30 Cdo 3021/2014

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 14
  • OdpŠk - § 15

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. Z. V., právně zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 237/37, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16 a 2) JUDr. O. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o zaplacení částky ve výši 130.637,60 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 22 C 131/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 72 Co 113/2014-53, takto:





I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 2) žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Kořínkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 1. 2014, č. j. 22 C 131/2012-47, zastavil řízení ve vztahu k první žalované a rozhodl, že žalobce ani první žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 72 Co 113/2014-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém uvedl, že se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah jeho dopisu ze dne 9. 3. 2012 adresovaný první žalované. Poukazuje na to, že z obsahu dopisu lze dovodit, že se jednalo o předběžné projednání nároku odpovědnosti za škodu způsobené exekutorem JUDr. K. a že soudy tento dokument vyložily velmi úzce tak, že nárok u první žalované vůbec neuplatnil a tento úzký výklad žalobce znevýhodňuje. Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3043/2010, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, když dokument zaslaný první žalované měl posoudit podle obsahu a nikoli podle záhlaví dopisu. Dovolatel proto navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

První žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání postrádá vymezení právní otázky, pro kterou by bylo možné považovat rozhodnutí soudu za rozhodnutí, které má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam podle ustanovení § 237 o. s. ř., a proto navrhnul dovolání odmítnout a přiznat druhému žalovanému náhradu nákladů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

V otázce povahy předběžného projednání nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“) je dovolání přípustné, neboť uvedená problematika nebyla dosud dovolacím soudem řešena ve všech souvislostech.

Dovolání však není důvodné.

Podle ustanovení § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

Podle ustanovení § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).

Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům (viz VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, § 14 nebo také důvodová zpráva k zák. č. 160/2006 Sb., která uvádí, že smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní cestou).

Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon (§ 31 odst. 4 OdpŠk) nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Není však povinen svůj nárok právně kvalifikovat a podřazovat jej příslušným ustanovením zákona. (viz VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2012, § 14). Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání. Takový přístup je ostatně doporučen i v „Desateru dobré praxe podle ombudsmana pro posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“, vydaném dne 10. 11. 2010. Podle bodu 3. tohoto doporučení ministerstvo po obdržení žádosti posoudí, zda se podle obsahu jedná o žádost o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem (zejména nečinností příslušného úřadu) či nezákonným rozhodnutím; současně posoudí, zda se jedná o žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žádosti nesmí být posuzovány podle názvu či zjevně chybně zvolené formulace.

V případu dovolatele je třeba konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud posuzovaly podání dovolatele ze dne 9. 3. 2012, označené jako „Stížnost na postup exekutora Mgr. O. K.“. Z tohoto podání je sice patrno, že dovolatel není spokojen s tím, jak byla vedena dvě exekuční řízení exekutorem Mgr. O. K., když uvedl, že exekutor řádně nevyúčtoval peněžní prostředky, které srazil ze mzdy klienta a odvedl je na svůj účet jako odměnu, nicméně v závěru svého podání žádá Ministerstvo spravedlnosti o poskytnutí součinnosti, jelikož je v jeho pravomoci a kompetenci řešit vypořádání peněžních prostředků, které exekutor neoprávněně zadržuje a pečlivé prověření stížnosti. I když dovolací soud odhlédne od označení tohoto podání, tak ani ze samotného obsahu nelze dovodit, že se jedná o žádost o předběžné projednání nároku na náhradu škody podle OdpŠk.

Dovolatel, byť byl již v řízení před 1) žalovanou zastoupen advokátem, a proto se mu mělo dostat profesionální pomoci při řešení jeho případu a řádném sepsání jeho nároku, zaslal 1) žalované podání, z jehož formulace není zřetelné, že dovolatel po ní žádá náhradu škody za nesprávný úřední postup exekutora. Ačkoli je v podání uvedeno chování exekutora, se kterým žalobce nesouhlasí i uvedení spisové značky řízení, kterých se tato stížnost týká (na což lze nahlížet jako na vylíčení skutkových okolností ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu), tak z něj již nevyplývá, že by dovolatel chtěl na 1) žalované, aby mu údajně zadržené finanční prostředky vrátila, resp. mu je nahradila ve formě náhrady škody za nesprávný úřední postup. Naopak, pouze 1) žalovanou žádal o „poskytnutí součinnost a pečlivé prověření této stížnosti“. Na základě takto vágně formulovaného podání nelze dovodit, že by dovolatel skutečně žádal o náhradu škody za nesprávný úřední postup a navíc ani neobsahuje popis příčinné souvislosti mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem exekutora.

Lze tedy uzavřít, že oba soudy postupovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (i nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3043/2010, který dovolatel namítá), když neposuzovaly podání dovolatele jako žádost o předběžné projednání nároku podle ustanovení § 14 OdpŠk. Soudy správně posuzovaly podání nikoli na základě jeho označení, ale podle jeho obsahu, ze kterého však nelze dovodit, že by záměrem dovolatele bylo něco jiného, než je pouhá stížnost na postup exekutora. Nadto odvolací soud řádně zdůvodnil své důvody, proč tento dokument nesplňuje náležitosti kladené na předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného orgánu podle § 14 OdpŠk.

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 7 bodu 5 a ustanovení § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanovil dovolací soud základní sazbu 6 300 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání). Jelikož právní zástupkyně 2) žalovaného nedoložila osvědčení o registraci plátce daně, tak dovolací soud k jednomu úkonu právní služby připočetl pouze náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč a stanovil žalobci uhradit celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 600 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 13. dubna 2016





JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu










Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3021.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies