20 Cdo 4906/2015

01. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 268 odst. 1 písm. h)
  • OSŘ - § 107a

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinné OVOCE – ZELENINA PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 381/1, identifikační číslo osoby 27261069, pro 145 075,34 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX 20716/10, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 17 Co 79/2015, takto:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 17 Co 79/2015, a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 EX 20716/10-20, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 EX 20716/10-20, návrh oprávněné na vydání rozhodnutí, aby na její místo do řízení vstoupila společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., se sídlem na Seychelských ostrovech, Victoria, Mahé, Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, registrační číslo osoby 008477, zamítl, nařízenou exekuci k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 za užití ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč nejpozději do tří dnů po právní moci tohoto usnesení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že návrhu oprávněné o procesním nástupnictví nevyhověl, protože připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byla porušena zásada spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K návrhu oprávněné došlo v okamžiku, kdy exekuce „bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost nového oprávněného“, který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena. Oprávněná v podání ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, tj. podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor však dospěl k závěru, že oprávněná ve svém návrhu na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod zastavení exekuce, jímž je nevykonatelnost exekučního titulu, kterým v této věci je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky [ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor proto vyhověl návrhu oprávněné na zastavení exekuce. O nákladech exekuce však rozhodl tak, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné, protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti, neboť i přesto, že byla srozuměna s bezvýsledností exekuce a nevykonatelností exekučního titulu, odkoupila vymáhanou pohledávku „za sníženou cenu za účelem zisku“, když měla a mohla předpokládat, že exekuce bude ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavena.

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím odmítl odvolání oprávněné proti výroku II. usnesení ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 EX 20716/10-20, kterým soudní exekutor zastavil exekuci, ve zbývajících výrocích usnesení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo odvolání proti výroku o zastavení exekuce podáno osobou, která není k odvolání oprávněna, neboť návrhu oprávněné na zastavení exekuce bylo zcela vyhověno, proto odvolání proti tomuto výroku odmítl. Uzavřel, že pokud oprávněná nejprve podala návrh na vstup nového účastníka do řízení a dříve, než bylo rozhodnuto o tomto procesním nástupnictví, navrhla zastavení exekuce, je zřejmé, že „pod tento návrh je subsumováno i zpětvzetí návrhu na jeho záměnu, když je zjevné, že po zastavení exekuce by již takové rozhodnutí bylo bezpředmětným“. Závěrem odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž rozhodčí doložka, která svěřuje určení rozhodce právnické osobě, jež není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná pro rozpor s § 39 obč. zák. Stejně jako soudní exekutor dále v případě nákladů řízení uzavřel, že zavinění na zastavení exekuce lze klást k tíži oprávněné, v tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014.

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvádí, že postup soudního exekutora je šikanózní, vedený zřejmým úmyslem dosáhnout zisku na úkor oprávněné, resp. přenést náklady neúspěšně prováděných exekucí na ní. Dovolatelka namítá, že se zastavením exekuce z jiného důvodu než pro nemajetnost povinné nikdy nesouhlasila a nesouhlasí. Oprávněná navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor však o zastavení exekuce rozhodl z důvodu podle ustanovení § 268 odst. a) o. s. ř., aniž by k tomu měl souhlas oprávněné ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, čímž překročil svou pravomoc, protože případně měl o zastavení exekuce požádat exekuční soud. Dovolatelka dále namítá, že dříve než soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce, mělo být pravomocně rozhodnuto o změně, resp. o zamítnutí návrhu na změnu účastníka. V tomto směru poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008. Dále poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III ÚS 468/11, z něhož vyplývá, že nevyhovění návrhu na vstup nového účastníka do řízení může dojít výjimečně, musí být prokázáno porušení dobrých mravů a musí být prokázáno, že se jedná o zneužití procesních předpisů. Skutečnost, že společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD. je cizozemským subjektem, je pro učinění závěru o zamítnutí návrhu na vstup nového účastníka do řízení nedostatečné. Oprávněná nesouhlasila ani s výrokem o nákladech řízení. Uvedla, že v době podání návrhu na nařízení exekuce neporušila žádnou právní povinnost, svůj názor uplatnila v souladu s tehdejší rozhodovací praxí soudu, k jejíž změně došlo až později. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, případně aby změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení se vyhovuje, nařízená exekuce se k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 exekučního řádu ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastavuje, soudní exekutor je povinen oprávněné uhradit náklady právního zastoupení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud jednak odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutora.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015).

V posuzované věci oprávněná ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. podáním ze dne 16. 10. 2014 navrhla vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení. Procesní nástupce oprávněné v tomtéž podání vyslovil podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní oprávněné. Ještě před tím, než o tomto návrhu soudní exekutor rozhodl, oprávněná podáním ze dne 1. 12. 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinné podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na základě kterého soudní exekutor usnesením ze dne 12. 12 2014, č. j. 103 EX 20716/10-20, návrh oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení zamítl a současně s tím mimo jiné zastavil nařízenou exekuci.

Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná podala až poté, co navrhla vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce.

V usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015 (jež je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), Nejvyšší soud přijal mimo jiné závěr, že rozhoduje-li soudní exekutor o návrhu na zastavení exekuce podaném oprávněnou, je povinen návrh doručit povinné osobě. Zákon přitom neumožňuje soudnímu exekutorovi zastavit exekuci z jiného důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž souhlasila osoba oprávněná; takovou možnost má jen exekuční soud. Protože postup soudního exekutora, resp. závěry odvolacího soudu nejsou správné, nezabýval se dovolací soud již otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, protože její vyřešení je v této fázi irelevantní.

K návrhu oprávněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).

Protože právní názory odvolacího soudu nejsou správné, Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. dubna 2016


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4906/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4906.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies