3 Tdo 466/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 11 To 534/2015-571, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 219/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.




O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 T 219/2013-434, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu 2009 do blíže nezjištěné doby roku 2012, krom doby, kdy nesdíleli společnou domácnost od několika dnů po dobu několika měsíců, ve společně obývaných prostorách, v pronajatém bytě v B.-Ž., v rodinném domě v obci B., okres M. B., a v bytě obci L.-Z., ul. L., okres M. B., psychicky a fyzicky týral svou družku V. K., kdy ji nutil, aby se chovala podle jím vymezených pravidel, činil na ni psychický nátlak a deptal ji tak, že poškozená několikrát odešla z bytu a nocovala venku, zakazoval jí návštěvy v bytě, křičel na ni, hrubě ji urážel a fyzicky ji napadal, kdy ji silně chytal za ruce, dusil ji tak, že ji zalehl a ruku ji přiložil na ústa a nos, bil ji otevřenou rukou a pěstí do hlavy, obličeje a do nosu, až ji z nosu tekla krev, tahal ji za vlasy, v jednom případě ji chytil za vlasy a v koupelně jí hlavou udeřil o vanu, vynucoval si na ní sex, dále ji kopal do těla, tloukl ji pěstmi do nohou, kdy nejméně v jednom případě, dne 7. 1. 2012, vyhledala poškozená pro způsobené zranění lékařské ošetření v nemocnici v M. B.“ (bod ad 1/ výroku o vině), a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v listopadu nebo prosinci roku 2010, v místě bydliště v obci L.-Z., okres M. B., ul. L., požadoval na své družce V. K., podepsání několika papírů formátu A4, na kterých byla sepsána potvrzení, že každý měsíc od něho obdržela výživné ve výši 2.000 Kč na jejich dceru „FIALKU“, kdy tato potvrzení byla jak za zpětné měsíce, tak do budoucna, a to až do srpna 2013, přičemž V. K. žádné výživné nezaplatil, a když odmítala potvrzení podepsat, tak ji fyzicky napadl, několikrát ji udeřil pěstí do obličeje, zkroutil jí ruku za zády a přinutil ji sednout si, aby papíry podepsala, takže poškozená pod tímto nátlakem z obavy o své zdraví a z obavy o nezletilou dceru požadovaná potvrzení podepsala“ (bod ad 2/ výroku rozsudku). Za to byl obviněnému podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání osmnácti měsíců. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn podané obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále byl podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

O odvolání obviněného, směřujícím proti odsuzující části předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2015, č. j. 11 To 534/2015-571, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadených výrocích nabyl právní moci dne 11. 12. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. P. následně dovolání, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na postupně pozměňované, upravované a ve svém důsledku nevěrohodné výpovědi poškozené V. K., a dále pouze na základě některých nepřímých důkazů. Důkazy, které spolehlivě vyvracely účelově vykonstruované obvinění poškozené, naopak opomíjely nebo jim nepřikládaly patřičný význam. Podle dovolatele dokazování nebylo provedeno v rozsahu potřebném pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Při hodnocení jeho výsledků pak soudy postupovaly zřetelně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel trvá na tom, že poškozená proti němu vypovídala před orgány činnými v trestním řízení nepravdivě, ve snaze se mu pomstít za ukončení jejich partnerského vztahu. O její obecné nevěrohodnosti dostatečně svědčí skutečnost, že již dříve opakovaně lhala, a to dokonce před civilními soudy v opatrovnickém řízení a v řízení o určení otcovství k jejímu dalšímu dítěti, synovi „TULIPÁNOVI“. V minulosti si v rámci jejich vzájemné milostné emailové korespondence rovněž vymyslela své třetí těhotenství, ačkoli v jiném stavu nebyla. Soudy však v projednávané trestní věci okolnosti svědčící o její lhavosti nedůvodně bagatelizovaly. Že se poškozená ráda staví do role oběti násilného sexuálního jednání, podle dovolatele naznačuje i její komunikace na serveru energy.sk v roce 2007, kde žádala o radu a pomoc s tím, že je pohlavně zneužívána svým otcem. Obviněním z vydírání se poškozená podle dovolatele snažila „překlenout fakt“, že mu průběžné plnění vyživovací povinnosti k jejich nezletilé dceři v minulosti potvrdila sama a dobrovolně. Pokud následně začala tvrdit, že předmětné listiny podepsala pod nátlakem, snažila se tím získat přísun dalších finančních prostředků. Dovolatel popírá, že by ji udeřil pěstí do obličeje a zkroutil jí ruku, aby ji k podpisu předložených listin přinutil násilím, jak je mu kladeno za vinu. Pozastavil se nad tím, proč mu soudy nevyhověly a k jeho návrhu neprovedly dokazování znaleckými posudky, jimiž by k následnému posouzení hodnověrnosti poškozené bylo ověřeno, zda se na listinách nacházejí nějaké její biologické stopy, pokud měla - jak tvrdila - při jejich podepisování krvácet z nosu. Stejně tak mu není jasné, proč nebylo k jeho návrhu grafologicky zkoumáno, zda podpisy poškozené na listinách mají standardní podobu, nebo z nich lze vyčíst obava, kterou v ní měl vyvolat údajným násilným vyděračským jednáním. Pokud jde o přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí, dovolatel poukázal na to, že v řízení před soudy byl popsán jediný fyzický konflikt mezi ním a poškozenou, a to očitým svědkem S. Ten však současně uvedl, že útočnější aktérkou potyčky byla sama poškozená. Svědek přitom neměl jakýkoli důvod svou výpověď ve prospěch dovolatele účelově měnit či zkreslovat. Svědek T., který bydlel po dobu tří let v sousedním bytě, žádnou hádku mezi dovolatelem a poškozenou za celou dobu nezaznamenal. Vysvětlení soudu, že svědkovi mohly tyto hádky uniknout, považuje dovolatel vzhledem ke konkrétní poloze a uspořádání bytů v domě, kde s poškozenou a svědkem bydleli, za neakceptovatelné. Podle jeho přesvědčení je vyloučeno, aby svědek o jejich konfliktním soužití nevěděl, pokud by bylo skutečně tak dramatické.

Dovolatel hodnocení stávající důkazní situace shrnul závěrem tak, že v podobě, jak byla soudy předestřena, rozhodně neumožňovala vyslovit jednoznačný závěr, že vůbec došlo ke skutkům, pro které byl odsouzen, a že se jich dopustil právě on. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, č. j. 11 To 534/2015-571, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 T 219/2013-434, „a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř.“

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 3. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Vprojednávaném případě sice dovolatel soudům formálně vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení skutků, popsaných bod body ad 1/ a 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku resp. jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky zaměřené vůči rozsahu a způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy založil výlučně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání (skutků). Nelze tak pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů návrhy obviněného na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek k osobnostní struktuře a věrohodnosti poškozené, posudek z oblasti grafické analýzy jejího písma a dále posudek k zjištění biologických stop poškozené na jí podepsaných listinách týkajících se úhrady výživného pro nezletilou dceru, neopomenuly. Důvody, pro které důkazním návrhům nevyhověly, v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily dostatečně srozumitelně a ústavně konformním způsobem (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 usnesení odvolacího soudu).

Zároveň je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se s důkazy, které provedl, důsledně vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté v souladu s pravidly formální logiky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti z nich vyplývají ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti a proč je vzal za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je dále zřejmé, že otázkou obecné i specifické věrohodnosti poškozené V. K. se zabýval důkladně a její usvědčující výpověď z přípravného řízení nehodnotil nekriticky, izolovaně a bez návaznosti na důkazy další (k tomu viz zejména str. 4 až 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své závěry v tomto směru rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 6 až 8 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla potud projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného P. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 13. 4. 2016



JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 466/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.466.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies