11 Tdo 1505/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 73e

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2016 o dovolání obviněného E. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 11 To 13/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 5/2014, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného E. F. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2014, sp. zn 48 T 5/2014, byl obviněný E. F. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.

2. Stalo se tak na podkladě zjištění, že od počátku září 2013 do 25. 3. 2014 v Ú. n. L., ve svém bydlišti a na dalších nezjištěných místech bez povolení opakovaně nejméně pětkrát týdně prodával za účelem další distribuce J. P., metamfetamin – pervitin v množství nejméně 2 541 g, přičemž dne 25. 3. 2014 bylo při domovní prohlídce v Ú. n. L., J. u. v bytě č. ... užívaném J. P. nalezeno celkem šest sáčků o celkové hmotnosti 1,7g čistého metamfetaminu a dne 14. 5. 2014 v Ú. n. L., G. u., v bytě užívaném obžalovaným E. F. bylo nalezeno celkem 1 169 ks tablet léku Sudafed, ze kterých by bylo možno vyrobit nejméně 41,32 g hydrochloridu metamfetaminu, skleněná mísa s metamfetaminem o hmotnosti 57,26 gramů, 14 ks plastových sáčků s metamfetaminem o celkové hmotnosti 5,03 gramy, 1 ks plastový sáček s metamfetaminem o hmotnosti 54,32 g, 2 ks digitálních vah, tedy celkem u něj bylo zjištěno 117,1 gramů metamfetaminu, průměrné účinnosti 76,6 % obsahu báze, přičemž metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, a dále v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. zařazenou do seznamu č. 5 psychotropních látek,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 31T 75/2011, který nabyl téhož dne právní moci, odsouzen pro zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody 36 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 2. 9. 2018.

3. Na podkladě odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 11 To 13/2015, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu propadnutí věci blíže specifikovaného v předmětném rozsudku. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

II.


4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.

5. Především konstatoval, že odvolací soud rozhodl, že napadený rozsudek zůstává ve výroku o vině a trestu odnětí svobody nedotčen, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a také přesto, že byl v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Obviněný zpochybňuje výpověď svědkyně P. s ohledem na její drogovou minulost, přičemž poukazuje na jednotlivé rozpory, které z její výpovědi vyplývají. Odvolací soud přitom důkazní návrh k provedení psychologického znaleckého posudku k vyvrácení věrohodnosti této svědkyně bez bližšího odůvodnění zamítl jako nadbytečný, v čemž dovolatel spatřuje porušení procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí. Také namítá, že soud prvního stupně zpochybnil jeho obhajobu provedením důkazu protokolem z vazebního zasedání, u kterého nebyl přítomen jeho obhájce a o tomto jednání nebyl ani vyrozuměn. Dle jeho názoru nebylo prokázáno ani to, že by zajištěné množství 117,1 g metamfetaminu přechovával pro jiného a správně tak mělo být jeho jednaní kvalifikováno podle ustanovení § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku. S ohledem na důkazní situaci obviněný považuje za krajně nespravedlivé, aby byl kdokoliv odsouzen pouze „…na základě křivé výpovědi jedné jediné nevěrohodné a sociálně vyloučené osoby s rozpadlou osobností“. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. V doplnění dovolání ze dne 16. 6. 2015 obviněný ve vztahu k námitce nevěrohodnosti svědkyně P. a neprovedení důkazu - opatření znaleckého posudku k posouzení její věrohodnosti, poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 22. 11. 2012 ve věci Tseber proti České republice, č. stížnosti 46203/08, a další), na základě kterých mělo tímto postupem odvolacího soudu dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám uvedeným v dovolání obviněného uvádí, že v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. K námitce obviněného, že byl uznán vinným na základě výpovědi jediné nevěrohodné osoby, státní zástupce uvádí, že závěr o jeho vině byl budován na více důkazech, nejen na základě předmětné výpovědi. V této souvislosti poukazuje rovněž na to, že výpověď svědkyně byla v souladu s dalšími zjištěnými skutečnostmi objektivní povahy. Ze samotné vypovědí svědkyně J. P. nelze dovodit skutečnosti, které by zakládaly závěr o její nevěrohodnosti. Naopak, uvedená výpověď koresponduje i s výsledky domovní prohlídky a zprostředkovaně je podpořena i výpovědi svědkyně V. R. Dle názoru státního zástupce tak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Nelze se ztotožnit ani s výhradami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Již ze samotného dovolání nevyplývá, že by obviněný v určité fázi řízení neměl obhájce, obviněný toliko uvádí, že se obhájce neúčastnil konkrétního vazebního zasedání. Jde přitom o námitku, jíž obviněný vznáší opakovaně, přičemž se jí zabýval již odvolací vrchní soud. Státní zástupce se v tomto směru ztotožňuje s jeho hodnocením, že v tomto vazebním zasedání nedošlo k podstatné vadě, neboť tehdejší obhájce obviněného o konání vazebního zasedání vyrozuměn byl (k tomu srov. str. 5 rozsudku vrchního soudu). Za určitý náznak hmotněprávně relevantní námitky lze považovat námitku, že držení zajištěného metamfetaminu o hmotnosti 117,1 gramu bylo určeno pro jeho potřebu a mělo by tak kvalifikováno mírněji ve smyslu § 284 odst. 2 a 4 tr. zákoníku. S touto námitkou se však nelze vzhledem k provedenému dokazování ztotožnit. I kdyby byla připuštěna skutečnost, že část metamfeminu byla určena pro osobní potřebu obviněného, ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný minimálně půl roku distribuoval pervitin (obsahující účinnou psychotropní látku metamfemín) svědkyni P. Tím zcela naplnil znak skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. K uvedené námitce státní zástupce navíc uvádí, že i po odečtení množství, které obviněný dále distribuoval svědkyni P. by vedle kvalifikace zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 283 odst. 1 a odst. 3, písm. c) tr. zákoníku by nadto bylo nutné uznat obviněného vinným i ze zločinu přechovávaní omamné a psychotronické látky a jedu podle §283 odst. 2 a odst. 4 tr. zákoníku. V případě opodstatněnosti námitky obviněného by tak musel být uznán vinným z většího počtu trestných činů, což by bylo v jeho neprospěch a k námitce tohoto druhu obviněný není ani oprávněn. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze posuzovat jeho uplatnění v druhé alternativě, tj. že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízením byl dán jiný důvod dovolání. Dle názoru státního zástupce však rozhodnutí nalézacího soudu takovou vadou zatíženo není a potažmo tak nemůže být naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.


8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

9. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

IV.


10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, žeje dán, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např. podle § 36 tr. ř.). Tento dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu. Je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby, skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006).

11. Obviněný zakládá tento dovolací důvod na výhradě, že u vazebního zasedání dne 16. 5. 2014, nebyl přítomen jeho obhájce, neboť nebyl soudem vyrozuměn o konání vazebního zasedání, přičemž výslech provedený u tohoto zasedání měl podstatný vliv na rozhodnutí o jeho vině. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 631/2014, Nejvyšší soud zjistil, že skutečně neexistuje žádný doklad potvrzující vyrozumění tehdejšího obhájce obviněného JUDr. Michala Vejlupka o konání vazebního zasedání dne 16. 5. 2014, přestože v protokolu je uvedeno, že obhájce byl dne 16. 5. 2014 v 12:30 hod. vyrozuměn. Pokud Okresní soud v Ústí nad Labem konal vazební zasedání aniž o jeho konání vyrozuměl obhájce obviněného, postupoval tak v rozporu s § 73e tr. ř. K tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006. Konalo-li se vazební zasedání v rozporu s trestním řádem, nelze v dalším řízení použít důkazy v něm provedené. Lze proto souhlasit s obviněným, že k jeho výpovědi učiněné v rámci daného vazebního zasedání za situace, kdy obhájce obviněného nebyl vůbec vyrozuměn o tom, že se bude konat výslech (slyšení) obviněného před soudem a nemohl jej u tohoto úkonu obhajovat, nebylo možno přihlížet. Skutečnost, že soud konal vazební zasedání, aniž by byly splněny procesní podmínky pro jeho konání, a to konkrétně, že nedošlo k vyrozumění obhájce o konání vazebního zasedání, nelze zhojit tím, že obviněný je poučen o možnosti nevypovídat bez přítomnosti obhájce a tuto možnost nevyužije.

12. Vzhledem k výše uvedenému se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda předmětná výpověď obviněného měla a jaký vliv pro meritorní rozhodnutí soudů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8, 9) vyplývá, že uvedenou výpověď obviněného použil při posuzování věrohodnosti obhajoby obviněného, když poukázal na rozpornost jeho tvrzení vyplývajících z jednotlivých výpovědí, které učinil v průběhu jak přípravného řízení, tak soudního řízení. Nutno však konstatovat, že i bez přihlédnutí k výpovědi obviněného z vazebního zasedání, nalézací soud očividně dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho obhajoby, neboť značné rozpory shledal, a podrobně v odůvodnění rozsudku rozepsal, zejména ve vztahu k dalším výpovědím obviněného z přípravného řízení (str. 17-21 spisu) a k jeho výpovědím u hlavního líčení ze dne 23. 9. 2014 (str. 108-129) a ze dne 3. 10. 2014 (str. 151-165). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak lze jednoznačně dovodit, a to i bez přihlédnutí k namítané výpovědi obviněného z vazebního zasedání ze dne 16. 5. 2014, že obviněný vypovídal rozporně, jeho tvrzení se měnila v závislosti na změně důkazní situace a celkově byla jeho obhajoba vnitřně nesouladná a místy až nelogická. Odvolací soud pak správně ve vztahu k namítané výpovědi z vazebního zasedání konstatoval, že se nejednalo o jediný výslech obviněného v přípravném řízení, a že k výrazné změně mezi skutečnostmi uváděnými obviněným došlo v jeho výpovědích učiněných v rámci hlavního líčení. Na základě toho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že namítaný úkon (výslech obviněného u vazebního zasedání) neměl žádný význam pro meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů, jelikož závěry soudů o nevěrohodnosti obhajoby obviněného nepochybně vyplývají i z dalších procesně použitelných výpovědí obviněného a z celkového zhodnocení jeho obhajoby, nehledě na další provedené důkazy. Proto byla tato dovolací námitka obviněného shledána zjevně neopodstatněnou.

13. Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněného, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.

14. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v § 265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

15. Námitky obviněného směřující k posouzení věrohodnosti výpovědi svědkyně P., výhrady vůči neprovedení navrhovaného znaleckého posudku, jakož i námitky, že závěr o jeho vině soud založil výlučně na výpovědi této svědkyně, nelze považovat za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výhradně na polemice s hodnocením důkazní situace a se skutkovými závěry soudů, čímž vybočují z požadavku na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Přitom je nutno dodat, že uvedené námitky nelze podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v § 265b odst. 1 tr. ř. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů při hmotně právním posouzení skutku vycházely, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál.

16. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.

17. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost svědkyně P., je nutno uvést, že nalézací soud věnoval jejímu svědectví náležitou pozornost a v dostatečné míře se s ním vypořádal. Přitom konstatoval, že svědkyně opakovaně vždy shodně popsala, odkud a jak se s obviněným znala a jaké skutečnosti vedly k tomu, že od něj začala v září 2013 kupovat pervitin za účelem distribuce, a současně podrobně rozebral i další podstatné skutečnosti vyplývající z její výpovědi. Výpověď svědkyně P. však nezůstala osamocena, jelikož na ni navazovaly další důkazy, a to zejména protokoly o domovních prohlídkách v bytě užívaném touto svědkyní a v bytě užívaném obviněným. Skutečnosti z nich vyplývající a další okolnosti potvrzující spáchání projednávané trestné činnosti obviněným soud prvního stupně náležitě rozvedl na str. 10 odůvodnění rozsudku. Proto neodpovídá skutečnosti tvrzení dovolatele, že byl údajně odsouzen pouze na základě výpovědi jediné svědkyně. Současně lze znovu podotknout, že výpovědi obviněného se v průběhu řízení měnily a objevovaly se v nich markantní rozpory, které nalézací soud v odůvodnění rozsudku podrobně rozebral, a důvodně dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho obhajoby. Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. K tomu je namístě potřeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace v této věci a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není žádný nesoulad). Lze tak konstatovat, že rozhodnutí soudů nijak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat nějakou svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

18. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení věrohodnosti svědkyně P. a že v důsledku toho bylo řízení zatíženou vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Jde o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Také jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Soud sice není povinen vyhovět každému návrhu na doplnění dokazování, je však nezbytné, aby tento postup náležitě odůvodnil, což odvolací soud učinil, když na str. 4 odůvodnění vyložil, na základě jakých důvodů nevyhověl tomuto důkaznímu návrhu obviněného. Proto nelze konstatovat, že by rozhodnutí nižších soudů vybočila z mezí ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž napadeným rozhodnutím nelze vytýkat svévoli. Předmětnou námitku dovolatel podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08, a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozhodnutí ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012, č. 46203/08, Van Mechelen proti Nizozemí a Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království. Jedná se však o odkaz nepřiléhavý, neboť uvedená judikatura se mj. vztahuje na případy, kdy obviněnému nebyla dána možnost jakkoli zpochybnit výpověď svědka a přitom se jednalo o výlučný a usvědčující důkaz ve věci. Svědkyně P. byla řádně vyslechnuta v přípravném řízení, a to v přítomnosti obhájce obviněného, a obviněný tak měl právo se k její výpovědi vyjadřovat, což i učinil. Toto právo mu upřeno nebylo, naopak, dostal v průběhu řízení adekvátní prostor na výpověď svědkyně reagovat. Současně je v projednávaném případě obviněný usvědčován i dalšími důkazy. Nedošlo tak k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

19. S jistou mírou tolerance lze podřadit pod námitku hmotněprávního charakteru výhradu obviněného týkající se právní kvalifikace posuzovaného jednání, kdy má za to, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku s tím, že nebylo prokázáno, že při domovní prohlídce zajištěných 117,1 g metamfetaminu přechovával pro jiného. Ovšem i tuto námitku obviněný opírá převážně o odlišné skutkové závěry, než které soudy učinily. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný prodal J. P. metamfetamin – pervitin v celkovém množství 2,541 kg za účelem další distribuce, a současně bylo u něj doma v různých formách nalezeno 117,1 g metamfetaminu. V žádném případě však nelze přisvědčit tvrzení, že by pro osobní spotřebu bylo určeno celé množství psychotropní látky, a to především s přihlédnutím na provedené dokazování, ze kterého jasně plyne, že obviněný distribuoval metamfetamin. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný prodával metamfetamin J. P., je přiléhavý i závěr, že metamfetamin zajištěný v rámci domovní prohlídky u něho v bytě sloužil rovněž k účelům distribuce, a tedy k přechovávání pro jiného. Avšak v situaci, kdyby byla akceptováno, že metamfetamin zajištěný při domovní prohlídce sloužil jenom pro jeho potřebu, vedlo by to ke zhoršení postavení obviněného, neboť uvedená změna by nemohla nijak zasáhnout do správnosti kvalifikace jednání obviněného jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť tato byla naplněna již samotným prodejem metamfetaminu J. P. v celkovém množství přesahujícím 2,5 kg. Vedle této právní kvalifikace skutku by pak akceptací tvrzení obviněného, že zajištěná psychotropní látka sloužila výhradně k jeho potřebě, byl obviněný nově uznán vinným i trestným činem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku. Takovýto postup však nelze s ohledem na zákaz reformationis in peius učinit. Navíc tvrzení obviněného ani neodpovídá skutkovým závěrům soudů.

20. Obviněný E. F. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

21. Dovolatel se domáhá předmětného dovolacího důvodu v obou jeho alternativách, nicméně s ohledem na výše popsaný způsob rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jeho první alternativa v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, když odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl z formálních důvodů, ale věcně je projednal a na jeho podkladě zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl. Pokud pak jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, v situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by námitky obviněného naplňovaly jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami dovolatele není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného E. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2016



JUDr. Antonín Draštík



















předseda senátu




Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1505/2015, ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1505.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies