8 Tdo 372/2016

20. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 140 odst. 1, 3 písm. i)

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněnéhoG. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 To 113/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 6/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 45 T 6/2015, byl obviněný G. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že

v době od 2. 1. 2015 nejpozději do 23.30 hodin dne 4. 1. 2015 ve F.-M. na ul. K., v přízemním bytě, uživatelky H. B., u níž byl, stejně jako J. P. na dlouhodobé návštěvě, pod vlivem alkoholu, frustrován životním stylem a pasivitou J. P. ve vztahu k zajištění vlastních základních životních potřeb, která se projevovala mj. tím, že ostatním upíjel alkoholické nápoje a ujídal jim připravené jídlo, zejména však nedodržováním hygienických standardů, kdy se v bytě H. B. opakovaně pokálel, J. P. několikrát udeřil rukou do hlavy, přičemž jeho nespokojenost s chováním J. P. vyvrcholila v průběhu odpoledních a večerních hodin dne 4. 1. 2015,

kdy vědom si své výrazné fyzické převahy a naopak chabé tělesné konstituce J. P. o hmotnosti pouhých 46 kg, jakož i s vědomím nezbytnosti řádného fungování mozku pro život člověka a jeho uložení v dutině lební, srozuměn s možností způsobení vážného zranění nitrolebních struktur jmenovanému při opakovaném mohutném násilí proti jeho hlavě a při neposkytnutí včasné pomoci při takovém zranění i s možností jeho smrti,

J. P. v obývacím pokoji fyzicky napadal tak, že jej opakovaně srazil na podlahu, kde jej velkou intenzitou síly do hlavy a hrudníku bil pěstmi a kopal nebo na tyto tělesné lokality včetně krku našlapoval či naklekával, kdy mu navíc v přesně nezjištěnou dobu látkovými pásy za zády svázal ruce i nohy a úvazy na rukou a nohou spojil k sobě, čímž mu – i přes snahu J. P. o svou sebeobranu spočívající v krytí tělesných lokalit s životně důležitými orgány rukama – způsobil

mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin, a to

§ splývající plošné krevní podlitiny v obličeji rozprostřené v oblasti čela, odkud přecházely přes obočí, do oblasti obou očnic, na kořen nosu, na obě tváře, rty, bradu a dále přes přední a boční strany krku na hrudník a přiléhající část břicha,
§ další krevní podlitiny na levém ušním boltci, po stranách hrudníku, v bederní krajině, na hýždích, v pravé kyčelní krajině, v oblasti stehen, kolenou, na pravém bérci, na nártech, v oblasti ramenou, paží, loktů, předloktí a hřbetní strany rukou,
§ oděrky kůže na čele oboustranně, na nose, dolních víčkách obou očí, na tvářích, rtech, levé straně krku, pravé kyčelní krajině, na kolenou, bércích, na levém rameni, pravém lokti, v oblasti předloktí a na hřbetní straně rukou,
§ tržně-zhmožděné rány ve vlasaté části hlavy, na rozhraní levé temenní a týlní krajiny na čele oboustranně, v pravém obočí, na rtech, levé tváři v nosolícní rýze, levém ušním boltci a levém lokti,

jakož i mnohočetná vnitřní poranění, konkrétně


§ zlomeninu nosních kůstek a skeletu hrudního koše – zlomeniny rukojetí kosti hrudní a sériové zlomeniny žeber oboustranně, tj. zlomeninu 2. až 8. žebra vpravo v čáře podpažní, zlomeninu 2. a 3. žebra vlevo v čáře kličkové a 3. až 6. žebra vlevo v čáře podpažní,
§ poranění krčních orgánů v podobě zhmoždění špičky jazyka a prokrvácení měkkých tkání mezi jazylkou a štítnou žlázou, dále krevní výrony na plících pod poplicnicí a známky akutní rozedmy na pravé plíci,
§ zejména však mnohočetná nitrolební poranění – plášťovitý krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou lokalizovaný v zadní jámě mozkové vlevo, drobná ložiska prokrvácení měkkých plen mozkových na spodinách obou spánkových laloků a drobná splývající ložiska zhmoždění kory mozkové na vnitřních stranách temenních laloků v místě přiléhajícím k mozkovému břevnu – jež vedla k postupnému rozvoji otoku mozku,

kdy J. P. mj. přes fázi vdechování a polykání krve, bez možnosti si sám jakkoliv pomoci, jakož i bez pomoci G. B., stále ležíc na podlaze obývacího pokoje nejpozději dne 4. 1. 2015 kolem 23.45 hodin zemřel právě na úrazový otok mozku při tupém poranění s mnohočetnými nitrolebními poraněními.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku 6 324 Kč.



3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 To 113/2015, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D., proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.



5. Ve svém podání dovolatel zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení proti němu vedenému. Uvedl, že soud prvního stupně se sice ve svém rozsudku jeho obhajobou zabýval, nepřiznal jí ale téměř žádný procesní význam, a to přesto, že byla od počátku konstantní a korespondovala s výpovědí jediného svědka v tomto případě – H. B. Jak obviněný, tak jmenovaná svědkyně shodně uváděli, že motorika poškozeného J. P. (dále jen „poškozený“) byla omezená, což vedlo k jeho neustálým samovolným pádům. Oba též připustili, že obviněný poškozeného skutečně fyzicky napadl, omezil se však pouze na úder rukou (facku). Ke smrti poškozeného pak mělo dojít kombinací tohoto jednání a jeho pádu s následným nitrolebním zraněním. Obviněný naopak vyloučil užití jakéhokoliv násilí hrubšího charakteru, jako například kopy či našlapování. Dodal, že v této kauze existují pochybnosti ohledně doby úmrtí poškozeného, které nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch, což ve svém důsledku znamenalo nesprávnou právní kvalifikaci skutku.



6. Další námitky dovolatel vznesl k závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky posuzovaného skutku. Stručně konstatoval, že nevěděl, že způsob napadení poškozeného je zvlášť surovým způsobem spáchání vraždy. Podle něj lze při úvahách o míře jeho zavinění hovořit pouze o nedbalosti nevědomé podle § 17 písm. b) tr. zákoníku. Vyslovil proto názor, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rovněž uvažoval o podřazení tohoto konání pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, což odůvodnil tím, že poškozený svým chováním (zejména nedodržováním základních hygienických návyků) u něj vzbudil tak silné emoce, jejichž následkem došlo k ublížení na zdraví s následkem smrti.



7. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 6/2015 z 6. 10. 2015 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 To 113/2015 a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



8. Opis dovolání obviněného byl doručen dne 4. 3. 2016 v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce činný u tohoto orgánu se k podanému dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.



9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.



10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v něm není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



12. Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné v první části jeho podání (srov. shora) proti hmotněprávnímu posouzení daného skutku nesměřovaly. Primárně jimi totiž napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze a dovolacímu soudu proto nevznikla povinnost se takovými námitkami věcně zabývat.



13. Za relevantně uplatněné naopak Nejvyšší soud považoval výhrady dovolatele vůči právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když podle něj mělo naplnit pouze skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku anebo dokonce jen trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku.



14. Možné podřazení svého jednání pod obě posledně zmíněná ustanovení trestního zákoníku odůvodnil dovolatel nenaplněním subjektivní stránky přísnější skutkové podstaty podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Nutno poznamenat, že jeho argumentace byla v tomto bodě poněkud kusá a zmatečná. Na jedné straně by totiž bylo možné usuzovat, že takto brojil pouze proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když uvedl, že z hlediska subjektivní stránky lze v tomto případě hovořit o nedbalosti nevědomé podle § 17 písm. b) tr. zákoníku (tedy ustanovení vztahující se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), zejména když k tomu dodal, že „nevěděl, že způsob napadení poškozeného je zvlášť surovým způsobem spáchání vraždy“. Přitom se ovšem domáhal posouzení svého jednání jako celku podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. § 146a tr. zákoníku. To by ostatně dávalo i větší smysl, neboť oba soudy nižších instancí v souladu s názorem odborné právní literatury shledaly, že nedbalostní zavinění k užití kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku postačuje, zatímco u základní skutkové podstaty tohoto zločinu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku nikoliv. Ať již to ale dovolatel zamýšlel jakkoliv, Nejvyšší soud mu v takové argumentaci přisvědčit nemohl.



15. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Tohoto zločinu vraždy v jeho kvalifikované skutkové postatě podle odst. 3 písm. i) citovaného zákonného ustanovení se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Jelikož z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný poškozeného úmyslně usmrtil zvlášť surovým způsobem, bude v další části odůvodnění tohoto usnesení věnována pozornost zejména zvýrazněným zákonným znakům.



16. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).



17. Srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).



18. Úmysl pachatele, byť nepřímý (eventuální), musí směřovat k usmrcení člověka. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013 aj.).



19. Ze skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů (jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení zásadně vázán) vyplynulo, že obviněný poškozeného (vůči němuž měl výraznou tělesnou převahu) fyzicky napadal tak, že jej opakovaně srazil na podlahu, kde jej velkou intenzitou síly do hlavy a hrudníku bil pěstmi a kopal nebo na tyto tělesné lokality včetně krku našlapoval či naklekával, rovněž mu látkovými pásy za zády svázal ruce i nohy a úvazy na rukou a nohou spojil k sobě. Popsanými fyzickými útoky způsobil poškozenému mnohačetná vnější i vnitřní poranění, jimž přes fázi vdechování a polykání krve, bez možnosti si sám jakkoliv pomoci, jakož i bez pomoci obviněného, nakonec podlehl. Rozsáhlost a závažnost těchto zranění poškozeného dokládal zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (a následný výslech znalce MUDr. Marka Dokoupila), který svědčil nejen o mohutném a velmi hrubém aktivním útoku ze strany obviněného, ale i tom, že toto jednání se muselo odehrávat v delším časovém horizontu minimálně desítek minut, ne-li několika hodin. Tuto skutečnost rovněž potvrzují fotografie poškozeného pořízené na místě činu. V průběhu trestního řízení bylo provedenými důkazy též prokázáno, že obviněný je osobou průměrně inteligentní, netrpící žádnou duševní poruchou ve vlastním slova smyslu. V době spáchání činu byl sice pod vlivem alkoholu, to však mělo za následek pouze nepodstatné snížení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností.



20. Vzhledem ke způsobu provedení útoku i jeho intenzitě, jakož i k osobnostní charakteristice dovolatele je tedy zcela zřejmé, že musel být přinejmenším srozuměn s možným následkem jeho jednání v podobě smrti poškozeného. V posuzovaném případě rozhodně nelze dovodit existenci jakékoliv okolnosti, jež by zmíněnému škodlivému následku mohla zabránit. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přisvědčil závěrům obou soudů nižších instancí, že úmysl obviněného nejméně ve formě srozumění podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, směřoval právě k usmrcení poškozeného, nikoliv k pouhému ublížení na zdraví. Nepřiklonil se proto k dovolatelově argumentaci, jíž se domáhal právní kvalifikace posuzovaného skutku podle ustanovení upravujících některou z mírnějších forem ublížení na zdraví, jako například podle jím zmiňovaného § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebo § 146a tr. zákoníku.



21. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil se závěrem obou nižších soudů, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy v jeho základní skutkové podstatě podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze na okraj lze k dosud řešené problematice poznamenat, že s ohledem na zvýšenou míru projevené surovosti obviněného při napadení poškozeného nebyla jeho smrt jen jedním z možných následků jeho jednání (s jehož způsobením byl srozuměn), ale spíše následkem nejpravděpodobnějším či dokonce jediným možným. Proto by dovolací soud nejspíše nezpochybňoval případný závěr nižších soudů, že obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku daného zločinu v jeho základní skutkové podstatě ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

22. Nejvyšší soud se rovněž identifikoval s podřazením posuzovaného jednání obviněného též pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, konkrétně tedy vraždu spáchanou zvlášť surovým způsobem. Tím se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce většiny trestných činů tohoto druhu. Takový útok je nezřídka provázen užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů a jeho typickým příkladem je ubíjení oběti (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1476 a násl.). V této souvislosti lze pouze stručně zopakovat, že obviněný doslova ubil poškozeného k smrti tím, že jej – ležícího na podlaze a po určitou dobu i svázaného – s velkou intenzitou síly bil pěstmi či kopal do hlavy, krku a hrudníku, a na tyto části těla též našlapoval či naklekával. Jedná se tedy o typický případ charakteristický pro uvedené ustanovení trestního zákoníku. Nejvyšší soud by dokonce nezpochybňoval (v souladu s názorem odvolacího soudu) případný závěr nalézacího soudu, že jednání obviněného vykazuje rovněž zákonný znak zvlášť trýznivého způsobu usmrcení poškozeného.



23. Co se týče subjektivní stránky u zmiňované kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, soudy obou nižších stupňů se v souladu s již výše citovaným komentářem sjednotily v názoru, že tu postačuje nedbalost podle § 17 písm. b) tr. zákoníku, kterou také u obviněného dovodily. Nejvyšší soud tento jejich názor v zásadě nezpochybňuje, i když mimořádně brutální, opakovaný a dlouhodobý útok obviněného vůči tělesné integritě fyzicky slabého poškozeného by spíše svědčil pro závěr, že obviněný byl se zvýšenou mírou brutality svého jednání alespoň srozuměn. Pak by forma zavinění dovolatele i ve vztahu k uvedené kvalifikované skutkové podstatě odpovídala přinejmenším úmyslu nepřímému podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.



24. I tyto úvahy svědčí jednoznačně pro závěr, že o správnosti a zákonnosti právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jak ji použily oba soudy nižších instancí, nemůže být sebemenších pochyb. Právní kvalifikace zjištěného jednání jen jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebo dokonce jen trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, jejíž aplikace se dovolatel ve svém podání domáhal, rozhodně v úvahu nepřicházela.



25. Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.










V Brně dne 20. 4. 2016





JUDr. Jan Bláha
předseda senátu




















Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 372/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.372.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies