3 Tdo 551/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 44

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2015, č. j. 5 To 378/2015-207, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 232/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 6. 2015, č. j. 4 T 232/2014-185, byl obviněný P. N. uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

ad I.
„1) v období od října 2013 do 24. 10. 2014 v B., ani nikde jinde, kromě celkové částky 6.000 Kč uhrazené v platbách po 2.000 Kč v lednu, únoru a březnu 2014, ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery „FIALKY“ ačkoli si byl vědom, že mu tato povinnost vyplývá jednak ze zákona o rodině a jednak od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku, a rovněž z rozsudku Okresního soudu v Opavě z 5. 6. 2012, sp. zn. 14 Nc 119/2012, 18 PaNc 94/2012, který nabyl právní moci 9. 7. 2012, na základě kterého byla schválena dohoda rodičů, na základě níž se zavázal přispívat na výživu dcery částkou ve výši 1.500 Kč měsíčně, a to vždy ke každému prvému dni v měsíci předem, k rukám matky M. N., čímž na výživném dluží částku ve výši 13.500 Kč, a svou vyživovací povinnost nekompenzoval žádným jiným způsobem, přičemž provozoval živnost jako OSVČ, měsíčně dosahoval příjmů ve výši nejméně okolo 10.000 Kč až 15.000 Kč, z nichž byl schopen výživné hradit, a za cigarety a alkohol měsíčně vydal nejméně 500 Kč,

2) v období od června 2012 do 28. 11. 2014 v B., ani nikde jinde, kromě dvou ojedinělých plateb v celkové výši 2.000 Kč, ničím nepřispěl na výživu své zletilé studující dcery D. N., ačkoli si byl vědom, že mu tato povinnost vyplývá jednak ze zákona o rodině a jednak od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku, přičemž byl schopen na výživu své dcery hradit nejméně 500 Kč měsíčně, čímž na výživném dluží částku ve výši nejméně 13.000 Kč, a svou vyživovací povinnost nekompenzoval žádným jiným způsobem, přičemž provozoval živnost jako OSVČ, měsíčně dosahoval příjmů ve výši nejméně okolo 10.000 Kč až 15.000 Kč, z nichž byl schopen výživné hradit, a za cigarety a alkohol měsíčně vydal nejméně 500 Kč“, a

ad II.
„v období od října 2013 do 24. 6. 2014 v O., ani nikde jinde, ničím nepřispěl na výživu svého zletilého syna L. N., ačkoli si byl vědom, že mu tato povinnost vyplývá jednak ze zákona o rodině a jednak od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku, a rovněž z rozsudku Okresního soudu v Opavě z 3. 8. 2005, sp. zn. P 107/2094, SV 1208/2004, který nabyl právní moci 24. 9. 2005, na základě kterého byla schválena dohoda rodičů, na základě níž se zavázal přispívat na výživu syna částkou ve výši 1.350 Kč měsíčně, a to vždy ke každému prvému dni v měsíci předem, čímž na výživném dluží částku ve výši 12.150 Kč, a svou vyživovací povinnost nekompenzoval žádným jiným způsobem, přičemž provozoval živnost jako OSVČ, měsíčně dosahoval příjmů ve výši nejméně okolo 10.000 Kč až 15.000 Kč, z nichž byl schopen výživné hradit, a za cigarety a alkohol měsíčně vydal nejméně 500 Kč“.

Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 2. 2015, č. j. 4 T 65/2014-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015, č. j. 6 To 128/2015-89, byl obviněnému podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše zmíněného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 2. 2015, č. j. 4 T 65/2014-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015, č. j. 6 To 128/2015-89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného, které zaměřil výhradně do výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 5 To 378/2015-207, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadeném výroku nabyl právní moci dne 5. 10. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. N. následně dovolání, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný. Má zato, že od jeho uložení mělo být v daném případě upuštěno. Připomněl, že celkový dluh na výživném na všechny tři děti činil 39.000 Kč, přičemž dodatečně z něj uhradil částku 10.000 Kč. K této polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. h) tr. zákoníku však soudy po jeho výtce při úvahách o trestu dostatečně nepřihlédly. Dovolatel dále uvedl, že má zájem dlužné výživné doplatit v plném rozsahu.

Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2015, č. j. 5 To 378/2015-207, v celém rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. „věc vrátil k novému projednání“.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 1. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 2. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněný P. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pokud jde o výrok o trestu, lze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnit pouze tehdy, pokud je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, § 41 tr. zákoníkua § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu naopakv dovolání nelze úspěšně namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).

Obecné zásady pro výměru trestu (§ 39 tr. zákoníku) se přitom uplatní i při rozhodování soudu o případném upuštění od uložení souhrnného trestu. Pokud tedy obviněný argumentoval tím, že soud nezvolil postup podle § 44 tr. zákoníku a uložil mu souhrnný trest v takové výměře, že představuje nepřiměřeně tvrdou sankci, jeho námitky pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud na tomto místě pro úplnost dodává, že dovolatel by nemohl výrok o trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž lze napadnout taxativně vymezené vady výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl souhrnný trest ukládán podle ustanovení § 274 odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen mimo jiné trestem odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let. Jestliže mu soud prvního stupně uložil tento trest ve výměře jednoho roku a tří měsíců, tedy ještě v dolní polovině trestní sazby, a navíc jako souhrnný za celkem čtyři sbíhající se přečiny, jednalo se o zákonný postih, jak pokud jde o druh, tak i výměru.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6,IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného P. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 26. 4. 2016



JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.



Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 551/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.551.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies