Závěr tohoto dodatku posudku pak ústav označil za nejvíce objektivní, reflektující identifikační hodnotu nalezených shod, neboť je krajně nepravděpodobné, že by zjištěné specifické shody v takovémto množství a zjištěných kombinacích mohly vzniknout zcela náhodně podobností rukopisů dvou různých osob, nebo že by je někdo vytvořil záměrně napodobením rukopisu obviněného.

Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).

K námitce obviněného, že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou, jelikož ve věci rozhodl vyloučený soudce, Nejvyšší soud konstatuje, že o námitkách podjatosti předsedkyně soudního senátu 48 T JUDr. Čeplové bylo ze strany soudu I. stupně rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013 tak, že předsedkyně senátu 48 T Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová, není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeného u uvedeného soudu pod sp. zn. 48 T 2/2013. Proti tomuto usnesení ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 48 T 2/2013 podal obviněný stížnost, přičemž odůvodnění této stížnosti pak následně doplnil svým podáním ze dne 29. 10. 2013. O této stížnosti bylo rozhodnuto usnesením soudu druhého stupně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 To 148/2013, a to tak, že předmětná stížnost obviněného byla zamítnuta. V těchto rozhodnutích neshledal Nejvyšší soud žádná pochybení.

Pokud jde o námitku obviněného, dle které vrchní soud porušil § 263 odst. 6 tr. ř., když prováděl dokazování a ve věci rozhodl sám, místo toho, aby věc vrátil soudu prvního stupně, nelze ani tu přiřadit do rámce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Vrchní soud jako soud odvolací shledal v rámci odvolacího přezkumu určité nedostatky týkající se skutkových zjištění. V těchto případech, tedy za situace vad skutkových zjištění, by mělo být provádění důkazů před odvolacím soudem pravidlem. Odvolací soud zásadně doplní skutková zjištění důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Provádění důkazů je vyloučeno jen tehdy, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Tady by šlo v podstatě pouze o ty případy, když by důkazy provedené před soudem prvního stupně vůbec nedávaly potřebný obraz o skutkovém stavu případu nebo by nové důkazy mohly zcela změnit zjištěný skutkový stav věci, pouze v těchto případech by nebyl namístě postup zvolený vrchním soudem, tzn. provedení důkazů a následné rozhodnutí samotným vrchním soudem. Neboť se v přezkoumávané věci nejednalo o případ zcela nedostatečných skutkových zjištění nedávajících obraz o skutkovém stavu ani o případ naprosté změny zjištěného skutkového stavu, vrchní soud svým postupem nijak nepochybil. Naopak plně respektoval jeden ze základních principů odvolacího řízení, a sice ten, že odvolací řízení je postaveno na principu apelačním s prvky kasace, když odvolací soud zásadně doplní řízení provedením důkazů potřebných k tomu, aby mohl sám o odvolání rozhodnout, a to jen s výjimkou, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Pouze v takovém případě by výjimečně vrátil věc soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu dokazování doplnil.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to především z listinných důkazů použitých pachateli při realizaci trestné činnosti, které byly podrobeny znaleckému zkoumání. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. F. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).






V Brně dne 26. 4. 2016





JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 514/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.514.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies