20 Cdo 4739/2015

12. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 457
  • OSŘ - § 268 odst. 1 písm. h)
  • ObčZ 1964 - § 107 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné J. V., L. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Bojasova 1252/21, proti povinným 1/ K. S., P., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem v Kladně, Kročehlavy, Březinova 813, 2/ P. S., P., zastoupené JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, pro 129 219,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 EXE 5003/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, č. j. 23 Co 183/2015-171, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 26. 1. 2015, č. j. 74 EXE 5003/2013-119, zastavil exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., pod sp. zn. 67 EX 29997/13 na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2013, č. j. 74 EXE 5003/2013-14, a pod sp. zn. 67 EX 458/14 za základě pověření téhož soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 73 EXE 1125/2014-17 (výrok I.). Oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., částku, která bude stanovena samostatným rozhodnutím (výrok II.), a dále zaplatit na nákladech řízení povinnému 34 248 Kč a povinné 34 248 Kč, a to na účet jejich právních zástupců do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Soud prvního stupně při jednání dne 24. 11. 2014 spojil ke společnému řízení obě exekuční věci označené ve výroku I. s tím, že ve věci vedené pod sp. zn. 74 EXE 5003/2013 podala oprávněná návrh na vymožení částek 55 992 Kč a 8 228 Kč a ve věci vedené pod sp. zn. 73 EXE 1125/2014 na vymožení částky 64 999,80 Kč.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení exekuce ohledně částky 64 999,80 Kč potvrdil (výrok I.), avšak ve zbývajícím, tj. ohledně návrhu na zastavení exekuce pro částku 64 220 Kč včetně náhrady nákladů exekuce a nákladů řízení mezi účastníky, návrh zamítl (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně dospěl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013, usnesení ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004) k závěru, že povinní mohou vznést námitku započtení vzájemné pohledávky, i když tato vzájemná pohledávka (zde mající původ v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) na rozdíl od pohledávky oprávněné z titulu nákladů řízení nebyla přiznána soudním rozhodnutím. Dále uzavřel, že z hlediska možnosti povinných započíst vzájemnou pohledávku v exekuci není významné, že v souvisejícím nalézacím řízení (vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 649/2013) povinní vznesli proti oprávněné žalobou nárok na zaplacení (pouze) částky 1 001 189 Kč. Existence souvisejícího nalézacího řízení sama o sobě nevylučuje, aby povinní provedli zápočet části tvrzené vzájemné pohledávky a takovou skutečnost namítali v průběhu exekučního řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce. Soud vzal za prokázané, že účastníci podepsali dne 4. 1. 2007 a 9. 1. 2007 dokument označený jako kupní smlouva, který byl datován k 7. 1. 2006. Na základě kupní smlouvy měli povinní v pozici kupujících nabýt vlastnické právo k nemovitostem určeným ve smlouvě za kupní cenu ve výši 1 800 000 Kč. Rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 27 Co 126/2013-253, Krajský soud v Praze k odvolání oprávněné v procesní pozici žalobkyně rozhodl ve vztahu k povinným v procesní pozici žalovaných mj. tak, že se mění rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 12. 2012, č. j. 5 C 132/2008-231, tak, že se určuje, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí převáděných nemovitostí, neboť kupní smlouva je absolutně neplatná s ohledem na prokázaný nesoulad mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků o kupní ceně.

Dne 29. 8. 2013 oprávněná převzala přípis z 27. 8. 2013, v němž povinní s ohledem na rozsudek o určení uvedli, že započítávají na svou pohledávku za oprávněnou ve výši 1 400 000 Kč z titulu vrácení kupní ceny dle neplatné kupní smlouvy vzájemnou pohledávku oprávněné z titulu náhrady nákladů řízení podle shora uvedeného rozsudku v celkové částce 64 220 Kč a vyzvali oprávněnou k uhrazení zůstatku 1 335 780 Kč.

Dalším přípisem ze dne 7. 1. 2014, doručeným dne 13. 1. 2014, povinní započítávají na svou pohledávku za oprávněnou ve výši 1 335 780 Kč vzájemnou pohledávku oprávněné z titulu náhrady nákladů řízení (přiznaných usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 60 C 52/2008-171, v celkové výši 131 182,80 Kč), avšak pouze do částky 65 000 Kč (tj. částka 64 999,80 Kč po zaokrouhlení), přičemž zbylou část pohledávky 66 182,80 Kč uhradí, což také učinili.

Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, uzavřel, že práva účastníků z neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle § 457 obč. zák., protože ke vzniku bezdůvodného obohacení na podkladě neplatné smlouvy došlo na obou stranách - zaplacením kupní ceny oprávněné a současně zápisem vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch povinných. Na synallagmatickou povahu vzájemných závazků stran neměl vliv následný „zpětný“ zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí dle pravomocného rozsudku o určení vlastnictví. K aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. pak odvolací soud uvedl, že není rozhodující, zda se vůbec převod vlastnictví z důvodu neplatnosti smlouvy uskutečnil ani zda se kupující již fakticky ujal držby věci či nikoliv. Na překážku vypořádání dle § 457 obč. zák. není ani to, že kupní smlouva byla shledána absolutně neplatnou. Podpisem smlouvy strany určily, že část kupní ceny bude plněna na dvě platební místa (2 účty). Je nerozhodné, kdo byl majitelem účtů, neboť k vypořádání podle § 457 obč. zák. jsou legitimováni výlučně účastníci neplatné smlouvy. Pokud by oprávněná uzavřela kupní smlouvu v omylu ohledně uvedených účtů, šlo by o omyl neomluvitelný, bez možnosti dovolat se relativní neplatnosti úkonu. Odvolací soud uzavřel, že povinným sice vzniklo právo požadovat po oprávněné vrácení částky 1 400 000 Kč, ale že tito netvrdili ani neprokázali, že by před prvním přípisem obsahujícím zápočet vyzvali oprávněnou k zaplacení této částky, aby přivodili její splatnost (§ 563 a § 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Proto nemohlo dojít k zápočtu částky 64 220 Kč, ale až částky 64 999,80 Kč, započtené v pořadí druhým přípisem, neboť splatnost vzájemné pohledávky povinných nastoupila na podkladě předchozího přípisu. Tato pohledávka tedy zanikla zápočtem (§ 1982 o. z.), a to ke dni 24. 12. 2013, kdy nastoupila splatnost pohledávky oprávněné (vykonatelností exekučního titulu).

Oprávněná napadla dovoláním výrok I. usnesení odvolacího soudu. Vytýká, že soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou i se zákonem a pochybil při zjišťování existence nároku na započtení. Je přesvědčena, že Nejvyšší soud dosud neřešil zcela jednoznačně následující otázky:
- Zda synallagmatický závazek přichází v úvahu tam, kde kupní cena byla zaplacena osobě odlišné od účastníků smlouvy; dovolatelka totiž nesouhlasí s tím, že v projednávané věci jde o vztah synallagmatické povahy (§ 457 obč. zák.), neboť prodávající z neplatné kupní smlouvy žádnou kupní cenu neobdržela, a tak nemá, co vracet, k bezdůvodnému obohacení došlo na straně banky a třetí osoby. Kupující také nic nepřevzali. Poukazuje na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, neboť žaloba podaná u nalézacího soudu neváže povinnost oprávněné vrátit kupní cenu na povinnost žalobce vydat nemovitosti.
- Zda lze požadovat po prodávající z neplatné kupní smlouvy „vrácení“ toho, co nikdy nedostala; dovolatelka nesouhlasí s tím, že uvedení cizího účtu v kupní smlouvě bylo pouze určením platebního místa. Prodávající jednala v omylu, že v kupní smlouvě je uvedeno její číslo účtu. Zdůrazňuje, že kupující na policii potvrdili, že podepsali fingovanou kupní smlouvu a obdrželi za to provizi; jejich úmyslem nebylo zaplatit kupní cenu, ale obohatit sebe. Dohoda o kupní ceně nebyla nikdy platně a závazně uzavřena. Kupující nyní požadují vrácení téže částky nejen po oprávněné z titulu synallagmatického závazku, ale i po třetí osobě jako bezdůvodné obohacení. Kromě toho splátka ve výši 400 000 Kč nebyla prodávající nikdy vyplacena.
- Zda má na vydání bezdůvodného obohacení nárok ten, kdo plnění neposkytl.

Dovolatelka trvá na tom, že § 107 odst. 3 obč. zák. nelze použít a že právo na vydání bezdůvodného obohacení v projednávané věci je promlčeno.

Dovolatelka dále vytýká, že odvolací soud svým rozhodnutím prejudikoval sporný nárok řešený u jiného soudu (Okresní soud Praha východ pod sp. zn. 4 C 649/2013), a to ve výši 1,4 mil. Kč, přestože sami povinní si žalobou nárokují jen 1 001 189 Kč. Exekuční soud svým závěrem navádí nalézací soud. Ke zjištění nároku je u jiného soudu navržena řada důkazů, bez nichž nelze rozhodnout. Oprávněná totiž chce v souběžném nalézacím řízení prokázat, že nárok na vrácení kupní ceny neexistuje, neboť je založen na nemravném jednání, ne-li na trestném činu.

Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud neměl ve věci aplikovat judikát 31 Cdo 2250/2009, řešící situaci, v níž došlo k částečnému vzájemnému plnění (jež bylo na místě vracet) a kde důvodem navrácení plnění byl převod vlastnictví od nevlastníka, nikoli neplatnost kupní smlouvy.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Předně je třeba uvést, že námitky, jimiž dovolatelka vytýká žalobnímu návrhu na vrácení kupní ceny, o němž je vedeno řízení u nalézacího soudu, absenci podmíněnosti nárokem druhé smluvní strany, jsou v projednávané věci bezpředmětné.

S názorem dovolatelky, že z kupní smlouvy datované ke dni 7. 1. 2006 nevznikl synallagmatický závazek, protože kupní cena byla zaplacena osobě odlišné od prodávající, se dovolací soud neztotožňuje. Odvolací soud na základě skutkových zjištění uzavřel, že strany kupní smlouvy si jejím podpisem určily, jak bude kupní cena plněna (tj. též dvěma splátkami na účty určené prodávající). Pokud pak soud vyhodnotil takto uskutečněná plnění jako plnění ve prospěch kontrahenta ve smyslu § 457 obč. zák., je jeho závěr v souladu s dosavadní judikatorní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011, k otázce plnění ve prospěch kontrahenta srov. též usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4753/2008, k otázce omylu o sjednaném čísle účtu srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002).

S tím pak souvisí i závěr o tom, že vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy lze požadovat právě po kontrahentovi.

Otázka aktivní i pasivní věcné legitimace v případě vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné či zrušené smlouvy je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešena tak, že z ustanovení § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2005, usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, rozsudek ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, rozsudek ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, rozsudek ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4753/2008, rozsudek ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, rozsudek ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4694/2010, rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2323/2009, usnesení ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1196/2007).

Pokud namítala dovolatelka, že první splátka kupní ceny ve výši 400 000 Kč v hotovosti nebyla prodávající nikdy vyplacena, nemá její námitka na závěry soudu žádný vliv, neboť tato částka nebyla předmětem započtení.

Na závěr o zániku závazku započtením nemá vliv ani případná okolnost, že povinní (kupující z neplatné kupní smlouvy) vznesli požadavek na vrácení téže částky nejen po oprávněné z titulu synallagmatického závazku, ale i po třetí osobě jako bezdůvodné obohacení. Bylo na exekučním soudu, aby si (jako předběžnou otázku) postavil dokazováním najisto, zda jsou splněny všechny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik pohledávky započtením.
K námitce promlčení Nejvyšší soud také již opakovaně konstatoval, že jde-li o vrácení plnění z neplatné smlouvy, vyplývá synallagmatický vztah ze zákona. V takovém případě se uplatní ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010).

Je třeba zásadně odmítnout i další námitku, že exekuční soud neměl prejudikovat nárok, řešený v souběžném nalézacím řízení. Zánik exekučně vymáhaného práva započtením proti spornému (nejudikátnímu) nároku zásadně není vyloučen. Dovolací soud opakovaně připomíná, že za účelem posouzení důvodnosti námitky započtení exekuční soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje (v rámci posouzení prejudiciální otázky), zda tvrzená vzájemná pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu, tj. soud musí najisto postavit, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik závazku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013, ze dne 26. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013).

Závěrem dovolací soud dodává, že odvolací soud správně aplikoval ve věci m. j. závěry rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu řešil otázku vypořádání vzájemného vztahu mezi účastníky kupní smlouvy. Aplikaci těchto závěrů nebylo na překážku, jak míní dovolatelka, že neplatnost kupní smlouvu postihla pouze v její části (na rozdíl od kupní smlouvy dotčené neplatností v projednávané věci).

Dovolání není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že došlo k zániku exekucí vymáhané pohledávky ve výši 64 999,80 Kč započtením, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání soudního exekutora podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2016



JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu





Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4739/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4739.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies