30 Cdo 493/2016

27. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce JUDr. O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Adámkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 6/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 54 Co 203/2015-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 1. 2015, č. j. 19 C 6/2012-138, v zamítavém výroku o zaplacení částky 800 000 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Takto rozhodl ve věci žaloby původně o zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která měla být žalobci způsobena v důsledku trestního stíhání na základě sdělení obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) ze dne 14. 1. 2002 a usnesení o zahájení trestního stíhání pro tentýž trestný čin ze dne 26. 2. 2003, přičemž nynější žalobce byl posléze zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu (zákona č. 141/1961 Sb.) dne 25. 5. 2011 (původně rovněž uplatněný nárok na náhradu škody již nebyl předmětem řízení). Jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně částku 200 000 Kč, přičemž žalovaná vyplatila žalobci v rámci předběžného projednání nároku z tohoto titulu částku 115 000 Kč, dále na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 19 C 6/2012-103, částku 71 680 Kč, a konečně rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 19 C 6/2012-138, bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 13 320 Kč.

Žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.



Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl jako nepřípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolatele se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, neboť i přesto, že byl úplně zjištěn skutkový stav…, neprovedl takové právní zhodnocení a posouzení, kterým odůvodnil, na základě jakých úvah, srovnání se závěry judikatury a z jakých důvodů považuje částku žalobci doposud přiznaného zadostiučinění za přiměřenou… Právní posouzení Městského soudu v Praze je tedy co do výše zadostiučinění neúplné, a tudíž nesprávné.“

Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu poukázal, „že k tíži státu lze přičíst i excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, která mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. Mezi taková jednání… patří mimo jiné i mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, které způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost, či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny.“ Taková argumentace přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se míjí se skutkovým stavem, ze kterého soudy vycházely (i sám dovolatel jej přitom považuje za úplně zjištěný) a který je rozhodující i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s. ř.). Proto nemůže být dán ani rozpor napadeného rozhodnutí s dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu, podle které je na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu, jestliže argumentace dovolatele spočívá na polemice se skutkovými zjištěními soudů.

Napadené rozhodnutí je v souladu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze kterého vyplývá, že výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

Odvolací soud, a to i ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na jehož skutkové a právní závěry odkázal, provedl srovnání s jinými rozhodnutími soudu o odškodnění za nemajetkovou újmu, přičemž vždy uvedl nejen výši přiznaného peněžního zadostiučinění, ale i podstatné skutkové okolnosti, ze kterých soudy ve svých rozhodnutí vycházely, takže lze zcela srozumitelně srovnat tyto případy se skutkovým stavem, ke kterému soudy dospěly v nyní projednávané věci. Odvolací soud se přitom vypořádal i s výší reálně hrozícího trestu, jakož i zásahem do rodinného, osobního a profesního života. Provedené srovnání s jinými rozhodnutími odpovídá shora uvedeným požadavkům judikatury dovolacího soudu a výsledná stanovená částka se bez zásadní odchylky jeví jako průmět částek přiznaných ve skutkově nejbližších případech. Ostatně ani sám dovolatel neoznačuje skutkově bližší jiná rozhodnutí soudů, ani neargumentuje, jak k žalované částce dospěl, na základě jakých okolností ji považuje za přiměřené zadostiučinění či v čem je jeho případ závažnější než případy srovnávané.

Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně (potažmo odvolacímu soudu) s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, že primárně nevedl účastníky k provedení přesvědčivého srovnání, rovněž tím nezakládá přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.



V Brně dne 27. dubna 2016



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 493/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.493.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies