26 Cdo 5492/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalované euroAWK s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 130/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 28 Co 421/2014-506, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 28 Co 421/2014-506, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 20. 8. 2013, č. j. 42 C 130/2010-445, v části, v níž zamítl žalobu na vyklizení a odstranění velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu z pozemku parcelní číslo 1933/1 v k. ú. B., obec hl. m. P., ve zbývající části ho změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit a odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z dalších - tam specifikovaných pozemků žalobce, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek v „celém rozsahu“, podle obsahu však napadá jen měnící výrok), které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

K otázce posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a týkají se typově obdobných věcí, jimiž byla řešena otázka (ne)platnosti obdobné nájemní smlouvy.

V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002) je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (z něhož je třeba i nadále vycházet – viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Možnou aplikací § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z.

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (týkajících se obsahu vůle účastníků a jejího výkladu) a namítá, že řízení u soudů obou stupňů bylo postiženo vadami, navíc dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. dubna 2016



JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5492/2015, ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.5492.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies