30 Cdo 3591/2015

12. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CZT a. s., identifikační číslo osoby 252 72 322, se sídlem v Čáslavi, Lísková 1513, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 1 028 268,26 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 36/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 35 Co 56/2015-84, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 25 C 36/2013-48, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 028 268, 26 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 35 Co 56/2015-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Z obsahu spisu plyne, že dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Kolín ze dne 19. 10. 2004, č. 745, zn. 10423/04 a č. 746, zn. 10438/04 byla žalobci doměřena spotřební daň a daň z přidané hodnoty ze zboží propuštěného do režimu volného oběhu dne 17. 12. 2003 rozhodnutím celního úřadu ev. č. 11704033-02197-7. Na základě těchto dodatečných platebních výměrů uhradil žalobce dne 6. 1. 2006 částku 1 900 000 Kč. Oba dodatečné platební výměry byly odklizeny rozhodnutím správního soudu v soudním řízení správním. Následně správce daně rozhodl dne 16. 9. 2010 pod sp. zn. 26781-2/2010-177500-021 o vrácení přeplatku. Přeplatek byl žalobci vrácen dne 5. 10. 2010. Žalobce se dále na správci daně domáhal zaplacení zákonného úroku z přeplatku za období od 6. 1. 2006 do 5. 10. 2010 a jeho žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 17. 1. 2012, č. j. 1260/2012-170100-21, a žalobci byl přiznán zákonný úrok z přeplatku ve výši 169 474,80 Kč podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

V předmětném řízení se žalobce domáhal, aby mu byla podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, nahrazena škoda, která mu vznikla ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí po dobu téměř pěti let, a která nebyla nahrazena zaplacením zákonného úroku z přeplatku na dani podle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (žalobce navrhl tři alternativní způsoby výpočtu výše náhrady takto žalobním tvrzením vysvětlované škody).

Soud prvního stupně žalobu zamítl, když uvedl, že ztráta ceny peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí vzniklá prostým plynutím času není škodou v právním slova smyslu. Žalobci byla vzniklá újma plně nahrazena vrácením stejné finanční sumy, která mu byla zadržena. Soud dále uvedl, že nezákonným zadržováním vysoké finanční částky správcem daně by bezpochyby žalobci škoda vzniknout mohla, a to například v podobě úroků, jež byly vynaloženy na opatření chybějící sumy finančních prostředků půjčkou či úvěrem nebo v podobě ušlého zisku z neuskutečněného podnikatelského záměru. Takové skutečnosti však žalobce ani netvrdil, ani neprokazoval.

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se věnuje definici škody a ušlého zisku. Uzavřel, že škodu ve smyslu zákonných ustanovení a relevantní ustálené judikatury žalobkyně netvrdila a že nárok žalobou uplatněný je zcela neopodstaněný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka pokládá otázku, zda je škodou ve smyslu zákona OdpŠk taktéž ztráta hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace a zda je stát povinen takovou škodu nahradit. Dovolatelka se domnívá, že postup soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího, je nespravedlivý a v rozporu s článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a taktéž s článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Podle ní jí mělo být nahrazeno, co jí ušlo odnětím peněz. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 Afs 38/2010, má za to, „smyslem náhrady škody podle ZSDP (nyní d. ř.) je poskytnout daňovému subjektu úrok, jenž je vyjádřením ceny finančních prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou. Jedná se o ekonomickou náhradu, plynoucí z peněžních prostředků, která by jinak přirůstala k mase finančních prostředků jejich vlastníku… Proto právní řád (nyní d. ř. výslovně a před tím výslovně i ZSDP) počítá s možností ve zbytku přesahujícím zaplacený zákonný úrok z přeplatku uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. č. 82/1998 Sb.“ I s dalším odkazem na rozsudek uvedeného soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 Afs 38/2010, a na odbornou literaturu (Komentář k daňovému řádu), opakuje svoji konstrukci tvrzení o vzniku škody tím, že daňový subjekt má v případě vzniku přeplatku zaviněného správcem daně nárok na zákonem stanovený úrok, a pokud je škoda vyšší (než zákonem stanovený úrok), na uhrazení celé škody a zpochybňuje výklad odvolacího soudu ve vztahu k pojmu ušlého zisku. Takový výklad odvolacího soudu považuje za absurdní, formalistický a vedoucí k odepření spravedlnosti. Odkazy odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu považuje dovolatelka za nepřiléhavé. I pro případ, že by však dovolací soud dospěl k závěru, že na souzenou věc dopadají, je dovolatelka přesvědčena, že tato právní otázka má být posouzena jinak.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že hodnota peněz se sice plynutím času snížit mohla a zřejmě i snížila, nicméně ke snížení této hodnoty nedošlo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v důsledku inflace. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Žaloba v této věci (a i obsah právního názoru dovolatelky vyjádřený v dovolání) představuje konstrukt, v němž žalobkyně vysvětluje a tvrdí škodu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu (celních orgánů), jenž vedl k přeplatku na dani (6. 1. 2006) a k jeho vrácení až 5. 10. 2010, a to tím, že jí byl přiznán úrok z přeplatku, který je podle ní zcela neadekvátní v poměru k tomu, jak částku přeplatku mohla použít, a výši škody (ve třech alternativách) odvozuje jen a jen z porovnání toho, „co by jí skutečně mělo být vyplaceno“ a tím, „co jí skutečně vyplaceno jako úrok z přeplatku bylo.“ Jen ryze argumentačně doprovodně v žalobě (a konec konců i v dovolání) „odkazuje“, „podotýká“, „upozorňuje“ a jinak zmiňuje pojem ušlého zisku a jeho judikatorní výklad v souvislosti svého podnikání a odnětí dispozice s částkou zaplacenou na daňový přeplatek, nijak však škodu takto jí vzniklou nevysvětluje a netvrdí, tím méně ovšem ve vyjádření toho, co žalobním návrhem (byť ve třech hodnotově sestupných variantách na samé hranici určitosti procesního úkonu) požaduje.

Tím se ovšem zcela zásadně míjí se závěry odvolacího soudu (a i totožných závěrů soudu prvního stupně). Ty právně posuzují (ne)důvodnost skutečně shora uvedeného uplatněného nároku. Z tohoto hlediska je oproti důvodu přípustnosti dovolání uvedeného v dovolání třeba uzavřít, otázkou, zda je škodou ve smyslu zákona OdpŠk taktéž ztráta hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace, a zda je stát povinen takovou škodu nahradit, se dovolací soud již v minulosti zabýval.

Ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, Nejvyšší soud uvedl, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud setrvává na názoru, že vznik škody ve smyslu OdpŠk nelze dovodit ze samotné skutečnosti, že si za stejnou částku vlivem plynutí času může žalobce pořídit menší objem hmotných předmětů. Dovolací soud přitom neshledal důvody, pro které by se měl od těchto závěrů odchýlit.

Ostatní argumenty dovolatelky se nedotýkají důvodu, pro který nebyla ani odvolacím soudem žaloba shledána důvodnou. Žalobkyně totiž v řízení vskutku požadavek na náhradu ušlého zisku z tvrzeného nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí neuplatňovala a také její poukazy na právní názory vyslovené ve správním soudnictví při výkladu daňových předpisů nemají ve vztahu k nedůvodnosti její žaloby vystavěné na právním omylu žádnou relevanci.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.




V Brně dne 12. 4. 2016



JUDr. František Ištvánek

předseda senátu









Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3591.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies