3 Tdo 499/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 345 odst. 1,3 písm. e)
  • TrZ - § 12 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný K. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. 12 To 543/2015-273, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 T 130/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.



O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 9. 2015, č. j. 14 T 130/2015-237, byl obviněný K. S. uznán vinným v bodě ad I/ výroku o vině přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že „dne 10. 5. 2015 kolem 23.20 hod. v obci Z. u P., okr. P.-z., po příjezdu policejní hlídky z Obvodního oddělení J. u P. ve složení prap. Bc. L. P., nstržm. L. P. a Obvodního oddělení H. ve složení prap. P. K. a nstržm. O. L., kteří se dostavili do ul. B. k domu za účelem úředního jednání, kterému předcházelo telefonické oznámení J. J., učiněné dne 10. 5. 2015 v 22.58 hod. na linku 158 ohledně střelby ze zbraně na pozemku u domu, nejprve na výzvu podle zákona k prokázání totožnosti předložil na místě přítomným policistům svůj doklad totožnosti, ale poté v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a policejní hlídce tím zabránit v dokončení úředního jednání, začal být v důsledku předchozího požití alkoholu agresivní, policisty nejprve vykazoval z pozemku s tím, že tam nemají co pohledávat, proč ho otravují, vyhrožoval právníky a poté, co mu byl vrácen doklad totožnosti, tento hodil po prap. Bc. L. P. s vulgární urážkou, začal na místě přítomné policisty napadat urážlivými výroky, opětovně požadoval, aby policejní hlídka místo opustila, a když dostal zamítavou odpověď, bezdůvodně fyzicky napadl prap. P. K. tím způsobem, že se ho pravou rukou pokusil udeřit do obličeje, což se mu nepodařilo, neboť policistu minul, a vzhledem k tomu, že nastala důvodná obava, že v napadání hlídky bude pokračovat, byly proti němu ve smyslu ustanovení § 52 písm. a) a § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, použity donucovací prostředky – hmaty a chvaty, po kterých byl sveden na zem, kde mu byla přiložena pouta, přitom křičel, že mu ukradli z kapsy 150.000 Kč, a na svou partnerku R. B., křičel, aby je zastřelila“, a v bodě ad II/ výroku o vině zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 10. 5. 2015 ve 23.32 hod., v úmyslu přivodit trestní stíhání zakročujícím policistům z Obvodního oddělení J. u P. prap. Bc. L. P. a nstržm. J. P. a z Obvodního oddělení H. prap. P. K. a nstržm. O. L., kteří se dne 10. 5. 2015 kolem 23.20 hod. dostavili do obce Z. u P., ul. B., k domu, za účelem úředního jednání, kterému předcházelo telefonické oznámení J. J., učiněné dne 10. 5. 2015 ve 22.58 hod. na linku 158 ohledně střelby ze zbraně na pozemku u domu, nahlásil z mobilního telefonu, jehož uživatelkou je R. B., na linku 158 záměrně lživou informaci o fyzickém napadení své osoby přítomnými policisty, kteří ho měli zbít s tím, že byl udeřen do hlavy, má bolesti hlavy, dožadoval se, aby jeho fyzické napadení bylo neprodleně řešeno a aby na místo byla vyslána rychlá záchranná služba“. Za to byl obviněný podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 84 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice - Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, Na Baních 1535, Praha 5 - Zbraslav, částku 1.487 Kč.

K odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 12 To 543/2015-273, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině přečiny násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, poté za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. - na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně - obviněného uznal vinným pouze přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Poškozenou Českou republiku - Krajské ředitelství policie Středočeského kraje soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 12. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadeném nezrušeném výroku o vině zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku).

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný K. S. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)tr. ř.

V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s otázkou „materiální stránky trestného činu“, který právně kvalifikovaly jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Zdůraznil, že k závěru o trestní odpovědnosti pachatele nepostačuje pouze zjištění, že svým jednáním naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu, ale zároveň je třeba, aby šlo o čin „společensky nebezpečný“, který nepostačuje v duchu zásady subsidiarity trestní represe postihnout podle jiného právního předpisu, jakým je např. zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Dovolatel je přesvědčen, že posuzovaný skutek takovou míru společenské škodlivosti postrádá. Z provedeného dokazování podle jeho názoru jednoznačně vyplynulo, že policisty obvinil z fyzického napadení ve stavu zmenšené příčetnosti a že si na celý incident nevzpomíná. V inkriminovaný okamžik byl pod silným vlivem alkoholu a antidepresiv, která užívá dlouhodobě. Za daných okolností nemohl být policisty ani relevantně zpraven o závažnosti a následcích svého jednání, jak na to poukázal odvolací soud. Také samotná nahrávka jeho rozhovoru s operačním důstojníkem Policie České republiky ukazuje na to, že v danou chvíli nebyl orientován v místě ani v čase, když jeho verbální projev byl zjevně nesouvislý a každému zkušenému policistovi tak muselo být zřejmé, v jakém stavu se nachází. Podle dovolatele je také otázkou, zda jeho výhrůžky mohli policisté brát vůbec vážně, když se s podobnými výstupy při svém zaměstnání zajisté setkávají často a měli by tak dokázat rozlišit jejich vážnost a relativitu. V této souvislosti dodal, že jeho telefonát na linku 158 neměl pro zasahující policisty žádné následky a nebyl ani způsobilý je vyvolat. Nad svým chováním následně vyslovil lítost a na dobročinné účely poukázal finanční částku ve výši 20.000 Kč. Byť si stav zmenšené příčetnosti, ve kterém jednal, přivodil vlastní vinou požitím alkoholu, zajisté tak neučinil pod pohnutkou spáchat předmětný trestný čin. V závěrečné části dovolání obviněný poukázal na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 660/2010, podle kterého je soud povinen v každém konkrétním případě zkoumat nejen naplnění formálních znaků toho kterého trestného činu, ale i to, zda posuzovaným jednáním byla naplněna i jeho materiální stránka, tj. požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ten je pak třeba posoudit podle kritérií uvedených v § 3 odst. 4 trestního zákona (tj. míněno zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) a teprve dojde-li soud k závěru, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný, může zároveň uzavřít, že se skutečně jedná o trestný čin. Této povinnosti soudy obou stupňů podle dovolatele nedostály.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. „12 To 534/2015-5“ i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 9. 2015, č. j. 14 T 130/2015-237, jakož i případná další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem konstatoval, že dovolací argumentace je dílem obtížně srozumitelná, neboť obviněný v jejím rámci směšuje společenskou nebezpečnost činu podle § 3 trestního zákona, tzn. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, se společenskou škodlivostí podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného v době spáchání činu. Výklad společenské škodlivosti činu předložený obviněným je pak podle názoru státního zástupce v rozporu s judikaturou českých soudů. V dané souvislosti citoval z řady rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k výkladu zásady subsidiarity trestní represe, z nichž vyplývá, že princip užití trestního práva jako ultima ratio se uplatní spíše výjimečně a pouze tam, kde posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Namítané jednání dovolatele tato kritéria nesplňuje a jako trestný čin bylo posouzeno věcně správně. Jeho chování po činu (doznání, omluva policistům, nástup léčby a dobročinný dar) pro účely hodnocení míry společenské škodlivosti inkriminovaného jednání přitom není podstatné. Podle státního zástupce mohlo mít význam pouze pro výměru ukládaného trestu. Ve skutečnosti nebylo zjištěno nic, čím by byla škodlivost jednání obviněného výrazně snižována.

S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatele s upozorněním, že k němu případně může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). To však do zahájení neveřejného zasedání neobdržel.

Obviněný K. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je obecně přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněný dílem nově uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech vad rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný svými námitkami vůči hmotněprávnímu posouzení otázky existence společenské škodlivosti činu a tím i trestnosti jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahového hlediska právně relevantně.

Při posuzování jejich opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Vzhledem k obsahu dovolací argumentace obviněného je předně nutno poukázat na skutečnost naznačenou již vyjadřujícím se státním zástupcem, že trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, přinesl oproti předcházející právní úpravě zákonem č. 140/1961 Sb. zásadní změnu v pojetí trestní odpovědnosti. Stávající kodifikace je založena na formálním pojetí, přesněji na formálním pojmu (definici) trestného činu, od níž zákonodárce očekával dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti, posílení jednotnosti výkladu a aplikace zákona soudy a tím i posílení rovnosti všech lidí před zákonem. Trestný čin je v nyní účinném trestním zákoníku definován v § 13 odst. 1 jako „protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Oproti § 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, došlo především k vypuštění koncepce materiálního znaku trestného činu („pro společnost nebezpečný čin“). Pojem nebezpečnosti činu pro společnost tedy nový trestní zákoník, za jehož účinnosti bylo vzhledem k § 2 odst. 1 tr. zákoníku posuzováno jednání dovolatele, již nezná.

Materiální korektiv tohoto nového pojetí představuje dovolatelem rovněž zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle ní lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu však není zákonným znakem trestného činu a jako takovou ji nelze směšovat s dřívějším pojmem „nebezpečnosti činu pro společnost“. Zásadní rozdíl mezi nimi tkví v tom, že soudy nyní nejsou povinny hodnotit otázku společenské škodlivosti v rámci obecné definice trestného činu, jak to dříve bylo nutné vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb.

Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v těch případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio), pak samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, zde např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).

Posuzované jednání dovolatele však nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku a jeho trestní postih byl proto v rozporu s principem ultima ratio.

Podle zjištění soudů dovolatel zcela nepravdivě informoval policejního operátora na lince 158, jemuž oznámil fyzické napadení své osoby a zranění, která mu zasahující policisté měli způsobit, a to v době, kdy tito vůči němu postupovali naprosto profesionálně a zcela korektně, trpělivě se snažili mírnit jeho verbální agresivitu a projevy arogance a kdy vůči němu dosud žádné hmaty nebo chvaty nepoužili, ani se jej jinak nedotkli. Přestože tak učinil ve stavu středně těžké prosté opilosti, do kterého se ovšem uvedl sám vlastní vinou při znalosti účinků alkoholu na svoji osobu, z výpovědi policistů, které vzaly soudy za základ pro svá skutková zjištění, vyplynulo, že šlo z jeho strany o cílené a orientované jednání, míněné jako akt zastrašení nebo msty za to, že se vůbec opovážili ho „obtěžovat“ a provádět místní šetření k nahlášené střelbě z palné zbraně na jeho pozemku. Dovolatelem realizované lživé oznámení a obvinění příslušníků policie z nezákonného jednání, zakládajícího znaky trestného činu, bylo nepochybně způsobilé vyvolat příslušné šetření. Přitom není rozhodné, že k trestnímu stíhání policistů nakonec nedošlo, ani to, že dovolatel a priori tento cíl přímo nesledoval. Takový výslovný úmysl zákon vyžaduje pouze pro naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 354 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 3237 a násl.). Dovolatel se navíc křivého obvinění vůči policistům dopustil s vědomím, že jde o úřední osoby, které vůči němu plní své povinnosti, což představuje nejen okolnost zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, ale zároveň to má dopad i na míru společenské škodlivosti projednávaného činu.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí není založeno na dovolatelem vytýkaných vadách.

Protože dovolání obviněného K. S. bylo opřeno o námitky, jimž z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 4. 2016



JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 499/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.499.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies